Příběh čtenářky: Musím být silná

Byla jsem v tom směru asi trochu nedůvěřivá – nejen kvůli rozvodu svých rodičů, ale i kvůli mnoha dalším nevydařeným manželstvím ze svého okolí jsem moc dobře věděla, jaké peklo to může být, když ženská narazí na gaunera, sukničkáře, agresora, alkoholika, povaleče atd. Stokrát jsem si říkala, že kdybych se byla nechala v mládí zbouchnout některou ze svých dávných lásek, mohla jsem dávno být šťastná máma třeba i několika dětí. Ale jako manželka bych s nikým z těch svých bývalých asi šťastná nebyla, takže… Opatrnost, nebo sobectví? Od obojího asi trochu…

Moje biologické hodiny ovšem už bušily dost neodbytně, takže jsem se pevně rozhodla, že si prostě najdu nějakého aspoň jakž takž vhodného „tatínka“ pro své budoucí dítě. A kdyby se z něj vyklubal nevhodný partner, zůstanu zkrátka s děťátkem sama. Nebudu ani první, ani poslední. Jsem přece dost zodpovědná, vyzrálá, finančně zajištěná, tak co?

DOKONALÉ ŠTĚSTÍ

Jenže poté, co jsem řádku let žila stylem „starého mládence“, pro mě bylo závaznější seznamování samo o sobě problém. Naštěstí jsem takový cílevědomý typ, takže když si něco usmyslím, udělám si „plán postupu“ a začnu se měnit v závislosti na stanoveném cíli. Dneska mi připadá trochu legrační, jak jsem tehdy uvažovala. Protože plán jsem si sice udělala a skutečně na sobě začala pracovat, jenže s Martinem jsem se nakonec seznámila úplnou náhodou a bylo to celé docela jinak, než jak „předepisoval“ můj plán.

„Víš, já myslím, že je docela dobře, že jsme se nepotkali dřív,“ usmíval se Martin. „Být mladší, možná bychom se do sebe takhle zamilovat nedokázali.“ Měl pravdu. Cítila jsem, že takovou lásku jsem ještě neprožila. Zralou i svěží, něžkou i vášnivou, povznášející i zodpovědnou...

Oba jsme toužili po dítěti a nechtěli jsme to odkládat. Mně bylo skoro devětatřicet, Martinovi o osm let víc. Moje starost, že ve svém věku budu mít potíže s otěhotněním, se ukázala být lichá. Přestala jsem brát antikoncepci a dva měsíce nato už jsem Martinovi radostě ukazovala vytoužený proužek na těhotenském testu.

JAK TO OSUD MYSLEL?

Oba jsme se vznášeli na růžovém obláčku – těšili jsme se, milovali se, plánovali... Zdálo se, že naše štěstí už větší být nemůže, ale když se narodila Adélka, zjistili jsme, že může! Bylo to prostě dokonalé! Říkala jsem si, že osud se mi asi teď snaží na plné pecky vynahradit nepříliš šťastné dětství, poněkud komplikované mládí a osamělý „střed“ života. „Ano! Život začíná ve čtyřiceti!“ měla jsem chuť křičet nadšením a byla jsem ochotná každému na potkání radit: „Trpělivost růže přináší! A kdo si počká, ten se dočká!“

Jak to můj osud „myslel“, to vlastně nevím. Naše úžasné štěstí trvalo pět let. Potom, právě když jel pro Adélku do školky, dostal Martin v autě infarkt. Kdyby se to stalo za jiných okolností, nejspíš by ho přežil. Jenže on zrovna řídil auto. Nikdy se nedozvím, jestli si stačil něco pomyslet, jestli ho napadlo, že by měl zastavit, nebo jestli ztratil vědomí dřív, než vůz vyletěl z vozovky...

Zpráva, že je můj milovaný manžel mrtev, mě docela paralyzovala. Zoufalstvím jsem se málem zhroutila. Ale pak jako bych v duchu slyšela Martinova slova: „Děkuj osudu, že mě to nepotkalo o půl hodiny později, to by se mnou v autě seděla naše holčička. Máš ji – pro ni musíš sebrat sílu a být zase šťastná. Naše Adélka musí mít šťastné dětství!“

Nevěřím na „život po životě“, ale v tom okamžiku jsem byla přesvědčená, že to ke mně skutečně mluví Martin. A věděla jsem, že teď mi začíná zase jiná kapitola života a že v ní mám nový úkol: vychovat naši dcerku tak, aby na ni mohl být její otec pyšný a aby její vzpomínky na dětství nebyly smutné. Pomohlo mi to. Moc. A věděla jsem, že to dokážu...

Příběh zaslala Jana L.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)