Příběh čtenářky: Jak může dopadnout plánování svatby s buranem?

Lidé si myslí, že mám tu nejromantičtější práci pod sluncem. Že celý den posedávám po restauracích, jím dorty, zkouším si závoje a za zvuku svatebního pochodu vybírám, jestli se růžové okvětní plátky růží hodí ke zlatému porcelánu, na němž se servíruje svatební hostina. Mno. Musím vám bohužel prozradit, že většina mojí práce spočívá v tom, že někam telefonuju, na někoho ječím, někoho uklidňuju, někomu stírám slzy, případně pot (na krev zatím nedošlo, ale nikdy neříkej nikdy) a snažím se, aby alespoň část události proběhla bez průšvihu a téměř důstojně. Odpovídám na zběsilé telefonáty někdy i o půlnoci a ano, pracuju o víkendech a dovolených – protože nejvíc svateb je kdy? Samozřejmě, když jsou ty nejkrásnější a nejteplejší dny na jaře a v létě. Svižně řeším zapomenuté prstýnky, nervózního ženicha i ztracenou prababiččinu protézu, léčím bolesti hlavy i nevolnosti, upravuji make-up. Pořád ještě si představujete romantiku?

BURAN NA OBZORU

Jenže mě to, naneštěstí, baví. No, alespoň většinou. Pokud nemusím spolupracovat s takovým exemplářem, jako je pan Pelikán. „Karel Pelikán, odteď jen váš, krasavice,“ mrkne na mě úlisně tenhle vysoký, namakaný a zřejmě úplně vypatlaný boreček.

„Kája vám se vším moc rád pomůže. Doufám, že si budete rozumět,“ uklidňuje mě nevěsta Alena, se kterou jsme se jinak ve všem docela shodly. Bohužel se část agendy rozhodla hodit na Karla. Muž, který určitě nebude mým oblíbencem, je svědek, bratr ženicha. Ke způsobům jemného, slušného a vždy uctivého Tomáše má ovšem hodně daleko.

„To je jasný, že si budeme rozumět, že jo, kotě?“ utrousí Kája, čímž mi zvedne mandle.

„Fajn, kdyby něco, voláme si,“ loučí se Alena.

„Vida, čekal jsem ošklivku v kostýmku, ale tys předčila mé nejdivočejší představy,“ rozvalí se Kája na židli a luskne prsty na číšníka: „Dvě martini.“ Snažím se neobracet oči v sloup. To bude dlouhý den. A ne jeden. Při zkouškách šatů plácal družičky žertovně přes hýždě, chichotaly se jak puberťačky.

„A ty nemusíš být v práci?“ odvážila jsem se zeptat, protože Karel měl na naše schůzky pokaždé čas. Nebylo jich málo. Nevěsta vybrala jen místo oslavy – statek (krásný) a ústřední barvu (otřesnou), zbytek nechala na mně, včetně vína. Jídlo a technické věci dostal na starost Karel. Ne že by něco vymýšlel, přišlo mi spíš, že se potřeboval zabavit, a tak se mnou ochutnal snad sto vzorků dortů, prošel několik katalogů svatebních menu a hrnul se i do vybírání nevěstina podvazku.

„Nevyzkoušíme ho radši na těle?“ pokukoval mi po noze. Jeho neustálé rádoby flirtování ještě šlo snést, ale vadilo mi, že měl ke všemu spoustu připomínek, všechno, co jsem vymyslela, dokázal vmžiku zkritizovat a přednést důvody, proč to tak nedělat.

„Musí na tom fakt být ,Láska si tě najde?‘“ prohlíží program, který jsem chtěla umístit na stoly pro lepší orientaci hostů.

Ušklíbnu se. Tebe, chlapče, ani hledat nebude, tak se uklidni.

MÁM TĚ PLNÉ ZUBY

Karel ovšem neváhá a účastní se i velké rodinné debaty na téma svíčková, nebo řízek. „Máme tam taky dost šikovnou roštěnku,“ doporučuje všem a dívá se mi významně do očí. Vážně někoho ještě baví tyhle prvoplánové vtipy? To mu nedochází, jak je trapný? Rázně sundávám jeho ruku z mého kolene, když mě po „jídelní“ poradě vysazuje před mým bytem. „Nechceš mi ukázat svou sbírku svateb?“ zasměje se.

Jsem unavená, nejraději bych ho prohodila oknem, navíc jsme nepříjemně blízko u sebe. Opravdu nepříjemně, špitne malý hlásek ve mně. Radši rychle otevřu a chystám se vystoupit, když mi pod nohy spadnou vzorky krabic na dárky pro hosty a já po lesklém papíru prudce sjedu k zemi. Vida, doteď jsem netušila, že umím rozštěp.

