Zpívá, hraje, tancuje. Eva Burešová (28) je talentovaná a neuvěřitelně pracovitá. Role Týny Popelkové v seriálu Slunečná z ní udělala jednu z nejoblíbenějších televizních hereček současnosti, ale sláva jí hlavu nezamotala. Na vlastní kůži poznala, že po dnech dobrých mohou přijít i ty horší.
Myslím, že víc stojím sama za sebou než v sedmnácti letech, kdy jsem v soutěži byla. Je to pochopitelné. Nestát si za svým, když vám táhne na třicet, by bylo divné.
Přála jsem si mít nějaké své místo, aby když se řekne Eva Burešová, lidi věděli, že jsem zpěvačka. Nechtěla jsem být slavná, spíš úspěšná v tom, co dělám. Chtěla jsem, aby každý krok, který udělám, byl dobrý a nemusela jsem se za nic stydět. Snad se mi to povedlo. Mám za sebou asi jedenáct muzikálových rolí, úspěchy v pěvecké kariéře, doufám, že pro lidi už nejsem „ta z Talentu“. Ti, kdo mě sledují, vědí, že na sobě hodně pracuju a že se snažím nechat za sebou kvalitní práci.
Jen chci, aby se i tehdy, kdy mi bude právě těch šedesát, pořád vědělo, že jsem tu byla, a nejlépe, že tady pořád ještě jsem.
Někteří lidé pořád nevědí, kdo jsem, jiní mě začali vnímat až se seriály Slunečná nebo Modrý kód, další mě znají jen jako porotkyni „Tváře“. Každá televize má svého diváka a myslím, že všichni mě ještě neznají. Je ale pravda, že konzervatoř a soutěže chrlí každý rok spoustu talentovaných lidí a udržet se v povědomí nebude snadné. Vyžaduje to píli, práci, dřinu. Často natáčíme každý den od brzkého rána do večera, víkendy a svátky neexistují, ale mě to hodně baví a jsem za to vděčná.
Měla jsem štěstí na lidi. Pokud si vás někdo nevšimne, pak můžete být nejlepší na celém světě, nejvíc upracovaní, ale je to k ničemu. Já jsem vděčná dvěma lidem – Ondrovi Brzobohatému a Lence Hornové. Ondra si mě všiml v roce 2011 díky „Talentu“. Znali jsme se z představení Vražda za oponou a Jesus Christ Superstar v divadle Karlín, kde jsem ale nezpívala, jen tancovala, a když přišel „Talent“, zjistil, že i zpívám. Tehdy hrál v seriálu Gympl s (r)učením omezeným, kde dělal i hudbu, a když hledali mladou zpívající herečku, doporučil mě. Šla jsem na konkurz, vyšlo to, a to byl ten první krok. Druhý pak udělala Lenka Hornová, které vděčím za pokračování seriálových rolí. Potkaly jsme se na natáčení znělky pro seriál Ohnivé kuře a ona se mě zeptala, proč nehraju v seriálu. Já na to, že mě nikdo neoslovil. Díky ní jsem dostala roli Petry Horváthové v Modrém kódu. A pak už přišla Slunečná, do toho nabídky na Tvoje tvář má známý hlas, zabojovala jsem v Eurovizi, najednou se to rozjelo. Myslím, že výhoda je, že nedělám jen jeden obor, ale zpěv, tanec i herectví. A pak taky musím říct, že jsem opravdu hodně dřela a pořád dřu. Někdy až moc, ale zatím necítím únavu, můžu jet klidně do noci. Takže, kdybych to měla shrnout, za úspěch vděčím lidem, kteří mi pomohli, a vlastní tvrdé práci.
Netušili jsme, že to bude takový boom. Nevím, čím to je. S mým hereckým kolegou Markem Lamborou jsme si říkali, že to možná bude tím, že po dlouhé době obsadili do hlavních rolí mladé herce. Zároveň jsou v seriálu i velké herecké hvězdy, takže každý divák si najde to své. Myslím, že se Slunečná lidem líbí i kvůli prostředí, kde se odehrává – krásný statek, sluníčko, je to celé takové pozitivní.
Byl to super zážitek. Něco podobného jsem zažila se seriálem Gympl, ale tohle bylo asi víc. Je to úžasný pocit vědět, že všichni přišli kvůli vám. Jednou jsem měla autogramiádu a bála jsem se, že nikdo nepřijde. Měla začít ve čtyři hodiny a už ve tři čtvrtě mi volali, ať jdu, že je plno. Podepisovala jsem se asi tři hodiny. Už říkali posledním v řadě, ať jdou domů, že se na ně nedostane, ale já jsem se zvedla s tím, že tam budu do posledního člověka. Lidi byli úžasní, nosili obrázky, dárky i pro Nathana, nějaké holky mi přinesly kafe s tím, že viděly, že žádné nemám, se všemi jsem si povídala. Doma jsem pak brečela štěstím, jak to bylo neskutečné.
