Příběh čtenářky: Málem jsem zabila své dítě

Rozum proti iluzi

„Ty ses úplně pomátla! Přestaň si vymýšlet! Jestli hodláš udělat takovou kravinu, tak s námi v budoucnu nepočítej!“ usadila mě moje maminka, když jsem se jí svěřila, že budu rodit doma.

„Vždyť by tam byla porodní asistentka…“ namítala jsem nepřesvědčivě.

„A kde sežene pomoc ona? Přiveze si s sebou operační sál? Zvládne císařský řez? Víš, jak dlouho může trvat, než se k vám dostane záchranka?“

„Ale přece když všechno probíhá normálně, porod je fyziologický…“

„A kdy to můžeš prohlásit? Že je všechno normální, v pořádku a fyziologické, jak ty říkáš? Až potom, moje zlatá, až potom! Když je dítě šťastně na světě a oba jste zdraví. Dřív ti to nikdo nezaručí. Ani Sibyla. Nebo si chceš zavolat do Volejte věštci?“

Byla jsem šťastná novomanželka ve druhém měsíci těhotenství. „Poučena“ kamarádkami jsem se chystala maminku odzbrojit argumenty: „Ale v Holandsku se taky často rodí doma, statistiky…“

„Děvenko,“ šlo opravdu do tuhého. Děvenko mi maminka říkala jen v nejkritičtějších momentech. „Děvenko, Holandskem mě nepřesvědčíš. Víš, kde se taky dost rodí doma? Třeba v Indii, Zimbabwe, v Peru, v Angole, viď? A ta novorozenecká úmrtnost, to jsou teprve statistiky! Ty si prohlídni! My jsme v tomhle špička, děvenko! Copak jsi o tom nikdy nečetla? Jak beznadějný případy jsou doktoři schopný zachránit? Špička! Kam se hrabe to tvoje Holandsko.“

„Ale já se přece můžu svobodně rozhodnout…“ kuňkla jsem, ale máma mi rázně skočila do řeči:

„Jaká svoboda! Tady tvoje svoboda končí, jde tu o tvoje dítě.“

Ten rozhovor, ačkoli jsem z něj vyšla poražená, pro mě byl vlastně osvobozující a musím přiznat, že se mi ulevilo. Ta moje chabá obrana nikdy nestála na příliš pevných základech. Byla to spíš bitva o pozice, generační střet. Našim rodičům nařizovali všechno, my si chceme o všem rozhodovat sami. Porod v porodnici sedmdesátých let bych opravdu absolvovat nechtěla. S dvaceti maminkami na pokoji, kontakt s tatínkem přes okno na ulici. Dneska už je to snad jiné. Vlastně jsem nikdy nebyla přesvědčená, že chci rodit doma, a maminka tak ze mě sňala pořádné břemeno.

„Klidně těm svým kamarádkám řekni, že jsem ti rodit doma zakázala a že bys se mnou nevydržela.“ Prokoukla mě dokonale, přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Nikdy jí za tuhle lekci nepřestanu být vděčná. Jako vždy dobře věděla, kdy má vítězit demokracie a kdy zdravý rozum.

Mimochodem, mezi námi, ne že bych mamince nevěřila, ale stejně jsem se na ty statistiky koukla. Doslova mi vyrazily dech. Jsme země s druhou nejmenší úmrtností na světě. Na stejné úrovni jako Finsko, Island nebo Norsko. Lepší je jedině Japonsko. Zato Holandsko...

Nakonec jsem celé těhotenství zvládla pod dohledem svého gynekologa, s kurzem tělocviku pro těhotné ve školní tělocvičně a s radostí, že ušetříme deset tisíc, které by nás stála porodní asistentka za pár návštěv, za trošku psychologické masáže a za asistenci u narození dítěte. Můj doktor byl zřejmě na maminky podobně vystrašené z porodnic zvyklý. Vysvětloval trpělivě, s nadhledem a vtipem. Nechala jsem si udělat krevní testy i ultrazvuk. Tomu jsem se snažila bránit – není přece prokázáno, zda nepoškozuje plod! „Nebudeme to přehánět, nebojte,“ pravil pan doktor a já si odnášela první fotku našeho drobečka. Nádhernou! Získal si mou důvěru natolik, že jsem se odvážila svěřit mu své nejděsivější obavy. „Co když tam na mě sestry budou zlé?!“

