Příběh čtenářky: Ze smrti mámy se dítě nikdy neoklepe…

Ema se choulí v bezpečí mé náruče a snaží se zpracovat myšlenky, které jsou na její devítiletou hlavičku příliš. I když – na tohle člověk není nikdy dost starý, vyspělý, rozumný… Sama jsem toho důkazem.

„Mami,“ šeptá mi moje zlatíčko s očima plnýma slz, „Eliška dnes zase začala zničehonic uprostřed hodiny brečet. Všichni na ni koukali. Nikdo ale nevíme, co jí říct. Děláme, že nic. Paní učitelka k ní jen přišla a pohladila ji po hlavě. Eliška musela na chodbu a pak jsme slyšeli, jak tou chodbou utíká pryč, co nejdál… Cestou na oběd mi pak říkala, že se jí po mamince strašně stýská. Nosí u sebe pořád její fotku, v takovým srdíčku na krku. To je hrozný, mami, jak je smutná.“

Ema se přitiskne ještě blíž a mou ruku si položí na prsa. Cítím, jak jí tluče srdce a hrudníček se zvedá, jak se snaží zadržet pláč. Přesně vím, na co myslí, proč chce cítit moji blízkost, jak nejvíc to jde.

„Mami, já bych to nepřežila, kdybys umřela!“

Mluvíme o tom teď spolu často. Ema se potřebuje vypovídat. Vyprávět mi o kamarádce Elišce, která ve škole teď často pláče nebo s nikým nechce mluvit nebo se na někoho z dětí bezdůvodně rozkřičí… Mluvíme o tom, co se jí stalo. O její rodině. O tom, jak to musí být těžké. Maminka jí před pár týdny zemřela na rakovinu.  

A tak tu sedím se svou jedinou dcerou a tisknu ji, jak nejpevněji to jde. Pevně a tiše. Co na to taky říct?

Rány, co se nikdy nazahojí

Večer pak sedím a koukám do zdi za televizí. Nevnímám, co se děje na obrazovce. Mám své soukromé kino vzpomínek. Do pokoje přichází Ondřej, můj muž.

„Promiň, nějak jsem se zamyslela. Cos říkal?“ snažím se na něj usmát.

„Co je s tebou? Jsi poslední dobou nějak mimo… nějak často. Navíc jsi strašně bledá. Není ti dobře?“ slyším v jeho hlase obavy.

Ale ne, všechno je v pořádku… Jen se mi v hlavě štosují zástupy emocí, které jsem dávno zavřela do své třinácté komnaty, a ony teď buší na její dveře a snaží se je vyrvat z pantů. Vlastně ne, není mi dobře. Vůbec mi není dobře. Protože najednou už nedokážu mlčet, už tu bolest nechci držet zavřenou…

Copak ji nikdy nepřekonám? Doufala jsem, že jizvy na mé duši nánosy let zarostou, znecitliví. A teď jako by to moje bolavé místo Ema zas odkryla až na samou dřeň. Copak tu ten černý stín mého života bude čekat věčně? Číhá za lampami, které mi svítí na cestu. Moje Ema, Ondřej, bezva práce, kamarádky… Dokud tyhle lampy svítí, je schovaný, ale jakmile se něco zadrhne a jedna z nich třeba jen zabliká, natož aby zhasla, okamžitě ten starý nikdy nepřekonaný stín vyrazí do útoku.

Přece si jen odskočila…

Bylo mi deset. Deset a šest dnů. Jen o rok více než Emě. A stejně jako má blízko ona ke mně, já měla blízko ke své mamince. Úžasná kamarádka, které se můžu se vším svěřit. Toho dne vařila k večeři guláš. Já přišla domů ze školy a hned jsem jí nadšeně chtěla pomáhat. Měla jsem moc ráda, když jsme spolu vařily. Nebo jsme si jen tak povídaly, plánovaly, kam jednou pojedeme, jen my dvě. Spřádaly jsme velkolepé „holčičí“ plány… Bývaly takhle spolu doma často a užívaly si to. Sedmnáctiletá ségra byla přes týden na internátě, táta chodil pozdě. A nám nechyběli.

