Příběh čtenářky: Kaštánkova smečka

„Mám pro tebe super dárek,“ sliboval. Takže mně nezbylo než taky něco vymyslet. Nakonec jsem se rozhodla darovat mu voucher na kurz jízdy na koni, protože jsem správně předpokládala, že ho to potěší. Vyšlo to, překvapen byl a velikou radost měl taky.

Ale to nebylo nic proti tomu, jak překvapil a potěšil on mě. Když navrhl, abychom valentýnskou oslavu absolvovali v soukromí mé garsonky, předpokládala jsem, že mu jde o to, aby byla převážně sexuálního charakteru. Proč ne, vysedávat někde v přeplněné restauraci, kde si na tenhle den musíte udělat rezervaci v nejmíň týdenním předstihu a nakonec to za moc nestojí, se mi taky nechtělo. Soukromí je soukromí…

VALENTÝNSKÝ DÁREČEK

Jenže o sex Šimonovi tentokrát ani tak nešlo. Jeho „dárek“ totiž jakékoli radovánky tohoto druhu v podstatě znemožňoval. Aspoň zpočátku…

„Jmenuje se Kaštánek. Aby bylo jasné, že to není žádný voříšek,“ prohlásil Šimon trošku nejistě, když o valentýnském večeru vysvobodil z tašky štěně kokršpaněla. Překvapením jsem jen hekla. Ale hned vzápětí jsem se beznadějně zamilovala – tedy do toho sladkého pejska! Byl tak heboučký, v jeho sametových očích svítily uličnické jiskřičky, čumáček měl studený a zvědavý a ocásek se mu ani na okamžik nezastavil, jak jím vytrvale vrtěl.

„Kaštánku!“ sevřela jsem ho do náruče a uvědomila si, že pejsek je přesně to, po čem jsem toužila. „A co já?“ ptal se Šimon, který se cítil odstrčený. „No, to víš, že tebe mám taky ráda,“ prohlásila jsem. Kaštánek byl hvězdou naší valentýnské oslavy a vlastně taky jediným, ale o to zábavnějším programem.

KDO SI HO VEZME?

Abychom šli do postele (bez něj) a „hráli si tam“ (bez něj), na to nebylo pomyšlení ani ten večer, ani mnoho dalších. Až časem si náš Kaštánek zvykl, že občas musí jít spát na svůj pelíšek do předsíně a paničce a páníčkovi dopřát soukromí. Jenže to už bylo vlastně v době, kdy naše láska se Šimonem tak trochu umírala na úbytě. Asi jsme tehdy ani jeden ani druhý nedovedli na vztahu zapracovat, měli jsme příliš vyhraněné názory a malou ochotu ke kompromisu, zkrátka rozešli jsme se. Naštěstí celkem bezbolestně a přátelsky – ostatně kamarádi jsme dodnes. Mělo to jediný háček.

„A co Kaštan? Kdo si ho vezme?“ nadhodil Šimon poté, co si v mém bytě sbalil svá cédéčka, knížky a další osobní věci. „Promiň, ale Kaštánek je můj! Daroval jsi mi ho přece k Valentýnovi,“ odpověděla jsem. „No, to jo, jenže to jsem myslel, že spolu vydržíme, že pejska budeme mít dohromady,“ namítl Šimon. Věděla jsem, že má pravdu – tenhle argument by sice u rozvodového soudu asi neobstál, ale my jsme nebyli manželé a krom toho jsme si oba přáli, aby náš rozchod proběhl přátelsky.

A tak jsme se zprvu dohodli na „střídavé péči“. Kaštánkovi se to sice moc nelíbilo, ale jeho dokonale pohodová a veselá povaha mu pomohla se s tím smířit. Zanedlouho potom Šimon dostal nabídku na půlroční zahraniční stáž, takže bylo jasné, že Kaštánek už zůstane definitivně u mě.

PSÍ SVÁTEK

Můj nejúžasnější valentýnský dárek si pak musel zvyknout na nového páníčka, z něhož se vyklubal můj manžel. Zamiloval si ho a ctí ho jako „vůdce smečky“, ale pořád má rád i Šimona, který si ho k sobě bere sem tam na víkend, nebo pokud my jedeme na dovolenou. Šimon se nedávno taky oženil, takže Kaštánek má teď i „nevlastní“ paničku. Ke dvěma „štěňatům“, tedy k našim dvěma synkům, se chová s laskavým nadhledem a hlídá je líp než profesionální chůva. Další „štěně“ mu brzy přibude i u Šimona, jemuž se má potomek narodit zanedlouho. Takže Kaštánkova „smečka“ se postupem let rozrostla do dost slušných rozměrů a on si to vysloveně užívá. Protože nevíme přesně, kdy se narodil, slavíme jeho narozeniny na Valentýna. Letos v plné síle oslaví už deváté – a každý člen jeho „smečky“ mu chystá nějaký dárek. Svátek zamilovaných se tak pro nás čtyři dospělé a dvě (brzy tři) děti vlastně stal svátkem psím…  

Příběh zaslala Kristýna M.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)