Příběh čtenáře: Jsem bigamista. Mám dvě rodiny, které o sobě nevědí

Sotva jsem přestál Vánoce a Velikonoce a už se zas blíží období dalšího stresu. Prázdniny a dovolené. Všechna tahle období z duše nenávidím. Proč? Jsou pro mě příliš riziková. Jsem totiž nucen lhát a kombinovat víc než jindy. I když i po zbytek roku je to „makačka“. Opravdu svobodně a bezstarostně mohu mluvit jen před třemi lidmi – kamarádem z firmy, zahraničním spoluhráčem z golfu a sestřenicí. Jen ti všechno vědí. Jinak je můj život už čtyři roky jeden velký adrenalin a honička.

Šťastné a veselé

Však jsem si kvůli tomu předloni o Vánocích skoro uhnal infarkt.

Třiadvacátého a dopoledne o Štědrém dni jsem plánoval jako vždy trávit na jihu Čech s Janou a naším malým Tomem. Všechno bylo báječné a v pohodě, než se krátce po poledni z dětského pokoje ozval dětský pláč, tedy spíš řev a zoufalé volání: „Ivane, prosím, rychle… Tomášek…!“

Hned jsem běžel do pokoje a tam viděl scénu jako z hororu. Všude spousta krve, Jana klečící u radiátoru a uprostřed všeho Tomášek s rozseknutým rtem.

Je zle! Blesklo mi hlavou. Ne snad kvůli tomu zranění, které vypadalo na první pohled mnohem hůř, než jaké ve skutečnosti bylo. Vyděsil jsem se, že tentokrát to opravdu nestihnu a bude průšvih.

Na to teď ale nebyl čas. Tomášek měl obličej celý od krve, Jana drobátko hysterčila, a tak nezbývalo než je odvézt do nemocnice. Naštěstí to šlo rychle. Malému zašili ret, zrentgenovali hlavu, ale doporučili, abychom ho nechali v nemocnici na pozorování, nebo ho doma hlídali a měli připravené auto…

Že bych to přece jen stihl?

Nepřipadalo v úvahu. Jana byla psychicky úplně rozhozená, prosila, ať nejezdím a zůstanu s nimi. Pro tentokrát… Napadá vás, proč bych neměl zůstat? Proč bych neměl trávit Štědrý večer se svou rodinou? Protože musím jet odpoledne okouknout stav v centrále firmy v Praze, při té příležitosti zajdu za rodiči, a u nich zůstanu…

… To je samozřejmě jen oficiální verze. Pro Janu.

Skutečnost je taková, že Štědrý večer už musím trávit s Radkou – svou druhou partnerkou a naší čtrnáctiletou dcerou Péťou.

Ano, mám dvě partnerky. Dvě děti, vlastně dvě rodiny, které o sobě nevědí. Drsně lžu. Chvíli jsem s jednou ženou svého života, pak s druhou. Bydlím u obou. Naštěstí mám takovou práci, která nás všechny uživí a která mi tohle všechno umožní. Hlavní sídlo firmy mám v Praze, pobočku v jižních Čechách. Tam jezdím v úterý večer a v pátek se zas vracím do Prahy. 

Vypadá to asi docela věrohodně, protože ani jedna z mých žen mě z ničeho nepodezírá. I když, u ženských člověk nikdy neví. Možná něco tuší, ale nechtějí vědět. Rozhodně zatím žádná nevznesla vážnou pochybnost.

Podvádím, ani nevím jak

A jak se to vlastně všechno semlelo? Jak jsem se do té šlamastyky dostal? Všechno mělo prozaický začátek. V sídle pobočky firmy  jsem se seznámil s Janou. Radka, se kterou už jsem tehdy nějaký rok žil,  byla na dovolené s dcerou a kamarádkou a já si dal  pánskou jízdu a tvářil se tajemně. Nejdřív to byla pohoda. Hrál jsem svobodného, což nakonec jsem, ale i „bezzávazkového“, což  už pravda nebyla. Začalo to postelí, ale jak jsme se začali vídat častěji a pravidelně, začalo mi docházet, že jsem se do Jany zamiloval. A to parádně. Zvykl jsem si na ni,  nedovedl jsem si představit, že už ji vídat nebudu, ale přitom jsem nechtěl opustit ani Radku. Nechtěl jsem s Janou žít naplno, usadit se. Nesnáším nesvobodu, proto jsem se taky nikdy neoženil. Časem se mnou Jana otěhotněla… a byl problém. Nerozštípnul jsem nic,  nic jí neřekl, hrál, že je vše super a nechal plynout čas. Najednou jsem se staral o dvě rodiny, vlastně ani nevím jak.  

Co vlastně chci?