„Do háje,“ vykřikne Karel a spěchá ven. „Jsi v pořádku? Mám provést ohledání?“ Pomůže mi na nohy.

„To se dělá mrtvolám, ne? A tam zatím nejsem, i když mám pocit, že mě do hrobu brzo přivedeš,“ vyštěknu na něj. Naštěstí takticky zmlkne a doprovodí mě ke dveřím. Počká, dokud si neodemknu, zvedne ruku na pozdrav a odjede. Seladon jeden pitomej!

TU SVATBU MUSÍM PŘEŽÍT

„A kdo vybíral tohle Chardonnay? Středněstavovská panička, co neměla sex dvacet let a její představa odvázaného večera znamená dvě sklenice vína a sledování nelegálně stažených Padesáti odstínů temnoty?“ zkoumá Karel se smíchem vinětu dodávky vín, kterou nosí do sklepů svatebně vyzdobeného statku. Zrudnu až ke kořínkům vlasů a hned se za to nesnáším.

„Aha, tak asi víme,“ nespouští ze mě oči a všichni se smějí. Nechám to bez komentáře.

 „Jsem moc ráda, že to takhle klape,“ najde mě po chvíli zítřejší nevěsta. Vypadá krásně, celá září. Ale make-upem to není. „Konečně vám můžu říct, proč jsem vás v tom nechala. Jsem těhotná a potřebovala jsem zařídit spoustu jiných věcí. Nezlobte se. Nakonec to zvládneme, viďte?“ dívá se na mě nejistě. „Ano, jasně,“ usměju se a vím, že budu zase profesionální. Je to moje práce, nemůžu se nechat vytočit jedním hloupým floutkem.

„Víte, on Kája není zlý ani hloupý, jen to s ženami moc neumí. Vlastně to s lidmi obecně moc neumí,“ usměje se Alena. „Od té doby, co ho opustila Magda, jeho bývalá přítelkyně, se chová, jako kdyby to ani nebyl on. Odjela do Států, ani mu pořádně nedala vědět, jak to mezi nimi je, a on na ni tady čekal. Se snubákem v kapse. Po pravdě nevím, co teď hledá. Nevím, co by ho uklidnilo. A určitě ho to neomlouvá. Vím, jak dokáže být neomalený,“ svěřuje se mi. „Vydržte to s námi, ano? Už jen do zítřka, slibuju.“ Usměju se na ni a vím, že to dám.

SROCENÍ RŮŽOVÝCH NÁDHER

„Proboha, co se tady zase děje?“ vtrhnu do koupelny statku. Čekám ubrečenou nevěstu, paniku a mám připravená slova povzbuzení (ano, říkám každé panikařící nevěstě to samé, ale vymyslete v krizi něco, co nezní jako klišé), ale řasenka se nerozpíjí na tvářích Aleny, ale hlavní družičky, navlečené v růžových šatech, které jsou na její slovanské postavě napnuté jako teď moje nervy. Brečí snad, protože se nevdává ona? Má vůbec přítele? „Neboj, taky na tebe přijde řada. Každé zboží si nakonec najde svého kupce, jen to někdy dlouho trvá,“ snažím se ji utěšit. Třeba se někdy vdá, kdo ví. Třeba tolik nelžu. Přemýšlím, co je na ní hezkého, co bych jí mohla pochválit, ale k mému údivu se dá do ještě většího breku. „Buďte zticha. Řve kvůli chlapovi a vy jí moc nepomáháte,“ sykne na mě její kamaráda družička alias druhý párek nacpaný v růžovém střívku. Odkdy nemají nevěsty žádnou soudnost? Nebo je to nějaký rituál, zohavit své družičky, aby se s nimi nastávající manžel nezapomněl? „Karel ji včera večer sváděl a vypadalo to nadějně, ale teď se k ní vůbec nemá. Ani ji nepozdravil,“ vysvětluje mi šeptem růžovka číslo tři. Bože, kolik jich tu je? Celý masokombinát? Vytáhnu odličovací kapesníčky, vytvořím uplakanému střívku na obličeji něco mezi make-upem a přirozeným líčením a spustím motivační projev na téma: kašli na něj, nezaslouží si tě a máš na lepšího. Jistá si tím teda nejsem, ale jsem si sakra jistá, že za chvilku musí stát u oltáře a vypadat alespoň trochu šťastně. Co si myslela, holka pitomá?

