Příběh čtenářky: Přestala jsem si vážit muže a všechno ztratila

Podle příběhu Františky L.

Vždycky jsem si myslela, že takové věci se stávají jen v amerických filmech. Téma je nosné, tragické i zábavné zároveň, to přece baví každého! Stačí jen zkušenost dobrého scenáristy, aby se vymyšlená zápletka dobře zapletla. Přináší slzy smíchu, hromady dojemných příhod a happy end. Tedy aspoň v tom americkém filmu. V reálu našince je to přesně naopak: nejdřív jste happy, nové zážitky jako by se nikdy nikomu nestaly, a nakonec dlaně plné slz... 

Můj muž

Můj muž je hodný. Rezignoval na práci tiskaře, která ho kdysi bavila. Po třetím neúspěšném pokusu oživit svou malou ofsetovou tiskárnu, když ho kamarád společník vypekl, to vzdal. Už jen příležitostně spolupracuje s bývalými partnery.
Jinak je doma. Vaří, chystá svačiny, vyzvedává děti z kroužků, žehlí. A vypadá u toho šťastně. Zdá se, že mu uspokojení z „opravdové“ práce, ve které by něco dokázal, nechybí. Jeho prací je naše rodina, tak to zkrátka je. Vím, že spousta uhoněných ženských, kterým jejich muž jen plní koše špinavými košilemi a vyžaduje teplé večeře, aniž by věděl, kde je tlačítko na vysavači nebo doma udělal cokoli jiného, bude závidět. „Na co si ta nevděčnice stěžuje?“ pomyslí si. Jenže nic není, jak se tváří.
„Co bys tomu řekla, kdybych tě s někým seznámil?“ začal jednou manžel docela nenápadně. „Na tom úřadě je tě škoda...“
A tak jsem poznala svého nového zaměstnavatele. Můj muž oživil dávný kontakt a představil mi PR manažerku, jejíž firma se kdysi starala o image té jeho. Pracovat v reklamce mě vždycky lákalo. Jsem akční typ. Na úřadě mě rozčilovalo, jak všechno dlouho trvá. Když došly propisky, objednat nové bylo martyrium na tři dny. Schvalování, vyhodnocování nabídek... Tady to bude jinak frčet, doufala jsem. A nepletla jsem se. Můj muž mi otevřel bránu do nového světa.
K mému překvapení mi předem domluvil skvělé podmínky. Dopřál mi odjíždět každý druhý víkend do Brna na kurz marketingu a reklamy. Nadšeně jsem vypracovávala projekty a cvičné reklamní kampaně, psala seminárky a učila se na zkoušky. Při debatách s kolegy „studenty“ jsme probrali ledacos, od svých zaměstnavatelů až po rodiny. Já byla ale ve sdílení rodinných informací vždycky zdrženlivá. Náš model přece jen není tak úplně běžný. Ne každý by to pochopil. Nebo se v hloubi duše opravdu tak trochu stydím, že můj muž není šéf, který rozhoduje o zakázkách za miliony, ale jen o tom, jestli půjde s dětmi na kolo nebo raději na brusle?
Tak jako tak, zvědavé Saše mé uhýbavé odpovědi nestačily. „Hele, říkalas, že máš staršího muže... Proč chodíš do práce? Většinou si bereme starší chlapy, aby nás živili, ne?“
„Chodím do práce, protože mě to fakt baví. A navíc mám celkem prima šéfovou,“ snažila jsem se opět uhnout.
„A co vlastně tvůj muž dělá?“ nedala se Saša odradit.
„Nic,“ odpovídám s nadsázkou a zvesela. „Vaří, hlídá, stará se.“
„Ještě řekni, že ti dělá doma hospodyni,“ málem vyprskla smíchy má „empatická“ kolegyně.
„Ale to ne,“ zachraňovala jsem jeho mužský status. „Takhle dokonalý on zase není…“
Úsměv se mi zkroutil na rtech. A bylo to venku. Celou cestu domů jsem pak v autobuse přemýšlela, jestli přece jen u nás doma není něco špatně.

