Příběh čtenářky: Jedny dárky, dvojí radost

Mně neváhala dát vzorek parfému, který vyloupla z mámina časopisu, zatímco já jsem jí koupila dva lístky na populární muzikál (pravda, v naději, že mě vezme s sebou, což ovšem neudělala – vzala kámošku). Jinak je to prima ségra a vlastně se máme moc rády. To lakomství prý má po naší prababičce, které sice patřil prosperující mlýn, ale jak se v rodině traduje, svým dětem dávala k Vánocům jen pár jablíček jako ten poslední  nádeník, jehož zaměstnávala).

JAKO LAKOMÁ PRABABIČKA

A stejně tak Dáša. Má tři kluky a já díky tomu tři báječné synovce, což je pro mě jako pro asi věčnou a bezdětnou single moc důležité. Nepopírám, že se u Dáši tak trochu přihřívám „teplem rodinného krbu“. A zvlášť o Vánocích, protože to je i člověku, který si tak zakládá na tom, že je nezávislý, jako jsem já, maličko smutno. Zvlášť po tom, co naši zemřeli. Měla bych ještě dodat, že švagr je stejný škrt jako ségra. Kdybych já neopatřila na štědrovečerní večeři u nich víno, byli by schopní tam sedět při vodě z vodovodu, a kdybych nedonesla koš ovoce, dělili by se o pár jablíček jako u té naší bohaté a lakomé prababičky. A jaké si dávají dárky!  Dáša dá manželovi ponožky a div nebalí každou zvlášť, aby to vypadalo, že je dárků víc. A švagr jí předloni dal kráječ na knedlíky (které ona nejí, protože věčně drží diety)…

Samozřejmě si uvědomuju, že je to jejich věc, každý ať si žije, jak se mu líbí, když tím nikomu neubližuje. Jenže v tom je právě ten háček. Kdyby takhle šetřili jen na sobě, nic mi do toho není, ale mí synovečci takoví nejsou a nebudou – pevně věřím, že ten šetřílkovský gen po prababičce je přeskočí, stejně jako přeskočil mě. A jsou to normální malí kluci, kteří pochopitelně nenávidí „měkké balíčky“, v nichž jsou součásti oblečení, jež by jim rodiče stejně museli koupit. Takže na Jiříkovi, Šimonovi a Tadeáškovi nejenže nešetřím, ale snažím se jim vynahradit to, co jim rodiče upírají. Nakupuju hračky, které právě mezi dětmi frčí, počítačové hry, sportovní vybavení a jiné věci, po nichž klučičí srdce prahnou. 

TAKŽE NEJSEM VÍTANÁ, ŽE?

Tak to aspoň bývalo. Ale vloni před Vánocemi mi ségra zatelefonovala: „Šárko, ty se zase budeš chtít před kluky udělat hezká, ale my jsme se s Mirkem dohodli, že to takhle nejde. U nás se nerozhazuje, rozumíš? A naše děti to nebudeš učit!“

Asi čekala, že se začnu hádat, ale já mlčela. Popravdě řečeno jsem mlčet musela, protože slzy, které se mi draly do očí, by jinak vyrazily ven, a to jsem nechtěla. „Takže, jestli tomu správně rozumím, na Štědrý večer nejsem vítaná?“ vypravila jsem po chvilce ze sebe staženým hrdlem. Dáša se zarazila. Takhle to nemyslela a já věděla, že to tak vlastně nemyslí. Jenže… Radši jsem rychle ukončila hovor.

Pak jsem se probírala věcmi, které už jsem pro synovečky stejně měla dávno nakoupené, a konečně si mohla opravdu pobrečet. „Ty huso,“ nadávala jsem v duchu ségře, „vždyť naši by to těm svým třem krásným vnoučkům taky koupili, kdyby byli naživu. Proč to nemůžu udělat za ně? Vždyť já se přece nechci dělat hezká, to jen že rozzářené dětské oči pod stromečkem jsou přece na Vánocích to nejhezčí…“

NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA

Do Vánoc zbývaly čtyři dny a já si s aromasvíčkou a sklenkou dobrého vína vychutnávala České madrigalisty z cédéčka, když mě vyrušil zvonek u dveří. Otevřu a…

