"Nemohu se zbavit strachu, že pokud neudělám, co po mně ostatní chtějí, ztratím je," obává se paní Jitka

Se strachem se dlouho potýkala také Jitka (42 let). Neměla sice strach, že ji někdo někde přepadne nebo že přijde o svou milovanou práci. Bála se, že když nebude dělat, co po ní ostatní chtějí, přijde o ně. A tak raději mlčela a snažila se ze všech sil, aby se druhým zavděčila. O své pocity se nakonec rozhodla podělit s naší redakcí a požádala nás o radu.

Všudypřítomný strach

Nevím, jestli to bylo výchovou, nebo tím, že jsem vyrůstala s třemi svými sourozenci a o mocenskou převahu zde nebyla nouze, ale vyrostla ze mě bytost, které až enormně záleželo na tom, aby ji okolí přijímalo a mělo rádo. Tento fakt se mi bohužel promítal i do vztahů. Kdykoliv jsem si někoho našla a mohla jsem předtím třikrát upadnout, věděla jsem, že stejně budu plnit, co se po mně bude žádat. Bylo to jednodušší, než jít svému strachu naproti a muset mu čelit. 

Na to jsem asi byla až příliš velký srab. A tak jsem pokaždé, když se strach dostavil, jednala podle vůli druhých. Dávalo mi to pocit jistoty, že právě tak a ne jinak mě nakonec budou mít všichni rádi. Jenže realita, jak si asi dokážete představit, byla postavená na jiným základech. 

Jak se říká: Život vám vždycky všechno odzrcadlí. A i v mém případě tomu bylo stejně. Potkávala jsem partnery, kamarády i spolupracovníky, kteří se ke mně vlastně chovali stejně. Neuctivě a za krátkou dobu začali využívat mé dobroty. 

Z neštěstí do neštěstí

Mě to samozřejmě sužovalo. Nejen že mě to bolelo, ale především jsem měla pocit, že v dané situaci nemohu dýchat. Dusila jsem se a byla nešťastná. Jenže jsem nikdy nebyla schopná si ty své hranice jakkoliv přenastavit. Pořád jsem opakovala stejné vzorce svého chování, neustále cítila za druhé tíhu na prsou a vlastně jsem se i zlobila. Na ně, že toho jsou schopní a taky na sebe, že jim to pokaždé dovolím. Tenkrát jsem nevěděla, že právě to mi vztahy nezachraňuje, ale ničí. 

Byl to začarovaný kruh, který se nezlepšil ani s příchodem Petra. Kluka, který se na první pohled jevil jako spása v tom všem zmatku, který mě obklopoval. Zanedlouho poté, co jsme se dali dohromady a začali spolu žít, se však v Petrovi projevil narcis a manipulátor, který mé stavy ještě zhoršil. 

Velice rád používal gaslighting. Psychologický trik, ve kterém mě ujišťoval, že to, co řekl a já si to pamatovala, nikdy neřekl, a to, co naopak nikdy vyřčeno nebylo, mi "přece říkal". Nejlépe včera nebo před minutou. 

I tak jsem ale stále žila v tom, že nejsem schopna se bránit. Milovala jsem ho. Stejně tak, jako jsem měla ráda své přátele a svou rodinu. Nikdy jsem neudělala nic, co by se jim nelíbilo. A díky tomu jsem měla pocit, že mě milují také. Dnes to ale vidím jinak. Oni nemilují mě, ale jen fakt, že jim pokaždé, když je to potřeba, vyhovím.  Ačkoliv dnes vím, že tohle chování - ze strany mé i mých blízkých - je toxické - nemohu se zbavit pocitu, že když se proti němu postavím, přestanou mě mít rádi. A nevím, jak se svým strachem vlastně naložit. 

"Ne" ostatním totiž znamená "ano" sobě samému

Paní Jitce bychom nejlépe poradili slovy psychoterapeutky a koučky, Melindy Fouts: "Člověk, který má strach říkat "ne" nebo se postavit proti "prosbě" někoho jiného, se skutečně bojí, aby své blízké neztratil. Důležitým mezníkem je uvědomění, co mu jeho neustálé "ano" vlastně přináší. Myslí si, že se tak zalíbí lidem. V konečném důsledku ho ale lidé radši mít nebudou a stane se pouze jejich otrokem. Budou jej využívat a jakmile se ohradí, dost možná lidi kolem sebe naštve. Na to ale nesmí brát zřetel. "Ne" ostatním totiž znamená "ano" sobě samému. Dá vám to pocit svobody a kontroly sami nad sebou a svým životem." 

Zajímají vás osudy jiných lidí, protože vám mohou pomoci vyřešit vaše potíže a starosti? Přečtěte si příběh paní Jany, která musela své mamince napsat dopis, aby si trochu více cenila toho, co pro ni dcera dělá.