„Určitě znáte i několik mýtů o černých sanitkách,“ usmál se, „tak ty jsou ze stejného šuplíku.“

Svoboda volby

Musím říct, že jsem nakonec definitivně přešla na druhou stranu, k táboru těch, kteří preferují moderní porodnici a co nejlepší přístrojové vybavení. Probrali jsme i přítomnost tatínka u porodu: „Lucko, proboha, tohle po mně nechtěj!“ prosil mě vystrašený David. Nakonec však svolil. „Ale jen pod jednou podmínkou! Budu se ti pořád dívat do očí, jo? Nikam jinam! Vždyť víš, že omdlívám i při pohledu na injekci v televizi!“

„Ty s tím naděláš!“ musela jsem se smát, když jsem o pár dní později četla argumenty jedné domarodičky ve svém oblíbeném časopise. „Tady ta paní u toho chce mít pomalu i sousedy.“

„Zdravotnické zařízení by mi neumožnilo být doprovázena svým mužem, svou mámou a podle okolností staršími dětmi,“ píše.  Definitivně jsme se s porody doma vyrovnali. Využila jsem svou svobodu názoru a volby: Opravdu nechci být v jednom pytli s těmi, kdo dělají z porodu takovýhle cirkus. Navíc jsem se začala podrobně zajímat o domácí porody a zjistila, že už jich pár dopadlo špatně. I jedna jediná smrt dítěte, které zemřelo, protože nebyla k dispozici technika běžná v nemocnicích, by mě bývala od porodu doma odradila. A ono těch smrtí bylo víc. Máma měla pravdu. Najednou se mi nedařilo najít žádnou výhodu porodu doma. Intimita prostředí? Moje vlastní pohodlí? Směšné. Anděl strážný při mně stál už tenkrát při mém rozhodování. Spíš při našem nenarozeném děťátku.

Naplněné riziko

Odfuněla jsem devátý měsíc a těšila se, až už konečně budeme mít prcka doma. Postýlka byla připravená, kočárek čekal z pověrčivosti u našich. Porodní bolesti se přihlásily v termínu, v porodnici jsme byli včas, všechno šlo jako po másle. Mezi stahy jsem si párkrát řekla, že už je načase, aby se ke mně začal někdo chovat hnusně, abych mohla aspoň trochu obhájit své původní zaujetí pro domácí porod. Jenomže nic takového se nedělo. Sestřičky byly milé, co chvíli se ptaly, jestli něco nepotřebujeme. S Davidem jsme měli pokoj pro sebe, nadstandard nás vyšel nesrovnatelně laciněji než domácí porodní asistentka. Chvíli jsem si hověla v teplé vodě ve vaně, chvíli posedávala na balonu. Pro závěrečnou fázi jsem si vybrala tradiční porodnické křeslo. Jenomže pak se něco zvrtlo. Bolesti zesílily, porodní asistentka, která poslouchala ozvy a sledovala monitor, zničehonic rychle odběhla pro lékaře. „Maminko, děťátko má omotanou pupeční šňůru kolem krku, jeho poloha není ideální, musíme provést císařský řez.“

„Ano, dobře,“ vykoktala jsem. Pak už jsem jenom slyšela pokyny pana doktora, které se ztratily někde v dálce. Vím, že jsem dostala jen epidurální anestezii, ale asi jsem omdlela.

Když jsem otevřela oči, skláněl se nade mnou David.

„Lucinko, tys nás vyděsila. Neboj se, všechno je v pořádku. Máme kluka! Pan doktor ho stihl vyndat včas, ale hrozilo, že se nám udusí.“ David mi podával bílý uzlíček, ve kterém bylo zabalené to největší štěstí světa. Vážilo tři kila šedesát a měřilo dvaapadesát centimetrů.

Dnes do naší pevně semknuté rodiny patří kromě Vojtěcha ještě Kateřina a Lukáš. Obě další se narodily ve stejné porodnici, přirozenou cestou. Ani při dalších dvou porodech jsem nezažila žádné hrůzy a ústrky. Co si z nich ale kromě obrovské radosti a štěstí pamatuji nejsilněji, to je vědomí, že moje děti přicházejí na svět v největším bezpečí, jaké jim dokážeme poskytnout.