Ten druhý

Nebyl na první pohled nijak zajímavý nebo nápadný. Dva roky jsme se v práci potkávali, neutrálně zdravili, vykali si. Jsem sice žena, přesto jsem ctila jeho vyšší postavení víc než benevolenci etikety. Změna přišla na vánočním večírku. Přípitek na tykání a dlouhý hovor s prvky až pubertálních vtípků. Náramně jsme si rozuměli!
Kdy to začalo být vážnější, si dnes už přesně nepamatuji. Najednou jsem se ocitla v nejběžnějším klišé posledních sto padesáti let: jsme kolegové a nejsme si lhostejní. Pracoviště dostatečně malé, abychom se potkali, a dostatečně velké, aby se to hned neprofláklo. Dávali jsme si záležet, aby nikdo nic nepoznal. Umetat cestičky šlo zprvu lehce; on byl šéf, ale ne přímo můj. Přesto naše úseky úzce spolupracovaly. On se ve své pozici nemusel nikomu svěřovat ani zodpovídat, má nejbližší kolegyně naopak měla svých starostí s umírající maminkou až nad hlavu. Ideální stav pro počínající lásku.
Zvykli jsme si na dlouhé obědy ve dvou. I na přesčasy v době, kdy všichni ostatní stíhali. Nikdo se o nás nestaral a my získávali čas se o sobě dozvědět víc. Pro dokreslení, aby klišé bylo dokonalé, musím ještě říct, že mně se doma rozpadalo patnáctileté manželství a on se ženou poprvé zjistil, že jejich vztah není, co býval, když se před pěti lety brali… Ano, správně: jsem zralá žena a on je o pár let mladší.

Co se stalo, stalo se

Kdyby existovala pilulka proti zamilování se a byla v lékárnách volně k prodeji, myslím, že by ji stejně nikdo nekupoval. Každá z nás chce přece zažít romantiku ještě (nebo aspoň!) jednou, každá chceme opakovaně v desetiletých intervalech slyšet, že jsme to nejlepší stvoření, jaké zeměkoule nosí, že naše oči jsou… a ústa připomínají… a vlasy… však víme! Láká nás to. A když se to doma semele, že nevíte kudy kam, naplnit klišé je mnohem snazší než hasit, co pálí.
Na onen čtvrtek těsně před svými čtyřicátými narozeninami si pamatuju dokonale.
Je léto, tak trochu okurková sezona. Sedíme v pizzerii na obědě a dojídáme dezert.
„Chtěl bych tě pozvat ještě na drink,“ řekl můj milý zcela samozřejmě.
Zcela samozřejmě jsem ho musela odmítnout.
Zkusil to znovu: „A zítra v šest?“
„Platí,“ slyším se, jak odpovídám a dávám věci do pohybu.
Nazítří zaplatil nejen drink, ale i taxi, které nás odvezlo do hodinového hotelu. V deset jsem byla doma jako na koni. Vůbec jsem nechápala, co se mezi šestou a desátou přihodilo. Žádné výčitky, jen slastná jistota, že všechno je v pořádku, stalo se jen to, co mělo. Vítězí pocit, že jsem přesně v tuto dobu přestala žít svůj starý život a znovu se narodila.
Sobotní ranní esemeska od něj mi to potvrzuje: „Všechno nejlepší k narozeninám, lásko. Dárek jsi dostala včera, tvůj dárek jsem já!“ píše a rámuje vzkaz polibkovými smajlíky.
A pak už jsem byla nucena se přepnout do svého druhého života. Děti vbíhají do ložnice s květinou, manžel přináší snídani do postele a já předstírám, že jsem včera na té podnikové oslavě trochu přebrala, bolí mě hlava a chci ještě na chvíli usnout. Když je někomu čtyřicet, povolí se mu skoro všechno. V poledne odpočatá vstávám a zapojuji se do příprav své narozeninové párty. Přijdou jen nejbližší rodinní přátelé a jejich děti. Můj muž upekl dort, naložil maso na grilování, připravil mísy chlebíčků a ovocného salátu. Pak odněkud vytahuje kytici čtyřiceti modrých růží a kazetu s mým oblíbeným parfémem. To všechno je ale naprosto nicotné proti esemeskám, které od časného rána přibývají v mém mobilu. Jsem v tom až po uši.
Víkendem se doslova provznáším. Přijímám narozeninové gratulace po telefonu i mailem, několikrát si vyslechnu pochvalu, že čtyřicet by mi tedy nikdo nehádal. Vždyť tenhle věk je docela fajn, uvědomuju si. Všechno mám před sebou, přestože ledacos mám už za sebou. Omámená blaženým nadhledem usínám v křesle u televizních zpráv s nedojedenou večeří v klíně.
„Zlatíčko, vstávej a pojď si lehnout do postele,“ budí mě můj muž starostlivě. „Pořád ti pípají nějaké esemesky – tolik gratulací jsem neměl ani já vloni při padesátinách!“
Jenže pak v posteli dlouho nemůžu usnout. V hlavě se znovu probral červíček pochybností. Snažím se vzpomenout si, kdy se to v našem vztahu přehouplo a z lásky se stal zvyk a každodenní povinnost dávat o sobě vědět. Přemýšlím, proč najednou tak rád vaří, píše s dětmi úkoly, luxuje. Umožňuje mi seberealizaci v práci, vytváří ve mně iluzi o báječném světě, kde si nikdo nepřekáží, vzdává se svých snů. Přestává pro mě být chlapem. Dělá věci, které mám dělat já. Nevydělává. Umožňuje. Témata našich manželských hovorů se ustálila na dvou: děti a dramatická politická situace. Těsně nad ránem si konečně všechny střípky skládám do jasného obrazu.

