Příběhy čtenářů: Valentýn může znamenat i konec lásky

Z anket vyplývá, že Češi pořád ještě považují za svátek zamilovaných spíše první máj než svatého Valentýna. Ale neustále přibývá těch, které láká slavit obojí. Je jen na vás, zda se necháte obloudit komerční stránkou tohoto svátku, anebo si ho oslavíte po svém. Každopádně by však nikdo neměl nikoho do oslav nutit – vynucená romantika nestojí za to a může znamenat i konec vztahu, jak dokládá příběh sedmadvacetiletého Petra. A naopak, někdy může mít původně nepříliš vítané slavení zcela nečekané důsledky, které pak přinášejí radost po mnoho let, jak plyne z příběhu šestatřicetileté Kristýny.

Našel jsem tu pravou

Se Sabinou jsem se seznámil na jakémsi večírku. Nebyl tam snad chlap, který by si jí nevšimnul. Zářila mezi ostatními jako drahokam. Hned mě napadlo, že na tenhle drahý šperk já asi nemám, ale Sabina byla zjevně jiného názoru. Nějak se to tak semlelo… zkrátka jsme spolu ten večer začali chodit. Už od začátku bylo jasné, že to s ní bude náročné, ale já dokázal myslet jen „jedním“. Vznášel jsem se v oblacích a dmul se pýchou, že se mi podařilo ulovit „bohyni krásy“.

„Závidí,“ komentoval jsem v duchu narážky kamarádů, že Sabina není, mírně řečeno, zrovna ideální typ na intelektuální diskusi. Měla ráda úplně jiné věci: šminky, šperky, kabelky, botičky, šatičky. A jak jí slušely! Pokaždé, když jsem jí nějaké kupoval, přímo pištěla blahem, zahrnula mě polibky a něžně mi šeptala do ucha, jak si ji z těch nových hadříků může její „myšáček plyšáček“ hned večer pěkně vybalit.

Milovala všechno, co zavánělo romantikou, a ze mě se po jejím boku stala kombinace Romea, Cyrana a d'Artagnana. Nejdřív mě to hrozně bavilo a říkal jsem si, že tohle je konečně Láska s velkým L! Pak už mi ale, pravda, začalo trochu vadit, když Sabina toužila romanticky slavit měsíční výročí našeho seznámení, pak prvního polibku, potom prvního milování… Přišlo mi to praštěné, ale když ona uměla slavit tak hezky… jinými slovy pokaždé to vášnivě skončilo v posteli. Uznejte, že tomu se bránit nedalo. A tak jsem tiše trpěl večeře při svíčkách, snažil se o neotřelá vyznání a ochotně otevíral peněženku, protože odměna byla tak sladká!

Dokonalý Valentýn

Že bude chtít Sabina důkladně oslavit Valentýna, to bylo jasné. Jenže když už v půlce ledna promýšlela všechny detaily oslavy a neustále mi připomínala, že se šíleně těší, jakým dárkem ji překvapím (a překvapení to prostě být MUSELO), šly na mě mrákoty. Propána, co jí mám dát? Kytka nestačí, to mi bylo jasné, i kdyby to bylo padesát rudých růží, Sabina chce ještě něco k tomu. Parfém? Jaký? Rozumím tomu jako koza petrželi, nejradši mám, když žena přirozeně voní svým tělem. Dárkovou kosmetickou taštičku? To je prý trapné, pro muže bez fantazie. Šperk? Laciný by Sabina nechtěla a na diamanty nemám…

ČTĚTE TAKÉ: Leoš Mareš: Milostné dopisy jsou sexy, to cítíme všichni. Akorát je umět napsat!

Bloumal jsem Václavákem a vtom jsem ucítil šťouchanec. „V tý umělý růži jsou určitě bonbónky, pozor, aby ti ta tvoje krasavice neztloustla!“ pravila místo pozdravu má kamarádka z vodácké party.

„Helčo,“ zaradoval jsem se, „tebe mi posílá samo nebe. Pomoz mi vybrat dárek pro Sabinu. Prosím! Víš, jak si potrpí na dárečky, potřebuju něco k Valentýnu.“

Helena se zasmála. „Obávám se, že s tou tvou krasavicí nemáme zrovna stejný vkus, ale můžu to zkusit. To víš, že tě v tom nenechám! Podej mi ruku a projdem Václavák,“ zanotovala trošku falešně a znovu se zasmála.