 „Jé, došla mi mouka. Nemám tu nic na zahuštění, ani kus chleba.“ zjistila mamka. „Tak si zatím udělej úkol. Máš nějaký? A mrkni se za chvíli na ten guláš, já zatím skočím do obchodu a vezmu i nějaký dobrůtky, jo? Pak to dovaříme a vymyslíme, co budeme dělat dál,“ mrkla na mě zvesela.

„Do obchodu můžu i já, úkoly nemáme,“ usměju se na ni. „Já tam skočím, mami.“

Ale to už máma vybíhá na chodbu. Letí ke mně jedna vzdušná pusa, a máma je pryč…

V tu chvíli ještě nevím, že nadobro.

K tomuhle zlomovému okamžiku jsem se v duchu pořád vracela. Měla jsem být tehdy rychlejší! Předběhnout ji, přemluvit, že pro tu mouku doběhnu já. Třeba by pak… možná kdybych já… určitě by se to nestalo… Takových možností. Takových výčitek. Takových proplakaných nocí… Jak může desetiletá holka zvládnout tak příšerný pocit viny? Ano, brala jsem to na sebe a nemohla se toho zbavit. 

Jak to asi bylo? V duchu jsem si představovala nejpříšernější scénu svého života, kterou jsem ve skutečnosti nikdy neviděla, ale v mých představách byla prokreslená do posledního detailu. Nejdřív máma vyšla ven před dům a nejspíš taky přidala do kroku, jak to měla ve zvyku. Neuměla chodit pomalu. Došla na konec ulice, zahnula za roh a pokračovala dál. Jako každý den ráno, když mě tudy vodila do školky a později do školy, i teď jsme touhle cestou spolu ráno někdy chodily. No a na tom místě jsme taky odjakživa přecházely, i když tam žádná „zebra“ nebyla. Cestu si tudy krátila spousta lidí, vlastně skoro všichni, nejlogičtější možnost, jak přejít silnici, navazovala na betonový chodníček, a všichni proto taky nadávali, že tam celé roky, přesně tady na tom místě, ten přechod chybí. Proč je o kus dál? Tam se přece nikdo v ranním shonu trmácet nebude. Proč je na tak blbým místě? … A pak už  kameraman ve filmu stokrát přehrávaném v mé hlavě „zašvenkuje“ doprava. V záběru vidíme auto, které se právě vyřítilo z boční ulice. Řidič ani pořádně nekouká před sebe. Zapaluje si cigaretu nebo mu právě upadl na zem kus rohlíku, který mu máma namazala k svačině. Proč ale jede jako blázen? Tak rychle? Uši mi rozdírá skřípění brzd, jako by to ani nebyl sled představ, ale skutečnost… a pak je ticho. Smrtelné ticho.

Později se dozvídáme další fakta: nejenže řidič jel moc rychle, před jízdou si ještě navíc dal pár piv s kamarády. Bylo mu sotva devatenáct. A přežil. Mojí mámě bylo tehdy pětatřicet, jako před pár dny mně. A nepřežila.

Hlavně nepřidělávat starosti

„Na místě… hned… prý to bylo hrozně rychlý… letěla kus vzduchem… o zeď…,“ doléhají ke mně útržky hovoru z kuchyně pozdě v noci, kdy se marně snažím usnout ve svém pokoji. Mám pocit, že už nikdy nebudu spát. V kuchyni táta s máminou sestrou Ilonou, která k nám pozdě večer dorazila. Dali mi nějaké léky na usnutí, ale stejně nespím. Vůbec to nechápu. Nechci to chápat. Vždyť jen odešla pro mouku! Teta brečí.

„Vůbec netuším, co mám dělat, jak tohle přežijem,“ slyším ještě tátu, než se mu hlas zlomí docela… Můj táta, o kterého se mohl opřít celý svět.

Ráno teta, oči oteklé od pláče, sedí u mě na posteli. „Musíš být statečná,“ opakuje pořád dokola, „pojď ke mně, pojď… Prostě se to stalo a musíme se s tím smířit. I když je to tak nespravedlivý! Tak strašně nesprravedlivý… Spala jsi?“ kouká na mě, ale jako by mě ani neviděla. „Hlavně teď nesmíš přidělávat starosti tátovi, bude to mít strašně těžké, musí zařídit spoustu věcí, postarat se o tebe sám…“

