Příběh čtenářky: I ve stáří lze na dovolené najít lásku

Našla jsem ráj

Scénář byl pokaždé stejný. On vybral lokalitu, mě s dětmi tam dovezl, načež se usadil na břehu řeky, přehrady nebo rybníka a naprosto si nás přestal všímat. Koukal jen na své pruty, zatímco já se s vypětím všech sil snažila zabavit syna a dceru, což mě naprosto odrovnávalo. Do práce jsem se vracela vysloveně s chutí a s nadějí, že si konečně trochu odpočinu. Trvalo to rovných patnáct let. Pak mi z ničeho nic oznámil, že letos spolu na dovolenou nepojedeme. Než jsem si stačila uvědomit, jakou mi tím sdělením udělal radost, dodal: „Protože bych se chtěl rozvést. Promiň, Majko, ale našel jsem si jinou…“

Kde si proboha mohl on najít ženskou? Napadlo mě okamžitě, ještě než jsem se začala litovat. Vždyť chodí jen do práce a na ryby. Ano, hádáte správně – našel si ji v rybářském klubu.

Moje uražená ješitná ženská dušička se rychle vzpamatovala a musela uznat, že s člověkem, který se s ostatními zdraví zvoláním Petrův zdar! už jsem si toho užila až dost. Je na čase užít si život podle svého. A začnu tím, že si užiju léto a dovolenou. Háček vězel v tom, že tu ještě byly děti, jejich představy a napnutý rozpočet. 

„No co, ale hlavně že to nebude na rybách,“ utěšovala jsem se v duchu.

Nakonec se ukázalo, že dětem stačí tábor a na zbytek prázdnin si sehnaly brigádu. Konečně budu mít čas jen pro sebe!

A tak jsem jela s kamarádkou na aerobik. Během toho týdne jsem ale zjistila, že pobyt v dámském kolektivu je pro mě utrpením (a těšila jsem se zpátky do zaměstnání, kde kolem sebe naštěstí nemám jen samé ženské). Další léto jsem zkusila ještě poznávací zájezd s jinou kamarádkou – ten mě zas utvrdil v poznání, že všechny kostely jsou stejné a už nikdy nechci čekat frontu na dámský záchod na benzince. Opět jsem se, jak jinak, těšila do práce, kde mi nebudou od rána do večera lítat kolem hlavy letopočty a jména neznámých panovníků. Potom jsem přece jen vyrazila s dcerou. K moři. A celou dobu jsem šílela hrůzou, že mi ji tam svede nějaký plážový povaleč (pokud ji rovnou neodvlečou někam do nevěstince). K pětačtyřicátinám mi syn daroval poukaz na „zážitkovou turistiku“, při níž se ode mě očekávalo, že budu zlézat skály a přecházet divoké řeky po chatrných dřevěných můstcích. Pak jsem raději jedno léto odjela sama do malého penzionku, kde jsem se tak strašně nudila, že už se to nedalo vydržet. V té době už jsem byla vážně rozhodnutá, že už nikdy nikam nepojedu a budu dovolenou trávit výhradně doma, ve svém. Budu spát, číst si knížky, na které nemám přes rok čas, pouštět si příjemnou muziku a přesazovat pokojové květiny.

Rybník ne!

Už už jsem to měla naplánováno na první dva červencové týdny, když se stalo něco, co jsem považovala za úplně vyloučené. Jednoho večera jsme s kolegou spolu zůstali v práci až do noci, neboť jsme potřebovali dokončit důležitý projekt, když tu mezi námi… no, říkat „přeskočila jiskra“ se mi zdá v tom více než středním věku trapné, ale ono to tak vážně bylo. Luděk je o dvanáct let starší než já, ale když jsme se poprvé políbili, oba jsme se začervenali jako puberťáci.

„Já jsem si dlouho netroufal, Majko,“ prohlásil Luděk. „Říkal jsem si, že ty, taková pěkná ženská, přece nebudeš stát o vdovce, který je navíc před důchodem.“

„No vidíš, stojím!“ odpověděla jsem mu prý. Já si to totiž vůbec nepamatuju, mně se úplně zatemnil mozek tím náhlým návalem zamilovanosti.  

Pak ale přišel první potenciální problém. Doba dovolených.

„Budeme na mojí chalupě, ne?“ nadnesl zcela samozřejmě Luděk.

Když viděl mé zděšení, nechápal.

„Je tam tak krásně! Uvidíš, bude se ti to líbit.“

„A rybník… rybník tam je taky?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jistě, takový romantický, na kraji lesa… dají se tam chytat i ryby.“

„Tak k tomu mě nedostaneš! Jedině pod tou podmínkou pojedu,“ uzavřela jsem to nekompromisně.

To jsem ještě netušila, co mě čeká. Že strávím nejkrásnější dovolenou svého života. Nejde totiž o to, kde jste, ale s kým. Luděk mi ukázal, že dovolená se může opravdu rovnat pohoda, klid a obrodný odpočinek. Stará se o to, abych byla spokojená. Abych se nenudila, ale ani nehonila, zkrátka je nám spolu krásně. Už jsou to tři roky, co jsme se vzali, takže chalupě už říkám „naše“ a cítím se tam prostě báječně. Vlastně se nemůžu dočkat důchodu – s manželem jsme si totiž naplánovali, že pak se na chalupu přestěhujeme úplně. Je to pro mě splnění všech mých snů, úplný ráj. Možná právě proto jsem musela tak dlouho čekat, než jsem ho našla. A víte, o čem mě dokonce přesvědčil? Že i u vody je báječně. Ale chraň ho pánbůh, aby chtěl vzít do ruky prut!