Příběh čtenářky: Odhalila 13. komnatu svého muže a pomohla mu znovu nalézt bratra

Podle příběhu Hany T.

Na ten den před deseti lety si pamatuju naprosto přesně. Bylo mi sladkých osmnáct, vzduch voněl květnovým sluncem a táta mě tenkrát poprosil, abych mu vyzvedla auto ze servisu. Jako čerstvá držitelka řidičského průkazu jsem byla jeho požadavkem velmi zaskočena, ale přiznávám, že i nadmíru potěšena. Věděla jsem, že můj chápavý taťka prostě chce, abych se za volantem trošku otrkala. Odmalička mě ve všem maximálně podporoval. Ať jsem si vymyslela, co jsem si vymyslela, vždycky stál za mnou a já věděla, že mám plnou podporu svých báječných rodičů. Dodnes si pamatuju, jak jsem si vydupala, že budu chodit na flétnu, a můj táta, obdařený absolutním hudebním hluchem, trpělivě seděl u pultíku s notami a zaníceně poslouchal. Večer jsem ho pak přistihla, jak studuje noty, aby se mnou držel krok. Občas jsem měla pocit, že kdybych se rozhodla hrát na bubny, vyklidili by naši obývák a zřídili mi tam zvukotěsnou místnost na cvičení, jen abych věděla, že mi drží palce a stojí na mé straně. Na našeho tátu prostě bylo spolehnutí a teď zřejmě nabyl dojmu, že potřebuju utužit svoje řidičské umění a ty tři bloky od autoopravny k nám domů zvládnu i já, začátečnice. A tak jsem odpoledne srdnatě vyrazila pro naši stařičkou felicii a v duchu si promítala všechny nástrahy své premiérové sólo jízdy. Nechtěla jsem taťku zklamat.

Růžová mlha

Se vstupem do autodílny jsem na pravidla silničního provozu vmžiku zapomněla. Romantické filmy nesnáším, ale s Markem jsme zažili lásku jako z toho nejrůžovějšího bijáku. Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych mu jen stěží uvěřila. Přeskočila mezi námi jiskra, chemie dokonale zafungovala a zakoukali jsme se do sebe na první dobrou.
„Haničko, ještě mi to podepiš a tady máš klíčky,“ předával mi všechno potřebné vedoucí autoservisu pan Hnátek – tátův dlouholetý kamarád. Ale já měla oči jen pro toho snědého černovlasého vysokého mladíka, který zrovna s rychlostí mechaniků formule 1 nasazoval novou pneumatiku.
„To je Marek, moc bezvadný kluk,“ šeptl mi do ucha strejda Hnátek, když zpozoroval, kterým směrem zasněně hledím. „Nechceš, aby ti to odvezl domů?“ mrkl na mě šibalsky.
„To by bylo možná fajn. To víte, ještě si za volantem nejsem tak moc jistá,“ zalhala jsem a moc jsem se snažila, aby na mně nikdo nepoznal, že po ničem jiném netoužím. Můj dřívější troufalý plán na několikasetmet­rovou jízdu byl najednou ten tam a za pár minut jsem seděla v autě s tím úchvatným Markem, který nabídku na „služební“ projížďku nadmíru ochotně přijal. Ani mi nevadilo, že mě veze oklikou přes půl města...
Slovo dalo slovo, a než jsme po půl hodině zabrzdili před naším domem, domluvili jsme si na večer, že zajdeme do kina.

Život z pohádky

Tak začalo naše romantické randění, které přerostlo ve vážný vztah. Naši mého Marka doslova adoptovali. Táta si ho oblíbil téměř jako vlastního syna, kterého ve společnosti tří ženských v domě postrádal. Konečně měl rovnocenného parťáka na sledování fotbalu, konečně si mohl s někým povídat o autech anebo vyrazit na pokec na pivko. Všechno vypadalo tak neskutečně idylicky, dokud jsme nezabrousili do neprobádaných končin, kam Marek nikoho nechtěl pouštět.
„A vaši taky přijedou?“ vypálila upřímný dotaz má dobrosrdečná maminka, když jsme jim s Markem po tříleté známosti oznámili, že se chceme vzít. Markovi v tu ránu zmrzl úsměv na rtech. Právě tohle téma pro něj bylo tabu. Nikdy se o své rodině nezmiňoval. Dokud se nepřestěhoval k nám do domu, bydlel na ubytovně a žil jenom pro svou práci a fotbálek, který hrál a trénoval v místním klubu. Nic a hlavně nikdo jiný už neexistoval. Pouze jednou v začátku našeho vztahu, kdy jsme se vzájemně poznávali, jsem se ho nic netušíc zeptala, co vlastně dělají jeho rodiče. A Marek jen nevrle zavrčel.
„Nevím, nechci vědět a už se mě na to, prosím, nikdy neptej!“
Tenkrát jsem pochopila, že jsem ho zasáhla na velmi citlivém místě, a navždycky jsem se zařekla, že nechám Markovu třináctou komnatu zamčenou. Co mi bylo do jeho rodiny? Hlavně, že Marek je báječný mužský mého života.
Dost jsem se lekla, když se teď maminka začala na jeho rodiče najednou vyptávat, a rychle jsem svému miláčkovi přispěchala na pomoc:
„To je Markova věc, mami, radši se pojď podívat na ty šaty, co jsem si vybrala v půjčovně.“
„No snad jsem tak moc neřekla,“ bránila se vyjevená maminka, zatímco Marek beze slova odešel ven.
Když se nevrátil ani na večeři, vydala jsem se ho hledat. A našla jsem ho samozřejmě na místě, které měl nejraději, na stadionu, jak rozjímá nad prázdným trávníkem.
„Máro, mamka netušila, že o vašich nechceš mluvit, nemůžeš se na ni zlobit,“ pohladila jsem ho po rameni.
„Ona přece za nic nemůže. To já bych se měl omluvit jí, chovám se jako blázen, ale netušil jsem, že mě to i po těch letech dostane. Doufal jsem, že jsem s tím už smířený, ale zase mě to doběhlo,“ pronášel smutným hlasem a sám od sebe začal vyvolávat své zakázané vzpomínky na minulost, kterou chtěl jednou provždy vymazat z paměti.