Nerozumím tomu, co říká. Její slova se mění jen ve změť zvuků, v kterých se ztrácím. Zřetelně mi v hlavě pulzuje jen jedno slovo, jediné, nenahraditelné: máma, máma… Já chci mámu! Za chvíli se přece vrátí! Říkala to…

Maminka v noci přišla

Další výrazný obraz v mé paměti je pohřeb. Je to obraz jak od impresionisty. Nic souvislého, ani jediný delší tah, jen skvrny, střípky, které to celé dávají v mé hlavě dohromady. Byla tam spousta lidí, kteří mě a ségru na střídačku pořád dokola objímali, odevšad jsem slyšela to samé – útržky vět: „Ona byla tak skvělá, hodná, obětavá… proč právě ona… to je tak hrozné… chudinky holčičky, takhle brzo přijít o maminku… musíte teď tátovi pomáhat, hlavně ty, Evičko, musíš mu to usnadnit.“ Proč to všichni pořád opakují? Musíš tátovi pomáhat! Tahle věta mě děsně štvala. Táta se odmítal o celé věci bavit. Neuměl mě pohladit, pomazlit se se mnou. Nedokázal to. Na to u nás vždycky byla maminka.

Dlouho se mi o ní zdávaly krásné létací sny. Vyrážely jsme v nich spolu na dlouhé výpravy a z nebe si prohlížely země, o kterých jsme si povídaly a chtěly je navštívit. Vždycky jsem pak ráno potají v posteli brečela. Jednou jsem to tátovi vyprávěla, ale vylekalo mě, jak se na mě v tu chvíli podíval. Už jsem mu to odpustila, dnes vím, že sám byl tak strašně nešťastný, že už prostě nemohl unést ani kousek smutku nikoho dalšího… ale tehdy…

Jediná na světě

Táta se mnou nedokázal zůstat sám. Adéla přespávala na intru i o víkendech. Domů ji nic netáhlo. Ani se nedivím. Komu by se chtělo do té atmosféry? Do bytu, kde mámu všechno tak bolestně připomínalo. Po škole si hned našla místo, dostala byt… a co jsme nikdo netušili, svoji bolest se tam pokoušela utopit tak intenzivně, až se propila k odvykací kúře. Další zničený život, za který si ten mladíček může udělat zářez na pažbě.

Nejvíc si táta rozuměl s tetou Ilonou. Ani jsme netušili jak. Nejdřív přicházela každý druhý den a několik měsíců po mámině smrti se k nám přestěhovala. Nemohla mít děti, a tak teď měla aspoň mě. Byla mi dobrou náhradní mámou, nemůžu říct, že ne. Táta si ji tři roky nato vzal. A o mamince už vůbec nemluvili. Vycítila jsem, že to nechtějí. Že tohle téma je tabu. Tak jsem ho i já zasunula do nejhloubějších koutků své duše.

Když se mi narodila Emička, Ilona se chovala jako ta nejvzornější babička. Ema ji tak odjakživa brala, proč by ji taky napadalo něco jiného?

Nedávno se mě ale zeptala, proč babičce Ilonce neříkám „mami“, proč ji oslovuji křestním jménem.

„V některých rodinách si prostě lidi říkají křestními jmény, na tom není přece nic divného,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Ano, Ema opravdu nic netuší. O skutečné babičce, která se určitě seshora z nebe dívá, jak báječnou má vnučku, o té jsem se jí nikdy nezmínila. Bylo to tak pro mě jednodušší, přiznávám. Nejdřív jsem si namlouvala, že je ještě malá, a tak jí přece nebudu plést hlavičku, později… později už se to zavedlo, jak to bylo, a já nechtěla nic vysvětlovat. Jak by vůbec tu zprávu přijala? Že babička Ilonka není babička a ta její opravdová, moje jediná, nenahraditelná maminka, že zemřela? Ne, „mami“ nemůžu říkat nikomu jinému na světě!  Musela jsem si na její přímou otázku vymyslet tu hloupou odpověď. Teď, když vidí, jak její kamarádka Eliška prožívá největší ztrátu svého života, jí přece o té své povídat nemůžu. To nejde. Musím jí to jednou všechno vysvětlit, ale později. Teď ne. Snad to pochopí. Proč občas mívám pohled upřený za věci, na které se zdánlivě dívám, proč nikdy nepřecházíme silnici mimo přechod a proč ji při tom a nejen při tom vždycky tak pevně držím za ruku…