„Kluci, sakra, co tu děláte? Vždyť už je skoro večer, to vás takhle za šera pustili na výlet po městě?“ vybafla jsem na synovce. Stáli přede dveřmi v pořadí, jak se narodili: vepředu desetiletý Jiřík, za ním devítiletý Šimon a vzadu sedmiletý Tadeášek. „Nepustili,“ pronesl odhodlaně Jirka. „Ale jsou někde na návštěvě a já už dokážu dát na bráchy pozor. Máma totiž povídala, že letos na Štědrý večer nepřijdeš. A my už pro tebe máme dárečky, tak jsme ti je chtěli přinést.“

Málem mě to položilo. „Tak pojďte,“ pozvala jsem je dál. Při čaji a toustech, které jsem narychlo udělala, ty své poklady vybalili. Nejnovější skandinávská detektivka mě nadchla. „Ale to bylo drahé, Jiříku, kde jsi na to vzal?“ – „Ušetřil jsem si,“ řekl vzdorně. Jeho mladší bráškové souhlasně kývli, že oni taky. Šimůnek mi koupil pozlátkový prstýnek s velkým červeným „drahokamem“. A malý Tadeášek se vytasil se šátkem ze sekáče („já jsem tam tak dlouho vybíral, až mi ta paní našla něco, na co by mi stačily peníze,“ přiznal upřímně).

Smála jsem se a brečela najednou a trvalo mi dost dlouho, než jsem se sebrala. „A co máte pro rodiče?“ zeptala jsem se pak. Sklopili hlavy, až po chvíli se ozval Jiřík: „Nic! Oni nám taky nikdy nic pěkného nedají!“ Zatrnulo mi u srdce, div jsem neomdlela. „Kluci, udělali jste mi obrovskou radost,“ řekla jsem. „Ale takhle by to bylo špatně. Mě jste už potěšili, ale teď ty věci zase zabalte a vezměte domů. Tu detektivku dejte tátovi, taky to rád čte, a prstýnek a šátek mámě, bude mít velkou radost. Prosím vás, poslechněte mě!“ Nevím, jestli v tom sehrál roli rozhodný tón mého hlasu nebo můj výmluvný pohled, ale poslechli.

PŘIJDU K VÁM RÁDA!

Těsně před Štědrým dnem mi volala ségra. „Šárko, musím ti něco povědět. Náhodou jsem u kluků v prádelníku našla… Ani ti to nemůžu říct… Oni pro mě a pro Mirka mají tak krásné dárky, já…“ rozbrečela se a já čekala, až si tu chvíli prožije a snad… pochopí. „Víš, udělala jsem chybu. Mirek teď běžel nakupovat pro ně něco, co by jim udělalo takovou radost jako mně ty věci, co jsem u nich našla, připravené pro nás… Představ si, prstýnek! Krásný šátek na krk! A pro tátu dokonce koupili tu novou detektivku, co ji všude inzerují, ta musela být drahá!“ Potlačila jsem spokojený úsměv. „To je krásné, že vás mají tak rádi. To jsou přesně ty chvíle, kdy lituju, že nemám děti…“ – „Ale… já volám právě proto, abych se ti omluvila. Měla jsi pravdu, prosím tě, přijď na Štědrý večer a kup klukům, co chceš. Já vím, že ti to říkám pozdě, ale zítra ještě mají otevřeno…“ – „Není pozdě,“ odvětila jsem, „ráda přijdu.“

Pak jsem vyťukala číslo Jirkova mobilu (ti dva menší zatím telefon nemají): „Hele, já k vám zítra večer přece jen přijdu. Ale s těmi dárky to bude, jak jsem řekla, jasné? Já už z nich radost měla, teď ať se zas radují vaši. Oni pro vás budou mít taky překvapení, uvidíte!“ – „Jo, jasný,“ vyhrkl Jiřík rozčileně a pak vše přetlumočil bráškům, kteří zřejmě byli poblíž. „A určitě zítra přijdeš?“ zeptal se. „Určitě,“ slíbila jsem. „Hurá!“ ozvalo se trojhlasně…                    

Příběh zaslala Šárka V.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)