Bilanční puzzle

Brali jsme se z rozumu. Děti byly naplánované stejně jako jeho kariéra. Ta se, bohužel, nepovedla. Sex jednou týdně nebyl tím, na čem bychom od začátku postavili náš svazek. Ještě mu nebylo padesát, když dal před viagrou přednost delšímu půstu a mně naordinoval nové zaměstnání. Ve škole mě zabavil mentálně, citově utahal v práci, kterou jsem milovala. Nastrčil mi ji pod nos, abych si nevšímala, že přestal být Mužem. Lovcem a dobyvatelem. Svěřil mi roli živitelky, která má být vděčná za svou kariéru svému umožňovateli. Má práce byla vlastně jeho zásluha. Chlubil se mnou, mými úspěchy, projekty, na kterých jsem se poslední dobou podílela. Nikdy nezapomněl zmínit, že si to můžu dovolit, protože to mám doma „v cajku“. Myslel tím uklizeno a navařeno, na tyhle věci přece ženy žehrají nejvíc! Jiný „cajk“ si nepřipouštěl.
Stojím u otevřeného okna a kouřím, dokud není krabička prázdná. V půl čtvrté třesu svým spícím mužem: „Vzbuď se, potřebuji ti něco nutně říct.“
Vůbec se mu nechce, přemáhá se, ale nakonec vypadá, že vnímá. Snaží se a mžourá na mě. „Poslyš, měl by sis najít práci,“ udeřím rovnou, „jinak se s tebou rozvedu. Už mě nebaví mít doma manžela-hospodyňku.“
Reaguje zpomaleně a nevzrušeně. „Probereme to ráno, zlato, teď na to není vhodná chvíle.“ A znovu tvrdě usíná...

Druhá strana mince

Uplynulo pár dní, naše diskuze zůstala otevřená. Okurkovou sezonu v práci jsem přečkala na separovaných pracovních obědech a popracovních drincích, které se občas protáhly v hodinových hotelech. Doma jsem pak o víkendech doháněla všechno, co jsem přes týden v práci nestihla. Zamilovala jsem se opravdově. Do mladého muže, který pro mě představoval sílu, rozhodnost a vitalitu. Rozuměli jsme si, bylo nám spolu tak hezky!
Podzim toho roku přišel brzy. Byl mokrý, nevlídný, studený a zásadní pro nás všechny.
Můj milý mi u oběda prozradil sladké tajemství, že se ženou konečně čekají dítě. Rozešli jsme se ještě před dezertem. Klišé se naplnilo do poslední kapky. Šéfová mi naznačila, že pro mě od nového roku nebude mít dostatek práce. Připravenou výpověď jsem nakonec podepsala. Alespoň jedna věc na tom byla úlevná – co v práci začalo, to tam i zůstalo. Odchod bude nakonec tím společensky nejlepším koncem. Bohužel to ještě nebylo všechno.
Manžel mi oznámil, že se o všem dozvěděl, a je tedy otázkou morální cti, abych dětem vysvětlila, proč tatínka nemiluju a podávám žádost o rozvod. On požádá soud o svěření dětí do své péče, ostatně, desetileté děvče a dvanáctiletý chlapec své přání zůstat s tátou projeví u soudu sami, jsou na to připraveni, stejně jako soudy pod tlakem veřejnosti více vycházet otcům vstříc. Já se mám odstěhovat do Vánoc. 