Každý z těch tří, kteří o mých dvou rodinách vědí, mi stokrát říkal, jak hazarduji. S holkami i se sebou. „Tak už se konečně rozhodni a vyber si jen jednu. Nebo se přiznej oběma a budeš mít klid provždycky. Pro ně to bude šok, ale měly by vědět pravdu.“

Nedokážu to! Jim se to říká, ale já to nedokážu. Mám rád obě své ženy, obě děti… ale nejvíc svoji práci a nezávislost. S přehledem zajistím obě rodiny, ale nechci ani jedné ublížit, ani tohle řešit. Nesnáším výčitky, pláč a vydírání… Že spím s dvěma ženami? Kdo ne? Miluju obě a ani jednu nepovyšuju. Obě jsou partnerky, žádné milenky. I když partnerky s omezeným množstvím informací.  Z principu jsem nikdy nikomu neříkal všechno, vždycky jsem měl svoje komnaty, kam ženské nesmějí. Tyhle dvě to celkem slušně akceptují. S mým zaměstnáním není třeba lhát přehnaně komplikovaně, musím uznat, že všechno vypadá celkem věrohodně, a někdy dokonce ani lhát nemusím – často pendluju mezi firemními místy, jezdím a létám pracovně do Německa a Rakouska. A to je fakt. Víc jim neříkám! Když jsem pryč, reaguju jen na SMS a e-maily.

Asi je to netradiční až zvrhlý styl, ovšem mně vyhovuje. Stíhám přitom i svoje koníčky, společenské akce, ale ty jsou pro mé partnerky celkem tabu. Aby neměla Radka výhodu v tom, že byla první, a mé okolí ji bere jako moji právoplatně jedinou, minimalizoval jsem velký společenský výskyt i s ní. Samozřejmě, že občas jdeme na sklenku, na večeři a podobně. Risk k tomu stylu života patří. Navíc se pak snažím být uvolněný,  přirozený a nemyslet na důsledky. Prostě v tu chvíli jsem tu plně pro ni.  Totéž pak platí na druhé straně. Tohle nejlépe funguje, když je na obou frontách pohoda, klid a žádné průšvihy.  

Vím, že dokážu dost ukecat, uchlácholit a uklidnit sem tam dárkem. (Hlavně ne stejným!) Taky o sobě vím, že jsem celkem atraktivní, úspěšný chlap, tak holkám stojí zato ledasco skousnout, na to jasně hřeším…

A co rodiče všech zúčastněných?  Kdo nic neví, nic nezkazí. Minimum informací, minimum styků a je klid. Zatím to funguje, jsem pro všechny vytížený byznysmen, který se snad stářím usadí. Tak to vidí i naši!

Možná to říkám cynicky a líčím všechno jako idylu, ale jak už jsem řekl, zas taková pohoda to není. Nejednou se zastydím, zapotím. Třeba když si dost nehlídám křestní jméno – tedy neužiju to správné! A občas zapomenu, co jsem s kterou partnerkou řešil, a hodím větu: Vždyť jsem ti to říkal!, pak se zarazím, protože jsem tohle říkal té druhé… Poslední dobou mě nejvíc ničí, že mám míň času na klukovské hry s Tomáškem, to Pétě – holce! jsem se asi věnoval víc. Šlo to, tehdy stačilo stíhat jen firmu a jednu rodinu, i když kolem byla řada „nerozvážných“ akcí. 

Má každá hra konec?

A jak to tedy tenkrát dopadlo o Štědrém večeru na dětské chirurgii jedné jihočeské nemocnice? Průšvih se nekonal. Ale měl jsem namále.

Mobil ukazoval už půl sedmé a já neměl sílu nechat tam Janu s Tomáškem samotnou. Za hodinu jsem měl přitom sedět s Radkou a Péťou u štědrovečerního stolu a strkat z kufru auta holkám dárky pod stromeček.

Spolehl jsem se na Simonu, jednu ze svaté trojice lidí, kteří moje tajemství znají.

„Ivane, ty jsi kretén! Hnusnej hajzl,“ křičela na mě z reproduktoru moje sestřenice. „Tohle se ti mělo stát už dávno, ty pitomče!“

Nicméně nakonec se uklidnila a slíbila, že Radce zavolá a řekne jí, že jsem se zasekl na pracovní cestě z Berlína, a dorazím o den později.

„Ale jen kvůli nim, ty idiote! Abych jim nekazila Vánoce. Kvůli tobě to není, jasný!?“

Naštěstí skutečně mráz zastavoval vlaky i letadla. Radka uvěřila, falešné alibi mi vyšlo. Doma, tedy u Radky, jsem stál s kytkou růží 25. prosince před polednem. Ani se neptala, proč volala Simona, a ne já – a to jsem měl připravené tak krásné vysvětlení!

Jana i Tomášek byli naštěstí taky v pořádku, ráno jsem zcela bez výčitek mohl odjet.

Tehdy jsem si večer dal tři panáky na uklidnění, ale pak mi bylo tak nějak fajn.

I když jsem si moc dobře uvědomoval, že tentokrát jsem byl zatraceně blízko tomu, aby můj zavedený systém klekl.

A až se to stane doopravdy? Nevím. Radce i  Janě (pracují, jsou to soběstačné typy!) platím auto, inkaso, dávám peníze na děti… To bych dělal i dál, pokud by mě nezlikvidovaly, ale jinak? Netuším. Pro mě by byla největší úleva, kdyby se seznámily, skamarádily a spolu se vídaly i děti. Zní to jako utopie, ale pro mě ideál. I když… musel bych hledat náhradní adrenalin. A jak se znám, byla by to nějaká další. Ne, nechci spekulovat. Ono se to nějak rozlouskne…