Příběh čtenářky: Nezvládla jsem výchovu syna. Stal se z něj chladnokrevný sobec.

Pořád jsem ještě tady. Škoda, doufala jsem, že to dokážu změnit. Jsem slaboch. Jako máma jsem selhala a ani tohle nezvládnu. Odpoledne přijde neteř. Šárku jsem od té nepovedené oslavy neviděla. Slíbila, že mi přinese ukázat fotky z dovolené a ze svatby. Přesto se netěším. Spíš se bojím. Nechci, aby mě viděla v tomhle stavu. Zuboženou, poníženou, bezmocnou…

„Zase jste nic nesnědla, paní Novotná? Víte, co vám říkal ráno manžel – takhle se nám neuzdravíte,“ domlouvala mi na oko sestřička, když přišla uklidit nádobí po obědě.

„Nemám hlad,“ špitla jsem směrem do stropu a přemýšlela o sobě a své rodině. Nebo spíš o době, kdy jsme si mohli říkat rodina.

Tenkrát na začátku

S mužem jsme měli moc hezký vztah. Celkem přirozeně jsme hned po svatbě toužili po dítěti, ale čáp k nám dlouho nemohl najít cestu. Až po pěti letech doufání, zklamání a intenzivní léčby se nám narodil Martin. Jeho narození před dvaceti lety z nás udělalo nejšťastnější lidi na planetě. Martínek byl středobod našeho vesmíru. Od chvíle jeho prvního nadechnutí se naše život točily jen kolem něho. Snažili jsme se mu věnovat lásku a péči podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Stali se z nás rodiče značky „vše pro dítě“. Moc jsme se snažili Martinovi pořídit ještě sourozence, ale nedařilo se. Osud tomu asi nechtěl a my se o to víc věnovali našemu jedináčkovi.

„Nemáš pocit, že to trošku přeháníš?“ vyčítala mi mamka, když jsem ještě desetiletého Martínka den co den oblékala, čistila mu zuby, pomáhala mu do bundy a večer zase koupala a náš chlapeček při tom nehnul ani prstem. Připadalo mi to tenkrát docela normální. Jsem přece jeho máma. Život je sám o sobě dost těžký, tak proč bych mu trošku neulehčila

„Mně to nevadí, ráda mu pomůžu. Však má svých povinností dost,“ odbývala jsem ji.

„Aby se ti to jednou nevymstilo. Dělá si z tebe služku,“ zlobila se moje maminka. Jak já byla hloupá, že jsem jí tehdy nevěnovala víc sluchu. Jenže tenkrát jsem věřila, že s dítětem nesvedu nic rozkazy a zbytečnou přísností. Chtěla jsem být s Martinem kamarádka, o všem si v klidu promluvit, a ne mu jen udělovat příkazy a tresty. Doufala jsem, že jednou se moje péče a láska zúročí v Martinově povaze.

Jekyll a Hyde

Martin byl velmi chytrý kluk. Dokázal být miloučký, rozumný a přítulný. Zároveň mu ale stačila sebemenší roznětka, aby se z andílka změnit v čerta. Odmalička byl trošku vzteklejší a náladovější než jeho vrstevníci. Jako miminko hodně plakal. Prochodili jsme s ním v náručí celé dny a noci. „Obdobíčko,“ říkala jsem si, „to se zlepší.“ Nezlepšilo. Jakmile začal rozum brát, vztek a zloba se staly věrnými průvodci našich všedních dnů. Stačilo málo, aby se Martínek svíjel vzteky a dožadoval svých práv. Tu to bylo lízátko, tu chtěl, abych mu dala „to druhé“ tričko, jindy chtěl na hřiště jinou lopatičku. O nákupech raději pomlčím – jedním slovem horor. Časem jsem raději posílala do obchodu muže, abych nemusela u každého regálu s cukrovinkami Martínkovi vysvětlovat, že čokoládičku už dneska měl a že by mu „kazivci“ mohli provrtat zoubky. Naše výstupy se staly v celém okolí pověstné. Probíhaly podle neměnného scénáře. Já půl hodiny dřepím u svého chlapečka a trpělivě mu domlouvám, on přechází od kňourání přes pláč a křik až po kopání a bouchání do mojí nohy. Jiné mamky by mu možná v té chvíli vlepily jednu na zadek. Já jsem se zařekla, že do mojí výchovy fyzické tresty nemají přístup. Buď jsem vřískajícího Martina pod příslibem jiné odměny odtáhla, nebo podlehla jeho nátlaku. „Přece se kvůli lízátku na sebe nebudeme zlobit…“ omlouvala jsem tenkrát svou nedůslednost.