Jsem ztracená

Bezesných nocí jsem prožila bezpočet. Vím, jak se v takových situacích zachovají filmové hrdinky: neštěstím posíleny s grácií nebo v afektu spálí mosty, aby mohly vystavět novou, lepší budoucnost! Nechtěla jsem být hysterická, jen žádné ukvapené závěry, opakovala jsem si pořád dokola. A už vůbec jsem si nepřipadala silná! V hlavě mi defilovaly zážitky posledních měsíců a já jsem se ptala sama sebe, kam zmizela ta sebejistá čtyřicetiletá ženská, která toho má ještě tolik před sebou?! Nic jsem neviděla! Jen tmu, samotu, nejistotu, neznámo a ostudu hluboko v sobě. Netušila jsem, jak se mám v takové situaci chovat. Všechno se mi rozpadalo pod rukama. Svou milovanou práci jsem neměla, manžel mě ignoroval a děti se v celé té patálii ztrácely dočista. Snažila jsem se alespoň před nimi zachovat každodenní zvyklosti a suché oči. Horší období jsem ještě neprožila! A vůbec to nevypadalo, že někdy skončí!
Patrně jsem jednoho listopadového dne vyplakala všechny slzy, které mi byly přiděleny. A možná proto se mi začal vracet úsudek. Snad pomohla náhoda, podvědomá asociace či nahodilost, nevím. Zpětně tu chvíli zlomu vůbec neumím definovat. Věděla jsem, že sama tuhle situaci řešit nedokážu. Cítila jsem, že nechci žít bez dětí, nakonec ani bez muže, že se nechci stěhovat, že nechci žádný nový život, že chci zpátky ten starý, i když možná nebyl úplně standardní. Nerozuměla jsem tomu, proč mi nejde fungovat ani postaru, ani jinak, nedokázala jsem vymyslet, co mám dělat a jak. Jak mám mluvit s dětmi, s mužem, se sousedy, jak si hledat novou práci. Jak se smířit s vlastní chybou a nespadnout přitom do propasti. Prostě jsem do vyhledávače zadala: „psycholožky, Jihlava“. Z odkazů jsem si intuitivně vybrala a domluvila návštěvu.

My to zvládneme!

Na první schůzku jsem šla sama, na druhou byl pozvaný i můj muž. Přišel. Bylo na něm vidět, jak mu ta situace nesedí, ale překonal se podruhé i potřetí. Můj muž je zkrátka hodný. Našlapovali jsme kolem sebe opatrně. V řízeném hovoru s psycholožkou jsme na sebe začali postupně nahlížet úplně jiným světlem.
Bylo to těžké, ale o Vánocích přišla odměna: „S tím stěhováním nespěchej, zlato, ještě jsme si všechno neřekli…“ Nevěřila jsem vlastním uším!
Naše plánované manželské schůzky s prostředníkem trvaly ještě několik měsíců. Rozbitý vztah nejde slepit za chvíli, je to dlouhá cesta. Ale ta pouť něco naučila každého z nás dvou. I manžel se změnil a naše partnerské role se dnes mnohem více podobají konzervativnímu způsobu: já méně pracuji a jsem častěji s dětmi, manžel se nechal zlákat nabídkou technického redaktora v jednom velkém vydavatelství. Ve volných chvílích vaří a peče výborné koláče.
Můj muž je hodný. Brali jsme se z rozumu. Já ten svůj na chvilku ztratila. Ale on mi ho pomohl zase najít. Ne, můj muž není dokonalý. Umí být tvrdohlavý, když se to nejméně hodí. Ale je na něj spolehnutí. A to je devíza, kvůli které stojí za to některé dárky i se sebezapřením prostě nepřijímat…