Holky měly šátky, košile. Byly jako já, když jsem se v dětství dívala na Divokýho anděla a oblíkala se jako Cholito. Měla jsem kšiltovku, košili a ony teď ve stejném věku, jako jsem byla tehdy já, jsou oblečené jako Týna. Je to naprosté štěstí.
Zavazující to je, ale já nejsem člověk, který by dělal špatné věci, šel špatným příkladem. To už mám za sebou. Kdyby Slunečná přišla v mých osmnácti, pak bych asi dobrý vzor nebyla. Přišlo to akorát, když mám všechny kraviny za sebou. Pokud mě holky budou mít za vzor, rodiče se nemusejí bát.
Nikdy jsem se nedostala do bodu, kdy bych si sedla a řekla, že teď už budu jen čerpat, že jsem spokojená s tím, jak to je, a nepotřebuju jít dál, být lepší.
Určitě, ale někdy je to i na škodu, protože já nejsem spokojená nikdy, a to taky není dobře. Je ale pravda, že znám lidi, kteří usnuli na vavřínech, a ten nahoře je většinou velmi rychle potrestal.
Věřící jsem, ale do kostela každou sobotu nebo neděli nechodím. Zajdu tam, když to tak cítím. Pro mě je spojení s Bohem důležité, intimní a věřím, že mě slyší, aniž bych musela jít do kostela. Každý večer a ráno se modlím, snažím se k lidem chovat slušně, pomáhám jim, myslím, že to bůh vidí a nemusí si dělat čárky, kolikrát jsem byla v kostele. Samozřejmě když je mi nejhůř nebo opravdu smutno, jdu si do nejbližšího kostela posedět a je mi tam dobře. Kdekoli hrajeme, vždycky navštívím místní kostel. Baví mě to a naplňuje. Možná, že i víra je pro mě hnacím motorem a důvodem, proč se mi v některých věcech daří. Když se mi totiž něco nepovede, nehroutím se, ale beru to tak, že moje cesta je nějak připravená, a věřím, že mě někdo chrání. Snažím se řídit tím, že když je člověk dobrý, pak se mu děje dobré, i když to v tu chvíli jako dobré třeba necítí.
To víte, že jo. Samozřejmě. Říkala jsem si: Proč mi to děláš, vždyť já jsem tady pro tebe, snažím se a ty takhle? Ale pak mi dojde, že je to vlastně dobře. Překážky mě vždycky někam posunou, ať už ve vztazích, nebo v práci. Když jsem nedostala třeba nějakou roli, po které jsem toužila, a bylo mi to líto, tak jsem později zjistila, že to bylo dobře, protože jsem na ni v tu chvíli neměla. Anebo by mě to moc rychle posunulo nahoru a já bych v dané době úspěch neunesla. Jindy vzápětí přišla mnohem lepší nabídka. To samé platí i o vztazích. Věci, které jsem zažívala a o nichž veřejnost ani neví, ze mě udělaly člověka, jakým jsem nyní, obrnily mě a teď jsem na mnohé připravená tak, jak asi málokterá holka mého věku. Všechno je, jak má být. Hodně na to věřím. Je to i taková moje obrana. Spousta lidí, kteří nejsou věřící, říká, že bůh je naše omluva pro všechno. A možná mají pravdu. Pocit, že na vás někdo dohlíží a hlídá vaši cestu, je super. Člověk se cítí v bezpečí.
Že nejsem jediná na světě, které se tohle stalo. Nehroutila jsem se. Samoživitelek, ale i samoživitelů je hodně. Prostě se to stalo. Nebylo to rozhodnutí mého partnera, ale moje a byla jsem připravená na všechno, co to bude obnášet. Věci mezi námi vyeskalovaly tak, že jsme museli od sebe. Uklidňovala jsem se tím, že když je člověk dole, musí přijít i chvíle, kdy bude nahoře. Snažím se v negativních věcech se netopit, rychle je přejít, dávám průběh emocím, brečím, řvu, nespím a pak zase spím tři dny, ale vím, že to přejde a bude zase dobře.
Je to pravda. My jsme teď s Míšou (otec Nathaniela Michael Krásný – pozn. red.) v dobrém vztahu, mnohem lepším, než kdybychom zůstali spolu.
Úzkostlivá. Velmi úzkostlivá.
Ne, to zase ne, v tomhle jsem nohama na zemi, ale samozřejmě, když se Nathánek narodil, měla jsem hromadu knížek a všechny jsem prošla, abych věděla, co mám dělat, když brečí. Ale on to všechno zařídil sám, dost mi to ulehčil. Je to boží dítě, přiletěl z jiné planety, byl od začátku hodný a stále je.
Přesně, je to úžasné dítě, největší parťák. Má v sobě víc klidu než já, cítím se s ním bezpečně. Díváme se třeba na pohádky a on mě chytí kolem ramen. To je tak uklidňující.
Myslím, že se mi narodil kluk proto, že jsem odmalička taková klučičí. Byla jsem pořád mezi kluky, jsem autíčková, videoherní a akční. Vůbec nejsem culíčková.
rozhovor: Jana Marxtová
