Příběh čtenářky: Láska si mě našla

Dita, Šárka a já se známe už přes patnáct let, ještě ze základky. Výpravy na kolech jsme pořádaly od nepaměti. Nejdřív nám nahrazovaly prázdniny u moře, teď je předem pečlivě plánujeme, abychom sladily dovolené. Šárka byla mistr organizace. Vždycky našla různé akce, kterými jsme si cyklojízdu zpestřily – v Třeboni nás například čekal koncert tamní rockové kapely, pro Krumlov měla zas vypsané termíny večerních prohlídek zámku.

První setkání

Do Třeboně jsme dorazily později odpoledne. Rychle se ubytovat, sprcha a hurá na koncert. „Klárko, dojdi pro pití, jsi na řadě,“ otočila se od pódia Dita. Zatímco se místní kapela činila na pódiu, já se odevzdaně vydala k dlouhé frontě u stánku. Turistů tady byla spousta, někteří ještě v cyklistickém. A některým to i slušelo, napadlo mě, když se můj pohled střetl s očima kluka, který stál asi tři lidi přede mnou.

„Jenže Pavel je brzda, než vyrazí, budeme dávno na Lipně,“ odpovídal komusi s pohledem upřeným na mě.

A já se dívala na něj. Přišlo mi to jako z hloupého románu; vůbec jsem nevnímala okolí, jen jsem na něj zírala. Vyšší, hnědooký, opálený sympaťák. Zjevně je tu s partou na kolech. Mozek mi přehazoval získané informace jednu přes druhou, takže když se kluk otočil na své kamarády, zatřásla jsem hlavou, abych se trochu probrala. „Nechovej se jako puberťačka,“ téměř násilím jsem otočila pohled jiným směrem. Což o to, přítele jsem neměla, ale nahrazovat si to prázdninovým dobrodružstvím? Jenže za vteřinu jsem cítila, že na mě zase kouká. Tak jsem se podívala taky. Obsluha asi zrychlila tempo, přišlo mi, že fronta postupuje najednou rychle. Cyklista se svými kamarády posbíral piva i malinovky a než zmizel v nastávajícím šeru, ještě jednou se otočil a usmál se. Bože, ten úsměv ale byl!

„Slečno, haló, copak to bude,“ volal na mě výčepní ze stánku. „Pardon, tři velká piva,“ zaměřila jsem svoji pozornost žádoucím směrem a rychle dolovala peníze z kraťasů. Balancovala jsem s kelímky a sledovala, jestli svého cyklistu ještě někde neuvidím. Marně. 

Prozrazené tajemství

„Mně se ještě nechce vstávat,“ zasténala Dita ráno z postele.

„Jo, holka, když někdo neposlouchá dobré rady a naletí příznivé cenové nabídce…“ smála se Šárka a zavřela se v koupelně.

„Jí se to říká, ale copak šlo odolat?“ Dita sebrala odvahu a opatrně se posadila. Vypadala, že dneska na kolo snad ani nenasedne. Osudným se jí stal koktejlový bar v kombinaci s akcí happy hours. Její vášeň pro koktejl Cosmopolitan si totiž nezadala s apetitem hrdinek Sexu ve městě. Jenže Carrie nejezdila na dovolenou na kolech.

„Neboj, do Borovan je to kousek a pak pojedeme busem,“ utěšovala jsem ji.

„Potřebuju kafe. A možná česnečku,“ spekulovala Dita o snídaňovém menu, které by mohlo být kompatibilní s jejím žaludkem. Sbalily jsme věci a zamířily na zahrádku našeho penzionu.

„Presso, prosím. Bez mléka. Bez cukru. A vodu, klidně rovnou do půllitru,“ nahlásila nakonec obsluze svoji volbu Dita a zůstala schovaná pod velkými slunečními brýlemi.

„Já si dám míchaná vajíčka, prosím,“ doplnila Šárka a pokračovala směrem k nám: „Z Borovan to trvá asi hodinku, takže stihneme večerní zámek a jako bonus i dobrou večeři,“ laškovně strčila do Dity.

Ta jen vzdychla a houkla na mě: „Co ty, že se pořád tak usmíváš?“

Tak jsem jim vylíčila své včerejší dobrodružství z fronty okořeněné žhavými pohledy, jež nikam nevedly. Holky byly ovšem vděčné posluchačky, Dita dokonce odložila brýle a narovnala se na židli: „A dál?“

„Dál nic, odešel a já šla za vámi,“ dokončila jsem celou story.

„Cože, proč jsi za ním nešla?“ nechápaly.

„A co bych mu jako řekla? Není mi sedmnáct, abych tady obíhala týpky, co se na mě usmějou ve frontě na pivo.“

„Hm, stejně, mohlas mu třeba říct, že jsi tady s námi,“ nevzdávala to Šárka.

„Jako že ahoj, mám tady dvě kamarádky, nechcete se poznat?“ zavrkala jsem.

Holky vyprskly smíchy.

„Holky za padesát, všechny je mám rád,“ zanotovala Dita.

Třeboňský princ

Po snídani jsme šláply do pedálů a nabraly směr Borovany. S ohledem na Ditu jsme nasadily pohodové tempo, nebylo proč se někam honit. „Prosím tři dospělé,“ usmála jsem se do okýnka pokladny. „Slečno,“ zavolal za mnou někdo. „Tohle vám ulítlo.“ Třeboňský cyklista mi podával účtenku, která mi vypadla z peněženky. „Děkuji, to je jenom starý účet,“ zůstala jsem na něj zírat. Kde se tu vzal?