Jsi úplně blbá!

Postupem doby jsem se naučila předcházet potenciálně krizovým situacím, které by mohly vyústit v konflikt. Kdykoli jsme se ocitli ve společnosti jiných dětí, stále jsem monitorovala Martinův pohyb, abych dokázala včas zasáhnout a nedošlo k nějaké srážce. Stačilo, aby mu kluk či holčička vstoupil do sluníčka nebo se na něj křivě podíval, a z nenápadného klučíka se stával hurikán smrticí intenzity. Nadával, křičel, často i udeřil.

„Pojď si k nám přece sednout, vždyť si pěkně hrajou,“ podivovala se kamarádka, když jsem se na narozeninové oslavě její dcery stále vyskytovala v blízkosti Martina. Bylo mi v tu chvíli trapné přiznat, že se bojím, aby náš čertík nevyskočil jako už tolikrát. Přisedla jsem tedy do debatního kroužku ostatních dospělých. Neuplynula ani minuta a ozval se zoufalý křik a pláč. Jeden z kluků chtěl našemu synovi pomoct stavět lego. Jenže jemu to zrovna nebylo vhod. Výsledek byla chlapečkova ruka prokousnutá do krve. Pohoršené matky na mě zíraly, když jsem se do houroucích pekel omlouvala za nevhodné chování svého syna. On jen zarytě mlčel a byl skálopevně přesvědčen o oprávněnosti svojí reakce. Z následné domluvy si pravděpodobně nic nezapamatoval. Protože druhý den předvedl stejný útok znovu, tentokrát proti mně – jen proto, že jsem mu po Večerníčku vypnula televizi a on se přece chtěl ještě dívat. Prokousnutý malíček jsem před okolím vydávala za vlastní nešikovnost při krájení cibule. Šla jsem za ním do jeho pokoje, kde se demonstrativně zavřel, a snažila se mu situaci vysvětlit. „Dej mi pokoj. Proč zrovna já mám tak pitomou matku,“ vmetl mi do tváře a já zase odcházela s pocitem bezmoci a zoufalství. Kolikrát ještě potupu a zoufalství budu prožívat. Věřila jsem, že se to časem změní. Chce to jen trpělivost.

ČTĚTE TAKÉ: Příběh čtenářky: Chtěla jsem dítě za každou cenu...

„Z toho vyroste,“ mával nad jeho náladovým chováním můj tolerantní a flegmatický muž. „Však to znáš, to jsou náladičky,“ shrnul pokaždé situaci, která většinou vrcholila Martinovým křikem a mým pláčem. Nadávky, které můj zlatý chlapeček pronášel na mou i manželovu adresu, se zatínaly do mého srdce jak šíp. Nic nepomáhalo. Po dobrém, po zlém – nic. Naopak, jeho agrese vůči mně a manželovi se rok od roku stupňovala. Naši lásku, pozornost a maximální péči nám oplácel zlostí a nenávistí. Dokázal být milý jen ve chvíli, kdy od nás něco chtěl.

