Příběh čtenářky: Osud mě dohnal

Vklouzla jsem do výklenku, kde se ukrývaly rezervní židle, a zatáhla za sebou závěs, abych se mohla upravit. Vzápětí se ozvaly rázné kroky našeho nového šéfa a hned za nimi klapot podpatků kolegyně Dany. Společně vešli do kuchyňky a i přes cinkot nádobí bylo jasně slyšet, co Dana povídá. Když jsem zaslechla své jméno, zůstala jsem v úkrytu a zvědavě nastražila uši.

„Co říkáte Martině?“ zeptala se šéfa vyzývavým tónem. „Určitě se vás pokusí svést,“ dodala neomaleně. „Ona totiž pořád hledá chlapa. Ne že by nebyla hezká, že jo? A tak je zájemců dost a ona je zkouší jednoho po druhém jak boty na krámě.“

Celá jsem zrudla. Nejprve zlostí: Jak si ta dvacetiletá holka může dovolit mě takhle hodnotit?! Co o mně ví, co je jí do toho, jak žiju já, dvaatřicetiletá dospělá ženská? A pak jsem ucítila, že se najednou červenám spíš studem: Tak oni si o mně lidé myslí, že jsem nějaká… nechci ani říct co.

Šéf Daně odpověděl tak tiše, že jsem mu nerozuměla. Ale význam jeho slov si nebylo těžké domyslet z její odpovědi. „Ale kdepak, já ji nepomlouvám,“ ohradila se ta drzá holka. „Je docela fajn, asi má jen smůlu, a tak to zkouší znovu a znovu. Anebo…“ teď se zachichotala, „to má prostě ráda, no!“

Tentokrát ji šéf napomenul o něco ostřeji. Byla jsem mu za to vděčná… Ovšem předčasně. Brzy to na mě zkusil se sebevědomým úsměvem atraktivního muže, který nabízí trochu nezávazného sexu pěkné mladé ženě, o níž se doslechl své. Mé chladné odmítnutí ho vůbec nevyvedlo z míry. Jen pokrčil rameny a ironicky se ušklíbl.

JÁ TO PŘECE MYSLELA VÁŽNĚ!

Ano, měla jsem hezkou řádku chlapů, ale se všemi jsem to myslela vážně, nikdy jsem nestála o sex bez lásky. Co je divného na tom, že s mužem, s nímž nějakou dobu chodím, skončím v posteli? Ne první večer, ani druhý či třetí – ale třeba po dvou týdnech. Copak bych se ve svém věku mohla chovat jako patnáctiletá dívenka, která svého miláčka odkazuje do příslušných hranic s tím, že na „to“ má ještě snad rok nebo dva čas? Vždyť ti mí partneři taky nebyli žádní skautíci – dospělý chlap se se mnou nebude vodit půl roku za ruku, byla by to pro něj ztráta času. A pro mě vlastně taky. Vždyť já opravdu jen a jen hledám toho pravého!

Můj nejdelší vztah trval skoro dva roky. Tomáše si oblíbili i mí rodiče. Když jsem se s ním rozešla, kousal se táta rozpačitě do rtu: „Škoda, takový prima chlap!“ Máma byla přímočařejší: „Budeš tak dlouho vybírat, až přebereš. Nedávno jsem četla, že prý spousta žen nenajde muže, protože jsou moc náročné. Neměla bys zajít za nějakým psychologem?“

Co jsem na to měla říct? Že s psychologem jsem se kvůli Tomášovi opravdu radila? A sice proto, že se z něj vyklubal gambler, který jen zkoušel, jestli se vedle mě svého návyku nezbaví? Jaký by mělo význam svěřovat to tátovi, který ho měl za „prima chlapa“…

Tolik jsem si slibovala od Mirka, skoro jsme už plánovali svatbu. Jenže jeho dcera z prvního manželství byla v pubertě a přímo hystericky mě nenáviděla. Zkusili jsme snad všechno, ale nešlo to, oba jsme to museli uznat… Patrik mě opustil kvůli krátkodechému románku se svou sekretářkou. Když jsem ho potkala o rok později, tvrdil, že lituje zbytečného konce našeho vztahu. Můj návrh navázat tam, kde jsme přestali, ale odmítl – prý nelze dvakrát vstoupit do téže řeky…

COPAK CHCI NĚCO ŠPATNÉHO?