„Co si jako myslíš, že děláš?“ řvu šeptem (ano, umím to, svatby vás to naučí) na Karla. Upravuje se v chlapské místnosti. Alkoholem. „Nepřeháněj to, ona si to jenom nějak špatně vyložila. Ty žárlíš?“ zeptá se se zájmem.

„Ne. Na tebe? Zbláznil ses? Ale přijde ti normální svádět družičku den před svatbou a ani ji dneska nepozdravit? Nota bene, když vidíš, že má problém se svou vizáží?“

Když vidím jeho překvapený výraz, dodám jen: „Víš co, radši mi ani neodpovídej,“ a zmizím z chlapské místnosti, kde to páchne nejen ginem, ale i degradací žen a přetékajícím machismem.

KAŽDÝ ČLOVĚK MĚ NĚCO NAUČÍ

Dopadlo to dobře. Družička se s Karlem pohádala až po obřadu, který proběhl… Zůstaňme u toho strohého popisu, že proběhl, slovo „důstojně“ se moc nehodí k akci, kde na sebe různí lidé vrhají různě nenávistné pohledy, opilý pantatík upadne do uličky a maminky se pohádají, která má větší kytku a kterou má svatební pár radši. Po obědě jdu zkontrolovat druhou várku beden se Chardonnay, které je určené na odpolední a večerní část hostiny. První sada dochází. Jenže to by tady nějaké muselo být… Rozhlížím se bezradně po sklepě, kde už není jediná krabice s plnými láhvemi. Vždyť jsem je osobně objednávala. To přece není možné! Nahoře se už hosté začínají shánět po další sklence… Musím na vzduch a dumám, jak co nejrychleji sehnat náhradní. Z domu vyjde číšník: „Vy jste organizátorka? Odkud můžu vzít další víno? Předchozí várka došla.“

Super. A je to tady. Letité zkušenosti mi nejsou k ničemu, nedokázala jsem ani ohlídat zásobu vína. Vtom zaslechnu zvuk auta. Vjede na dvorek, vyskočí z něj Karel a otevře kufr. „Voilà, mademoiselle!“ ukazuje plný kufr láhví s vínem. „Všiml jsem si, že chybí, hned jak jsme sem po obřadu přijeli. Tak jsem nahodil známé kontakty a vyrazil.“

Kdyby to nebyl takový hulvát, s radostí bych mu padla kolem krku. S jeho kamarádem Petrem odnášíme láhve do sklepa, kde si je už najde najatý čísník. Uf.

„Baví tě to? Jedna svatba jako druhá, pořád stejné dorty s figurkami, vývar s knedlíčky a obří bryndák kolem krku, slzící matky, opilí otcové…“ vynořil se za mnou Karel.

„Není to pokaždé stejné, lidé jsou jiní,“ snažím se mu bůhvíproč vysvětlit. „Někteří jsou skvělí a jiní mě zas naučí vycházet s každým blbcem,“ vypadne ze mě.

„Nechtěl jsem tě štvát,“ zaskočí mě. „Dáš si víno, když už jsem ho přivezl? Kdo jiný si ho zaslouží než my dva?“

Přikývnu, ale umiňuju si, že před ním budu ostražitá. Jsem totiž profesionálka. Což následně v průběhu noci předvedu všem tancem na stole, pádem do svatebního dortu a veřejným zkoušením nevěstina podvazku, u čehož asistuje Karel. Panebože.

Tak tohle se mi za moji kariéru ještě nestalo. Nebyla jsem tak opilá, musela to být nějaká podivná chemie, za kterou může ten protiva. Skoro svítá, ptáci spustili ranní koncert. Sedíme s Karlem v zahradě pod jabloní.

„Netušil jsem, že je s tebou taková zábava,“ řekne Karel. Zrudnu a vybavím si náš divoký tanec a romantický ploužák v sadu. Panebože, zabte mě někdo.

„A já jsem zase netušila, že nejsi takový ubožák, jak to vypadá,“ usměju se.

„Úplně jsi mě dostala, jsi krásná, vtipná a schopná,“ dívá se mi do očí. „Když moje přítelkyně odjela, stal se ze mě cynik. Myslel jsem, že už mě žádná ženská nechytne za srdce. S tebou jsem najednou nevěděl, co si počít. Zaskočila jsi mě.“

Kroutím hlavou a uvědomuju si, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Vůbec nevím, co si o tom všem mám myslet.

„Snažil jsem se chovat normálně, ale nepovedlo se,“ přizná. Nakloní se ke mně a políbí mě do vlasů. A pak na rty. V tu chvíli vyjde slunce. Kdybych to jako koordinátorka chtěla naplánovat, neklaplo by to. A pak že květnové svatby přinášejí smůlu.