Herečka Andrea Růžičková patří k ženám, které si pro její osobité názory zapamatujete. Má východoslovenské kořeny a se svou současnou rodinou žije nedaleko Prahy. Stát před kamerami toužila už jako malá, a přestože se jí dětský sen splnil, jak sama říká, není 100% herečkou tělem i duší. Dle jejích slov je herectví v porovnáním s mateřstvím jen směšná záležitost.
Jste velmi obsazovanou herečkou a dvojnásobnou maminkou. Považujete se za úspěšnou?
Už samotné slovo „úspěšná“ je diskutabilní. Protože co je vlastně úspěch? Myslím si, že se ten pojem často nepoužívá tak, jak by možná měl. Vždyť úspěšná je v podstatě každá máma, která dělá pro svou rodinu všechno, co může. Mateřství v ženě obvykle něco změní, stane se z ní taková amazonka pro všechny. Už se nestará jen o sebe. Součástí jejího života se pak přirozeně stávají i všechny ty každodenní neviditelné práce, což mnohdy bývá nesmírně vyčerpávající. V tom právě spočívá ten nejsložitější a nejnáročnější úkol ženy. Vedle toho je nějaké herectví vlastně jen směšná záležitost.
Co je pro vás ve výchově důležité?
Jsem v tomto směru poměrně aktivní influencerka a sama řadu lidí, kteří se věnují podobným tématům, sleduji. Zajímá mě psychologie, nejrůznější postřehy a rady, jak vychovávat. Mám v této souvislosti ráda třeba psychologa Gabora Matého, který mimo jiné řeší téma traumat. Víte, internet je oceán informací a nejrůznějších rozprav o tom, jací rodiče bychom měli být a jaké by měly být naše děti. Všechno se dnes velmi dramaticky řeší a označuje jako černé, nebo bílé, což v konečném důsledku jen zbytečně rozděluje společnost. Přitom ta cesta spočívá v obyčejné diskusi a vzájemná shoda leží někde uprostřed. Často si stěžujeme, jaké jsou děti, ale zapomínáme na to, jací jsme my sami. A to je vidět i na vyhrocených komentářích, kde jedni dehonestují druhé. Každý z nás ale vnímá svět po svém, je normální mít jiný názor.
O úspěchu jsme si už povídaly. Co naopak případné neúspěchy?
Do té kategorie patří asi skoro všechny moje pády. Konkrétně třeba ten, kdy mě nevzali na Vysokou školu múzických umění na herectví. Pocházím z východního Slovenska, z rodiny, ve které nikdy nikdo nepůsobil v umělecké branži. Všichni mě od toho přirozeně zrazovali a tvrdili, že nemám šanci, protože tam berou jen děti z úplně jinak situovaných rodin. Neprošla jsem posledním kolem, což jsem vnímala jako svůj velký neúspěch. Tenkrát to mnou velmi otřáslo, ale s odstupem času jsem za to vlastně ráda. A i když jsem se herečkou nakonec stala, mám-li ale být upřímná – nejsem herečkou na sto procent tělem i duší. Navíc mě poslední dobou popadají různé pochybnosti pramenící nejspíš z toho, že herectví nedokážu dát úplně všechno.
Například?
Třeba nahotu, kterou v rámci svých rolí nedokážu akceptovat. A teď už mi začíná vadit i většina scén, které mají co dělat s intimitou, což mě do určité míry v práci pochopitelně limituje. Důvodem toho není nic jiného než mé osobní nastavení; takové scény jsou mi zkrátka bytostně nepříjemné, a tak se může snadno stát, že kvůli tomu nebudu moci přijmout nějakou jinak zajímavou roli a můj herecký svět se postupně smrskne do velmi úzkého výběru. Počítám i s touhle variantou, ale tím to pak může být vzácnější, upřímnější. I kvůli tomu nespoléhám jen na herectví a snažím se rozvíjet ve více směrech.
Kde tedy dobíjíte energii?
Ráda si dopřávám masáže, ať už obličejové nebo celotělové, různě to střídám, někdy objevuju. Mám ráda i takové ty holčičí věci, zajít si na drink s kamarádkou, navštívit parfumerii, okouknout krémy a takové ty hezké, líbivé záležitosti. Jen tak si pokecat o těch úplně povrchních ženských věcech, zkrátka vypnout. Dokonce mám teď svoji limitovanou kolekci #nARuby, kterou navrhuji už třetím rokem. Jindy naopak potřebuji být úplně sama, a tak ani nedám nikomu vědět, že jsem v Praze. To se pak jen zavřu v bytě, objednám si jídlo a jsem. Snažím se zkrátka nacítit, co je pro mě v daný okamžik nejlepší – zda je to zrovna společnost druhých, nebo naopak klid a samota.
Zmínila jste věk. Řada žen s přibývajícími roky podstupuje estetické zákroky...
Nejsem nijak proti tomu, vlastní zkušenost ale nemám. Obecně totiž velmi špatně snáším bolest, a ty zákroky bolavé jsou. Naštěstí mám manžela, který nic z toho po mně nejen nežádá, on to dokonce odmítá. Na druhé straně každá žena, co porodila děti, dobře ví, že se tělo po porodu změní a ne všechno je tak, jak bylo původně. Patří to ale k životu. V tomto smyslu se učím přijímat samu sebe ve své přirozenosti, což ale není vždy jednoduché. Snažím se tomu pomáhat například tím, že jsem si vytvořila příjemné světlo v koupelně, abych se viděla hezky. Možná i proto už nechodím nakupovat oblečení – nesnáším ty kabinky s ostrým světlem. A pokud už si něco vyberu, nezkouším to tam. Samozřejmě jako každá žena mám komplexy a snažím se různě udržovat krásná. Mám například úchylku na doplňky stravy, s čímž se vůbec netajím, hodně v tom fičím. Zajímám se o nejrůznější anti-age produkty, snad i proto, abych se později vyhnula plastikám. Ale nikdy neříkej nikdy.
Rozhovor s Andreou Růžičkovou- archiv časopisu Svět ženy