Jsem opravdu taková děvka, která jen střídá chlapy, protože touží po sexu? ptala jsem se sama sebe a pak nořila uslzený obličej do polštáře. Ale proč bych netoužila po milování? Většina žen mého věku ho má desetkrát, stokrát víc než já. Mnohé mají kromě stálého partnera i milence a vyčítá jim to někdo? Ne! Zato mně ano! Při tradičním vánočním setkání s partou, s níž jezdíváme v létě na vodu, mě Alena plácla po rameni a s vodáckou drsností se zeptala: „Tak co, ty svatá Dala, nevěděla komu, jak se pořád máš?“ Radši jsem ani neodpověděla, ale následující léto jsem už s nimi na vodu nejela. Vždyť Alena měla pravdu! Z těch deseti vodáků jsou čtyři chlapi a já je měla všechny! Jenže dřív nebo později nechali buď oni mně, nebo já je – a vlastně ani nevím proč, zkrátka to tak dopadlo…

A tak jsem se rozhodla: Musí to být jinak! Nechám si udělat dítě a zůstanu s ním sama. Tím dokážu celému světu, že nejsem běhna a že mi jde o to, mít rodinu a lásku – a klidně bez chlapa!

Kryštofa jsem svedla v baru jednoho velkého hotelu a ještě ten večer skončila v jeho posteli. Byl trošku pod parou, na nic se mě neptal, a mě zajímalo jen to, že je tu na krátké služební cestě, protože pochází z jiného města, takže už ho nemusím nikdy vidět. A já měla podle pečlivého měření teploty svůj plodný den!

PLÁN NEVYŠEL, ALE…

Nakonec to byla hodně příjemná noc. Vlastně mě druhý den mrzelo, že se máme na vždycky rozloučit, ale už jsem se bála riskovat další neúspěch. Třeba by… Ale ne! Rázně jsem zaháněla všechna „kdyby“ a „snad“. O čtrnáct dní později se mi menstruace dostavila docela normálně. Takže nic, můj plán nevyšel…

Tři týdny na to mi zazvonil mobil – neznámé číslo. Když se ze sluchátka ozval Kryštofův hlas, ihned jsem ho poznala. „Ahoj Martino! Já nevím, jestli ti vůbec smím tykat? Tys to celé asi chápala jako lásku na jednu noc,“ zašeptal rozpačitě. „Ne!“ vykřikla jsem. „To se pleteš! Jsem tak ráda, že tě slyším, Kryštofe! Jak jsi na mě sehnal spojení?“

„Podíval jsem se do tvého mobilu,“ zasmál se ještě rozpačitěji. „Zatímco jsi ráno spala. Dlouho jsem se nemohl odvážit… Ale dneska – právě jsem se přistěhoval sem do města. Mám totiž čerstvě po rozvodu. Tehdy večer jsem zapíjel první rozvodové stání. Neřekl jsem ti to, protože… Vypadalo to, že máš nějaký plán, do kterého já vlastně ani nepatřím…“ Slova: „Ano, měla jsem plán, do kterého jsi vlastně ani nepatřil,“ mi zamrzla na rtech, takže z nich vyšlo jen jakési zašumění.

ZA POKUS TO STOJÍ VŽDYCKY

„Prosím? Nerozuměl jsem… Haló, jsi tam?“ volal Kryštof naléhavě. Po tvářích mi tekly proudy slzí a hrdlo jsem měla tak sevřené, že jsem nemohla nic říct. Celá jsem se roztřásla… Strachy? Štěstím? Mobil mi vyklouzl z vlhké dlaně a skutálel se po okraji pohovky na koberec. Ještě chvilku se odtud ozýval Kryštofův hlas, a pak najednou ticho…

A právě to ticho mě konečně probudilo k životu. Polkla jsem slzy, vysmrkala se a rázně, než si to zase rozmyslím, jsem popadla telefon, stiskla tlačítko „volat zpět“ a zavřela oči. Zvedl to okamžitě.

„Martino!“ vykřikl tak vesele, až mi znovu vhrkly slzy do očí – tentokrát zcela jistě štěstím. „Nějak se to přerušilo, viď? Já dostal strach, žes to ukončila! Úplně jsem se roztřásl, věříš mi to?“

„Věřím,“ vysoukala jsem ze sebe. Už už jsem chtěla přiznat, že i já se celá třesu, ale pak jsem si to rozmyslela. „Tak kdy se uvidíme?“ zeptala jsem se místo toho vesele. „Co třeba hned teď? Je takový nádherný podzimní den, já mám hroznou chuť brouzdat se spadaným listím, víš,“ drmolila jsem samým štěstím. „No, to mě baví taky, ale jen když se při tom držím s někým za ruku,“ odpověděl šibalsky. „Tak to spolu zkusíme, jo? Za pokus to přece stojí vždycky!“ dodal, aniž by věděl, že tím odpovídá na docela jinou otázku, kterou jsem sice nevyslovila, ale o to víc jsem ji prožívala.

Příběh zaslala Martina Š.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)