“Drahá Markétko, promiň. Jsem zbabělec,” sype si popel na hlavu Radovan, který se rozvedl se svou nemocnou ženou

Do redakce Světa ženy poslal svůj příběh pan Radovan. Ten si uvědomuje, že to, co udělal a prožil, nebylo správné, ale nemohl tehdy jinak. Jeho žena onemocněla, a to dost vážně. Rakovina si nevybírá. Když přišla domů s touto diagnózou a ne moc dobrými vyhlídkami na uzdravení, Radovan se lekl. I když se snažil se vším vyrovnat, nedokázal se o svou ženu postarat a, jak sám píše, zbaběle utekl. Nic horšího asi skutečně udělat nemohl. Jenže to bylo silnější než on, dokonce své manželce ani nic nevysvětlil. Zachoval se jako zbabělec a vzal nohy na ramena. Nechal jí jen dopis...

Má drahá Markétko,

promiň, že jsem zbabělec a nedokázal jsem se o tebe postarat. Vím, že nic na světě nezmírní to, co jsem udělal. Utekl jsem od problému, od tebe, která jsi potřebovala mou pomoc a péči. Neexistuje na to omluva. Zklamal jsem. Na celé čáře. Byla jsi vždycky tak soběstačná a všechno jsi zvládala. Přiznávám, bylo to velmi pohodlné, měl jsem plný servis a tys byla vždycky ta, která se o vše starala, zařídila, bylas tu pro celou rodinu. Vymýšlela jsi, co podnikneme, kam pojedeme i co v domě přestavíme. Ochotně jsem plnil vše, co jsi doma vymyslela, protože mě bavilo, jakou máš z toho pak radost.

Vždy soběstačná

Když se nad tím zamýšlím, tak jsi vlastně superžena. Nikdy jsem si nevšiml, že bys byla nemocná nebo unavená. Alespoň tak jsem to vnímal. Asi jsi bývala nachlazená nebo tak, ale nikdy jsi nechtěla, abych se o tebe staral, uvařil ti, přinesl ovoce nebo léky. Nevybavuji si žádný takový moment. Před rokem jsi bývala unavenější, to je pravda, ale i tak jsi zvládla uvařit, i když jsem říkal, že si na oběd společně někam zajdeme. Možná jsem si toho měl víc všímat? Možná jsi ty měla říct, že ti není dobře, že potřebuješ pomoc. Nevím.

Jsi nemocná

Možná i proto, a není to vůbec žádná omluva, mě tolik šokovalo, když jsi přišla od lékaře s tím, že jsi nemocná. A že je to nejspíš vážné. Poprvé jsem ve tvých očích viděl strach. Netušila jsi, co bude, ale lékaři tě vyděsili. Nebral jsem to v tu chvíli vážně, snažil jsem se tě přesvědčit, že to zvládneme a že to jistě nebude nic vážného. Možná jsem spíš přesvědčoval sám sebe. Jako blesk z čistého nebe pak přišlo strašné oznámení, že máš rakovinu. A v pokročilém stádiu. Plakala jsi, nemohla jsi uvěřit tomu, proč právě ty a já jsem byl v šoku. Nemluvil jsem. Nevěděl jsem, co říct. Ochromilo mě to. Absolutně. Nebyl jsem na to připravený. Jak to teď dál bude? Co se bude dít? Nevěděl jsem vůbec nic. Nespali jsme celou noc, ale nemohli jsme ani mluvit. Každý jsme zůstali se svými myšlenkami. 

Silná žena

Ráno sis utřela slzy, oblékla se a byla rozhodnutá tu mrchu, jak jsi rakovinu nazývala, porazit. Obdivoval jsem tě. Hodně. Já bych se litoval a hořekoval, co jsem komu udělal. Začalo kolečko léčby. Operace, chemoterapie, ozařování, radioterapie a všechno možné. Nevyznal jsem se v tom. Viděl jsem jen, že moje silná žena chřadne. Potřebuje mou pomoc. Odvozy do nemocnice, péči doma. A v tuhle chvíli jsem selhal. Na celé čáře. Absolutně mě to totiž rozhodilo. Není to omluva, vím. Není. Ale já jsem nedokázal vidět, jak se mi měníš před očima, jak jsi vyčerpaná, slabá. Jsem slaboch. Odešel jsem. Rozvedl se s tebou. Potřebovala jsi pomoc a já jsem zbaběle utekl.

Mrzí mě to

Neumím s tou vinou žít, nejde to. Chodím na terapie, kde se v tom snažím nějak zorientovat, odpovědět si, proč jsem odešel v době, kdy jsi mě nejvíc potřebovala. Zkazil jsem všechno, co jsem mohl. Omlouvám se, pokud to jde, ale vím, že tady je skutečně každá omluva málo. Přes své známé vím, že léčba zabírá a tobě se daří lépe. Jsem za to moc rád, zároveň vím, že tenhle dopis ti nikdy nepošlu. Jsem zbabělec. Velký zbabělec a možná dobře, že ses mě zbavila. 

Jak se měl Radovan zachovat? Pečovali byste o svého partnera? Přečtěte si příběh paní Sylvie, která udělala velké životní rozhodnutí, ale není z něho vůbec nadšená.