Nechápala jsem, kde jsme udělali chybu. Vždyť jsme ho tolik milovali. Pokoušela jsem se řešit náš problém i s psychology, ale jejich rady, abych začala být důslednější, nebo dokonce Martina za nevhodné chování přiměřeně potrestala, jsem považovala za předpotopní. Chytrému klukovi, jako je ten náš, přece musí bohatě stačit domluva a vlídné slovo. V den Martinových osmnáctých narozenin jsem konečně pochopila, jak moc jsem se mýlila.

Časovaná bomba

Nachystali jsme Martinovi velkou oslavu, pozvali babičku a mého staršího bratra s dcerou Šárkou, která právě dokončovala vysokou školu. Měli jsme pro syna velké překvapení – skútr, po kterém jako čerstvý majitel řidičského oprávnění toužil. Hosté měli dorazit v pátek odpoledne. „Kulichu, nezapomeň dneska na tu oslavu. Bábí se strejdou tu budou kolem páté,“ připomínala jsem mu, když odcházel do školy.

„Bych šel radši s klukama do kina,“ zavrčel na půl pusy. „Tohle bude na h…“ poslední slovo spolkl.

„Ale jdi ty, to bude fajn. Všichni se těší a Šárku jsi dlouho neviděl,“ snažila jsem se ho navnadit na odpolední událost a začala se obávat nejhoršího. Vzala jsem si na ten den volno, abych všechno nachystala a pak se jen mohla věnovat hostům a Martinovi. Dneska se přece nesmí stát žádná kalamita. Dneska je jeho velký den, musí být všechno perfektní. Z mého chlapečka se stává velký chlap. Snad jsem čekala velký třesk, při kterém se Martínkovi konečně rozsvítí a uvědomí si, co všechno jsem pro něj za celý život udělala. Snad poprvé se od něj dočkám vlídného slova. Nečekala jsem vděk ani přehnané emoce. Prosté „mám vás rád“ by stačilo.

Čančala jsem byt, vařila, pekla, smažila. Hosté dorazili na čas, ale Martin nikde. Hodinu, dvě jsme strávili v družném hovoru, ale moje nervozita se stupňovala každou vteřinou. I na svém jindy klidném muži jsem viděla, že jeho manometr vzteku šplhá k bodu zlomu. Snažila jsem se zase všechno uhrávat do pohody a mírnit dusnou atmosféru, ostatně, jako jsem to dělala celých osmnáct let.

V zámku zašramotily klíče. Náš syn vstoupil nejistým krokem mezi hosty. Alkohol z něj táhl na sto honů. „No těbůh, vás tu je, tak já snad radši půjdu, abych vám nerušil selanku,“ utrousil místo pozdravu.

„A kvůli komu myslíš, že tu všichni jsou?“ zeptal se ho napůl podrážděně můj muž.

„Jo, matka něco plácala o oslavě. Ale kdo vám o ni stojí? Jsem dospělý, můžu si dělat, co chci. A mně se teď chce spát. Takže se tu dobře bavte, já jdu do postele,“ hodlal odejít, ale můj muž mu zastoupil cestu.

„Tak pomalu, pane. Maminka se tady celý den chystá a těšíme se, jak s tebou oslavíme tvoji plnoletost. A co ty uděláš? Vožereš se jako dobytek, a ještě máš tu drzost urážet babičku se strejdou. Byli jsme na tebe moc hodní a tohle je výsledek. Měl jsem tě za inteligentního kluka, ale ty jsi normální rozmazlený sobec. Stydím se za tebe!“ křičel na Martina, až se zalykal vztekem. Jeho tvář brunátněla a na spánku mu naběhla žíla. Bála jsem se o jeho nemocné srdce.

Výstražné světlýko problému mi začalo blikat na poplach. Viděla jsem na svém muži, že pohár jeho trpělivosti přetekl. Že tohle není jen obdobíčko, které přejde, že má potřebu si to s Martinem vyříkat za všech těch osmnáct let. Bála jsem se, co Martin udělá. Byl nevyzpytatelný.