Zpověď u hřiště

A tak jsem tenkrát poprvé slyšela příběh Marka a jeho rodiny, který tak zásadně nasměroval jeho život. Markův otec pracoval jako ředitel gymnázia. Ve svém městě byl vážená osobnost. Matka se živila jako překladatelka a oba velice dbali na výchovu svých dvou synů. Dalo by se říct, že rodina patřila mezi honoraci.
Jenže Marek do jejich představy o dokonalém synovi, který bude mít aspoň dva akademické tituly, virtuózně bude ovládat tři hudební nástroje a pět světových jazyků, jaksi nezapadal. Nebyl hloupý, právě naopak. Pálilo mu to výborně, ale spíš v praktických věcech. Místo nabiflovaných pouček a pravd raději používal selský rozum a mnohem víc než velikáni české literatury a současné hudby ho zajímaly motory a sport –  věci, kterými jeho rodiče ostentativně opovrhovali a dávali mu to najevo. Jak se banda dospělých chlapů může dobrovolně honit za tou kulatou věcí a ještě mít z toho radost? Jaký to má pro lidstvo vyšší smysl? V čem je to vůbec dobré?
Naštěstí měl Marek velkou oporu ve svém trenérovi, který jeho rodiče umluvil, aby ho alespoň nechali fotbalu se věnovat. Doma o tom proběhla velká rodinná debata – jak je to zkažené prostředí plné samých omezenců jak učí děti místo vyšších principů jen jak druhého aspoň nakopnout, když už se nezadaří dát gól. A to podplácení! Se skřípěním zubů nakonec souhlasili, ale že tam s ním někdo bude chodit, s tím ať Marek nepočítá ani náhodou. Mezi takové lidi...
A tak zatímco ostatní taťkové povzbuzovali své synky na každém zápase, pan ředitel se ani jednou neobtěžoval přijít se na Marka podívat. Ostatní otcové se svými fotbalovými nadějemi nadšeně vybírali ty nejlepší kopačky, ale Marek si na ně musel ušetřit na brigádě. A když se mu rozpadaly, protože koupil nejlevnější, slepil si je izolepou, protože na jiné prostě neměl. Kdyby tak chtěl flétnu nebo Ottův slovník naučný, to by bylo něco jiného. Na ty by dostal peníze hned. Ale kopačky?! Taková zbytečnost. Rodiče odmítali jakkoli přizpůsobovat rodinný program jeho zápasům. Klidně si se starším synem na několik dní odjeli, aby navštívili Pražské jaro, a tehdy dvanáctiletého Marka nechali doma napospas osudu.
„Máti tenkrát prohlásila, že tu moji pokleslou zábavu podporovat nebude, nechala mi na stole stovku a prý, když si chci čutat do balonu, ať se postarám, jak umím. Kdyby nebylo pana trenéra, neměl bych snad ani co jíst,“ vzpomínal teď Marek a já nechápala, jak máma může odkopnout vlastní dítě jenom kvůli tomu, že přesně nezapadá do jejích představ o zdárném potomkovi.