„Už jsme se viděli, to je náhoda,“ usmíval se.

„To je… Co tady děláte?“ pokračovala jsem v „inteligentní“ konverzaci.

„Jsem tu na kolech, vy taky, že?“ moc mi to neusnadnil.

„Jo, jo, mám tu kamarádky, jedeme na Lipno,“ mávla jsem rukou směrem k bráně zámku, kde jsem spíš tušila Šárku s Ditou, a doufala, že na nás neciví moc okatě.

„Aha, už na vás asi čekají,“ pokýval hlavou. „Ehm, jdeme na večerní prohlídku,“ vysoukala jsem ze sebe. Trapná. Trapná. Trapná. V duchu jsem kvílela, že se nezmůžu alespoň na jeden vtip.

„Tak se mějte, a ať se vám to líbí,“ ještě jednou se usmál a otočil se ke stojanu na kola.

Než jsem došla k holkám, byl pryč.

„Kdo to byl?“ unisono vyzvídaly.

„Třeboňský princ,“ zadívala jsem se za ním. Ten chlap se mi tak líbil!

Příprava na karneval

„To je jasné, dáme inzerát,“ zahlásila Dita, když už jsme seděly u večeře. „Jaký inzerát?“ „No do nějakého místního plátku, že se hledá tajemný Jihočech. Nemáte prosím tužku a kousek papíru?“ vyzvídala na obsluze.

„To je hloupost,“ zamítla návrh Šárka, „copak čteš na dovolené nějaké místní noviny? Na to musíme jít jinak. Co přesně řekl? Naznačil třeba, kam jedou dál?“ vyzvídala.

„V Třeboni říkal kamarádovi, že jedou na Lipno,“ vzpomněla jsem si na útržek rozhovoru, který jsem zaslechla ve frontě. „Takže se potkáte na Lipně,“ konstatovala Šárka a složila mapu, v níž studovala cestu na naši největší přehradu.

„No to těžko,“ vzdychla jsem, „víš, jak je Lipno velký, ne?“

„Ženský, buďte potichu. On si Kláru najde, vezmou se a bude klid,“ zamumlala Dita, která se snažila spánkem dohnat svoji fyzičku utopenou v cosmopolitanech.

Lipno mělo být naším domovem na posledních pět dnů. Kemp neměl chybu. Vždyť ho taky zařizovala Šárka. V jejím itineráři už chyběla k odškrtnutí předposlední položka –  karneval.

„Dámy, jak vypadám?“ vešla do dveří naší chatičky Dita alias Lara Croft. Šárka si přes hlavu hodila žluté tričko a měla hotovo.

„Co je to?“ kroutila jsem hlavou nad její „vyladěnou“ maskou.

„V jednoduchosti je krása aneb jak říkala teta Kateřina, chytrému napověz, hloupého trkni. Vítěz Tour de France.“

„Aha. Jako trojka nemáme chybu,“ rovnala jsem si před zrcadlem prostěradlo neboli šaty bílé paní. Na karneval jsme byly připraveny. 

Holčičí léčka

„Smím prosit, krásná dámo,“ uklonil se mi tajemný Zorro. Než jsem stihla reagovat, už mě ty dvě strkaly na parket: „Samozřejmě, bílé paní rády tančí,“ hihňaly se jako malé. Kroutila jsem hlavou, co to má být, ale holky jen gestem naznačily, ať jdu. Jenže já měla v hlavě jen toho cyklistu. Zorro se snažil, vtipkoval, pozval mě na drink. Byl moc příjemný, ale já neměla náladu.

„Ty se ale loudáš,“ postávaly holky druhý den před chatkou.

„Já vím, sorry, ale mně se ani nikam nechce,“ prodlužovala jsem chvíli odchodu.

„Jen pojď, není špatný mít občas hlavu v oblacích.“ Stoupaly jsme vzhůru po dřevěných lávkách Stezky korunami stromů, když se najednou ozvalo volání: „Bílá paní patří na cimbuří, ne na strom!“ Vyklonily jsme se přes zábradlí a ejhle, dole stál rozkročený Zorro a hulákal jak na lesy. Lidé se začali smát a ohlížet se po nás, holky do mě strkaly: „Utíkej dolů, nevidíš, že Zorro přijel na kole?!“

V tu chvíli mi to došlo! Byl to můj cyklista! Letěla jsem dolů, jak nejrychleji to šlo, a rovnou jsem mu přistála v náručí. „Mimochodem, máš prima kamarádky,“ dodal hned poté, co mě něžně políbil. V tom šoku mi vůbec nedocházely souvislosti. Prásknul mi, že naše třetí setkání už nebyla náhoda. V Krumlově na nás po večerní prohlídce zámku čekal. Kdybych si nemusela každou chvilku odskočit, tak to vím. Takhle ale aspoň ze Šárky s Ditou vytáhnul, kam se chystáme dál. A aby byla nějaká zábava, ty dvě hned vymyslely vtípek se Zorrem. Povedlo se.

„Máš chvilku čas, že bychom si konečně normálně promluvili?“ vzal mě Petr opatrně
a zlehka za ruku.

„Mám, ale nemohli bychom jít někam stranou?“ Bylo mi totiž jasné, že všichni lidé z vyhlídky očekávají pokračování. Škoda, nebyli dost trpěliví, za rok se mohli dočkat. Svatbu jsme totiž měli na tom samém místě. Jen oblečení jsme si zvolili tradiční a kostým Zorra i klobouk bílé paní jsme nechali doma.