„Klid, fotr, nebude tak zle. Ale pamatuj si, že od dnešního dne si budu dělat, co chci, a ty mně s matkou můžeš políbit šos,“ hulákal na vlastního tátu.

Hosté nevěřícně poslouchali jeho výstup a raději dělali, že tu nejsou. Vrhla jsem se k Martinovi, abych učinila poslední zoufalý pokus o smír.

„No tak, broučku, to je jasné, žes to chtěl oslavit i s kamarády. My jsme si zatím pěkně popovídali a teď bychom ti taky chtěli popřát. Máme pro tebe s tátou parádní překvapení. Pojď, sedni si, udělala jsem ti tvarohový dort, co máš tak rád,“ lákala jsem ho jako v dobách jeho dětství, kdy jsem se bála, jaký výstup nám zase předvede. „Dej mi pokoj s tím tvým dortem a dárek si strč, víš kam,“ odmrštil mě prudce od sebe. Bohužel jsem dopadla rovnou na konferenční stolek a rozbila si hlavu. Martin se na vteřinu zarazil. „No a je to. Máš, cos chtěla,“ pronesl chladně. V tu chvíli se neudržel můj muž a doslova ho vykopal ze dveří. Hosté se kvapně rozloučili, aby mě manžel mohl odvézt na chirurgii. Babička plakala, bratr zarytě mlčel a Šárka jen pronesla: „Neplač, teto, kdybys něco potřebovala, tak se ozvi.“

Můj svět, který jsem si hýčkala a idealizovala celých osmnáct let, se zhroutil během jediného okamžiku. Od oné osudné oslavy uběhl rok a můj život se obrátil vzhůru nohama. Hned druhý den manžel vyhodil Martina z domu. „Když si může dělat, co chce, může se o sebe taky postarat,“ říkal. Marně jsem za něj orodovala, že se určitě polepší, ať mu dáme ještě jednu šanci. Byl neoblomný. Můj chlapeček odešel a já se utápěla ve smutku. Bloumala jsem ulicemi v bláhové naději, že ho třeba potkám a budu mu moct říct, jak moc mi chybí, že ho přese všechno miluji a ať se vrátí. Marně. Zmizel a neozval se. S mužem jsme se den co den víc a víc odcizovali. Vládla u nás tichá domácnost prosycená prázdnotou a zmarem. Neměli jsme si co říct, když už jsme neměli našeho Martina. Co když mu je zima? Co když nemá co jíst, kde hlavu složit. Každý večer jsem si prohlížela fotky z našich šťastnějších dní a raději zapomínala, jak moc mi ubližoval. Byl to pořád můj syn.

Nesnesitelné zoufalství mělo jediné řešení. Prášky na spaní jsem našla v lékárně. Trocha vody a pak už jen blažená nevědomost. Plula jsem na druhý břeh. Třeba se tam jednou setkám s mým Martínkem a konečně mi řekne, jak moc mě má rád.

Snad není konec

Muž mě našel a zachránil na poslední chvíli. Bohužel. A teď tu ležím na psychiatrii, stejně zoufalá a k zbláznění sama, jen muže můj zoufalý čin vyburcoval z letargie a snaží se ke mně zase najít cestu.

„Ahoj, teto,“ vytrhl mě z  bolestného rozjímání Šárčin hlas. Přinesla do mého smutku energii všednodenního života. Pusa se jí nezastavila. Vyprávěla mi o práci, manželovi, o tom, jak předělávají byt, co plánují na léto. Poslouchala jsem ji na půl ucha. „Viděla jsem Martina,“ pronesla najednou. „Vypadal docela slušně, ale měl s sebou nějakou slečnu, vypadala starší, ale radši jsem ho ani nezastavovala.“ Zbystřila jsem. Bliklo světýlko naděje v mé temnotě bezmoci. Tak můj kulíšek žije, ještě mám naději, že přijde k rozumu a vrátí se mi. Doufat, nic jiného mi teď nezbývá.