A smích, to bylo to hlavní, co nás při té nákupní procházce provázelo. Nejdřív se mojí ješitnosti moc nelíbilo, že si Helena z mé zamilovanosti dělá legraci. Ale pak mě její dobrá nálada a úžasný smysl pro humor dostaly. Chechtali jsme se všemu jako blázni. A jak přibývalo obchodů, do nichž jsme nahlíželi, tím víc nám bylo do smíchu.

„Koukej na tohle,“ vypískla Helča před výlohou a prstem zamířila na jednu zvlášť kýčovitou valentýnskou „pozornost“. „Polštářek ve tvaru srdce! A s rukama,“ chytala se Helena za břicho, „můžeš ho objímat. Nebo počkej, ne, ne, ne, tohle ne, tohle teda nerozdejchám… počkej, ten ptáček fakt zpívá Love me tender! Chudák Elvis! Ten se asi v hrobě obrací. Nebo na Marsu – myslíš, že ho opravdu unesli mimozemšťani? Hele a támhle, trenky s propíchnutejma srdcema! Ty by ti slušely.“

„Jé, a támhleto! Co to vůbec je, probůh?!“ přidal jsem se k ní a ukázal na cosi růžového, co vykukovalo z krabičky ve tvaru srdce.

„Asi kalhotky,“ smála se Helča. „Ale moment, to vůbec není blbej nápad! Kup jí nějaký erotický prádýlko – potěšení bude na obou stranách, ne?“ mrkla na mě.

„No jo, ale já neznám velikost,“ koktal jsem.

„Neříkej, že nemáš její míry v ruce“ popichovala mě Helena vesele. „Tak to poměříš podle mě. V plavkách jsi mě na vodě viděl stokrát, ne? A když jsme se jednou parádně udělali na tom tvym slavným novým kajaku, měl jsi tu čest spatřit mě i bez nich,“ hodila po mně úsměvem. „Teda nahoře.“

Podíval jsem se na ni najednou úplně jinak. V duchu jsem z ní stahoval nejdřív tlustou zimní bundu, pak svetr, džíny… až jsem ji najednou uviděl nejen v plavkách, tak jak ji při sjíždění řek vídám léto co léto už čtyři roky, ale rovnou bez nich. V tu chvíli se mi zatajil dech.

„Helčo, vždyť ty máš vlastně úplně stejnou postavu jako Sabina,“ vyhrknul jsem překvapeně, abych zamaskoval vzrušení.

 „Jako ta tvoje bohyně?“ špitla zaraženě, „tak to to mám asi dobrý, ne?“ Bylo vidět, že je taky zaskočená.

 „Tak jdeme zkoušet?“ zkusil jsem to drze. Doufal jsem, že na tu hru přistoupí a ještě v kabince, když jsem ji vášnivě líbal, jsem nemohl uvěřit, jak se to všechno semlelo a že jsem se o tohle úžasné stvoření nepokusil už dávno. Chudák Sabina! Její dokonale naplánovaná valentýnská oslava

bude mít drobnou chybičku. Já na ni totiž nedorazím…

Kaštánkova smečka

Importovaného Valentýna jako „svátek všech zamilovaných“ jsem neuznávala až do chvíle, kdy jsem byla sama zamilovaná až po uši. A můj miláček Šimon se těšil, jak si to užijeme. „Mám pro tebe super dárek,“ sliboval. Takže mně nezbylo než taky něco vymyslet. Nakonec jsem se rozhodla darovat mu voucher na kurz jízdy na koni, protože jsem správně předpokládala, že ho to potěší. Vyšlo to, překvapen byl a velikou radost měl taky.

Ale to nebylo nic proti tomu, jak překvapil a potěšil on mě. Když navrhl, abychom valentýnskou oslavu absolvovali v soukromí mé garsonky, tak nějak jsem tušila, jaký k tomu má důvod. Proč ne? Vysedávat někde v přeplněné restauraci, kde se přes feromony nedá ani pořádně nadechnout, to se mi taky nechtělo. Soukromí je soukromí…

Jenže o sex Šimonovi tentokrát ani tak nešlo. Jeho „dárek“ totiž jakékoli radovánky tohoto druhu v podstatě znemožňoval. Aspoň zpočátku…

„Jmenuje se Kaštánek. Aby bylo jasné, že to není žádný oříšek,“ prohlásil Šimon trošku nejistě, když o valentýnském večeru vysvobodil z tašky štěně kokršpaněla. Překvapením jsem jen hekla. Ale hned vzápětí jsem se beznadějně zamilovala – tedy do toho sladkého pejska! Byl tak heboučký, v jeho sametových očích svítily uličnické jiskřičky, čumáček měl studený a zvědavý a ocásek se mu ani na okamžik nezastavil, jak jím vytrvale vrtěl.