Psychický teror

Vyslechla jsem si, jak jeho matka byla schopná naservírovat mu hutnou svíčkovou těsně před mistrovským zápasem, ačkoli ji prosil, že by potřeboval jen něco lehčího. Na hřišti se mu následně udělalo zle a tu ostudu, když zvracel za pomezní čárou, si prý bude pamatovat do konce života. Podobným nemilým příhodám se ovšem nejvíc smál jeho bratr Miloš, který byl maminčin a tatínkův mazánek. Obraz dokonalosti a ctnosti – alespoň v očích rodičů. Pilně se učil, šly mu jazyky, chodil na gymnázium, hodlal pokračovat na právech a ochotně své rodiče doprovázel na všech kulturních akcích. Zatímco Marek byl s tím svým fotbalem a slabostí pro auta ostuda rodiny, Milošek byl báječný a své dokonalosti uměl využít ve svůj prospěch. Každý jeho průšvih rodiče zametli pod koberec. Umetali mu cestičku, kde se dalo, protože on byl jejich naděje, jejich budoucnost, ten chytřejší a dokonalejší. Marek byl jenom odpad, který se jim jaksi bohužel přihodil a který museli trpět.
Všechny nespravedlnosti snášel Marek díky své mírné povaze s neuvěřitelnou pokorou. „Vždycky jsem si říkal, že mě to třeba zocelí, ale přitom jsem se snažil všem dokázat, jak moc mi křivdí. Že jsem fakt lepší, než si myslí, že něco umím... Dřel jsem, makal jsem, byl jsem dobrý na učňáku i ve fotbale, ale ani kdybych se na ucho postavil, našim to nebylo dost dobré. Z ,čutání‘ si dělali jen legraci, že je to zábava pro blbečky, a matka znechuceně pronášela věty o tom, jak odporné je prát ty moje montérky s mastnými skvrnami. ,To nám snad ještě zničí pračku!‘ lamentovala pokaždé a nakonec jsem si raději pral sám, abych nemusel poslouchat ty její řeči. Pro moje rodiče existoval jenom brácha Miloš,“ vyprávěl dál Marek. „Miloš k osmnáctinám dostal auto a vkladní knížku se šestimístnou částkou – prý aby měl do začátku, až si bude zakládat tu advokátní praxi. Já jsem k osmnáctinám dostal knihu z antikvariátu s věnováním, aby se ze mě stal konečně také vzdělaný člověk, jako je můj bratr. Nic víc, ani dort mi matka neobjednala. Vyvrcholilo to, když na Miloše převedli dům a matka po mně vyžadovala, abych mu platil nájem. Prý když si už vydělávám tou svou fušeřinou, tak můžu Miloškovi a jim přispět na provoz domácnosti. To už jsem si tam připadal jako totální vetřelec. Když mi poté bývalý trenér nabídl angažmá tady v klubu a navrch sehnal místo u pana Hnátka v autodílně, nebylo co řešit. Sbalil jsem svých pět švestek, vzkázal rodině, aby mě nehledala, a odešel jsem. Neviděl jsem je dvanáct let a měnit to nehodlám ani kvůli naší svatbě, miláčku,“ uzavřel svoje vyprávění a mně se koulely slzy po tváři.
Nebyla jsem schopna slova. Kolik ústrků si můj milý Marek musel vytrpět. Nikdo mu nevěřil, všichni z něj dělali slabocha, který není snad ani hoden života, ale on si šel za svým snem a všem dokázal, že je zatraceně dobrý v tom, co dělá. Vlastně všem, dokázal to sobě a to stačí. Pro mě byl hrdina a vítěz.

Všechno se obrací

Nakonec přece jen Marek svatební oznámení vložil do obálky a nadepsal ji adresou svých rodičů. Za pár dní u našich dveří zazvonil neznámý muž. Marek ho zdráhavě pozval dál a mně došlo, že mám tu čest s budoucím švagrem. Mluvili spolu celé odpoledne. Měli si za ta léta, co se neviděli, co říct. Rodiče nedávno zemřeli. Byli oba nemocní a já nemůžu pochopit, co to bylo za lidi, že ani v předtuše blížícího se konce netoužili smířit se se svým nepochopeným synem. Ovšem Miloš měl problém. Ztratil svou celoživotní oporu a on sám to jaksi nezvládal. Nakonec žádnou vysokou školu nedostudoval. Nestal se z něj ani pan advokát, ani jiná honorace, jak si to vysnila jeho máti. Jazyky sice uměl, ale neuměl s tím naložit. O všem dokázal dlouze hovořit, ale nic pořádného udělat. Nikde se neprosadil, konkurzy psychicky nezvládal, a tak na ně raději už ani nechodil. Nakonec byl rád, když ho vzali ve fabrice do ostrahy. Neměl ženu, děti, nic, pro co by žil, a tak ho Markův dopis příjemně zaskočil. „Vždyť já ty moderní kakofonie poslouchal jenom kvůli matce,“ svěřil se prý při tom osudném rozhovoru a nakonec dodal: „Díky a promiň, brácho. Jestli můžeš zapomenout...“
Marek zatím zapomněl, a tak jsem získala docela fajn švagra. Držím těm dvěma palce, aby se mezi ně už nikdo nepletl a neurčoval, kdo z nich je lepší.