„Kaštánku!“ sevřela jsem ho do náruče a uvědomila si, že pejsek je přesně to, po čem jsem toužila.

„A co já?“ ptal se Šimon a snažil se taky napodobit psí oči. Amatér!

„No to víš, že tebe mám taky ráda,“ utěšila jsem ho. Kaštánek byl hvězdou naší valentýnské oslavy a vlastně taky jediným, ale o to zábavnějším programem.

Abychom šli do postele (bez něj) a „hráli si tam“ (bez něj), na to nebylo pomyšlení ani ten večer, ani mnoho dalších. Až časem si náš Kaštánek zvykl, že občas musí jít spát na svůj pelíšek do předsíně a paničce a páníčkovi dopřát soukromí. Paradoxní bylo, že tou dobou už Šimon o nějaké soukromí příliš nestál. Delší dobu jsem byla němým svědkem toho, jak se naše láska vytrácí kamsi do neznáma. Mluvit jsem o tom nedokázala, ale cítila jsem to. Na příliš mnoho věcí jsme oba měli rozdílné názory, tak vyhraněné, že jsme nebyli ochotni k žádnému kompromisu. Ale hlavně… už jsme spolu neuměli být šťastní. Jediné, co nás zatím spojovalo, byl Kaštánek.

Neber mi ho! 

On byl také jediným svědkem mého trápení. Nedokázala jsem od Šimona odejít. Svoje smutky jsem Kaštánkovi šeptala do ucha a máčela mu srst slzami. Olizoval mě, chtěl mě utěšit, ale stejně přišel další Valentýn, který jsem strávila sama jen s tou svou psí láskou. Šimon byl s jinou. Kaštánek ode mě na Valentýna dostal výběrovou psí konzervu a já si připravovala „rozcházecí monolog“, až se Šimon vrátí. Dorazil po půlnoci, voněl cizí voňavkou a myšlenkami byl na úplně jiném „hřišti“.

„Nemá cenu to protahovat, viď?“ operativně jsem změnila nacvičený monolog. „Zítra se sbal, prosím.“

Šimon jako by ale najednou vystřízlivěl. „A co Kaštan? Kdo si vezme Kaštana?“

„No o tom neuvažuj!“ lekla jsem se, „Kaštánek je můj! Daroval jsi mi ho přece k Valentýnovi,“ skoro jsem brečela.

„No, to jo, jenže to jsem myslel, že spolu vydržíme, že ho budeme mít dohromady,“ namítl Šimon.

Věděla jsem, že má pravdu – tenhle argument by sice u rozvodového soudu asi neobstál, ale my jsme nebyli manželé a krom toho jsem si přese všechno přála, aby náš rozchod proběhl přátelsky.

A tak jsme se zprvu dohodli na „střídavé péči“. Kaštánkovi se to sice moc nelíbilo, ale jeho dokonale pohodová a veselá povaha mu pomohla se s tím smířit. Zanedlouho potom Šimon dostal nabídku na půlroční zahraniční stáž, takže bylo jasné, že Kaštánek už zůstane definitivně u mě.

Můj nejúžasnější valentýnský dárek si pak musel zvyknout na nového páníčka, z něhož se vyklubal můj manžel. Zamiloval si ho a ctí ho jako „vůdce smečky“, ale pořád má rád i Šimona, který si ho k sobě bere sem tam na víkend, nebo pokud my jedeme na dovolenou. Šimon se nedávno taky oženil, takže Kaštánek má teď i „nevlastní“ paničku. Ke dvěma „štěňatům“, tedy k našim dvěma synkům, se chová s laskavým nadhledem a hlídá je líp než profesionální chůva. Další „štěně“ mu brzy přibude i u Šimona, jemuž se má potomek narodit zanedlouho. Takže Kaštánkova „smečka“ se postupem let rozrostla do dost slušných rozměrů a on si to vysloveně užívá.

A protože nevíme přesně, kdy se narodil, určili jsme jeho narozeniny na Valentýna. Letos v plné síle oslaví už deváté. Založili jsme tak novou tradici. Pro nás je Valentýn svátek všech zamilovaných, ovšem zamilovaných do našeho psa. Každý rok se všichni snažíme sejít a každý člen jeho „smečky“ mu chystá nějaký dárek. Svátek zamilovaných se tak pro nás čtyři dospělé a dvě (brzy tři) děti vlastně stal svátkem psím.