Otázka alibi

Zavražděná se jmenovala Milada Vrbová, a co jsem mohla posoudit, byla to robustní a pevně stavěná ženská kolem čtyřicítky. Spolu s manželem žili na vesnici a měli svoji farmu. Ona se starala o zvířata, on měl v nedalekém městě veterinární ordinaci. Byli svoji patnáct let, děti neměli a prý mezi nimi nebyly žádné spory. Ale znáte to. Nikdo přece do protokolu  neřekne, že se hádali jako koně…

Miladu našla její sestra. O dva roky starší Jiřina Hamousková, rozvedená učitelka z vedlejší vsi. Byl červen, blížilo se vysvědčení a ona celé odpoledne strávila ve škole, kde měli závěrečnou poradu kvůli klasifikaci. Sestra jí den předtím telefonovala, že si s ní musí o něčem vážném promluvit, a ona jí slíbila, že přijede, hned jak bude moci. Porada skončila v půl čtvrté a o hodinu později ji našla mrtvou.

Milada ležela hned za brankou. Na sobě tepláky a pracovní halenu, tmavé vlasy slepené krví. Ležela na břiše, ale Jiřina nepochybovala, že je to ona. Okamžitě zavolala záchranku a pro jistotu i policii. Přivolaný lékař konstatoval, že Milada zemřela po úderu do hlavy. O tom, že tady došlo k vraždě, nikdo nepochyboval. Vražedný předmět byl prý tupý a těžký, ale policisté ho nikde nenašli. Vrah si ho musel odnést s sebou. Podle lékaře byla oběť mrtvá asi dvě hodiny. Zemřela tedy kolem půl třetí. To, že mrtvou nikdo neviděl, zapříčinily túje, které její manžel vysázel kolem celého plotu.

Ze sousedů se samozřejmě nikdo nepřiznal, že by šel v inkriminovanou dobu na návštěvu. Jiřina měla alibi, které jí potvrdil celý učitelský sbor, a navíc neměla motiv. Se sestrou vycházela skvěle. Policie došla k závěru, že Miladu musel zavraždit někdo, kdo znal její zvyky. Na náhodný zločin to nevypadalo, nic se neztratilo a nikdo nevěděl o žádném maniakovi, který uprchl z vězení nebo blízké léčebny. A tak jsme se zaměřili na manžela. Policie měla své metody a já si ho proklepla po svém.

SOUKROMÉ PÁTRÁNÍ

Jaké bylo moje překvapení, když jsem se od sousedů dozvěděla, že měl milenku. Na nic jsem nečekala a rozjela se do jeho ordinace, abych si s ním popovídala. MVDr. Zbyněk Vrba si pronajímal ordinaci v útulném domku na okraji města. Kromě něj tu fungovalo několik kanceláří, ale v nich nebyl nikdo k nalezení. Nijak mě to nepřekvapilo, vždyť co nevidět začnou seriály a potom večerní zprávy.

I přes poměrně pokročilou hodinu seděli v čekárně dva lidé. Postarší muž a pečlivě naondulovaná dáma. On s labradorem, ona s mňoukající přepravkou. „Doktora zavolali k porodu hříběte. Odjel před dvěma hodinami, ale slíbil, že se na nás podívá.“ Na nás? Pozvedla jsem obočí. Dáma něžně popleskala růžovou přepravku a já pochopila, že mluví o svém zvířecím miláčkovi. Paní byla příjemně povídavá a já se dozvěděla, že doktor odjel svým džípem. Jel sám, oni ho viděli pouze nastupovat do auta. Paní mluvila a mluvila a asi po půl hodině jejího monologu se muž zvedl. Vymluvil se na bolesti hlavy a odešel. Prý to zkusí zase zítra.

Když jsme osaměly, paní se pustila do důvěrnějších informací. A tak jsem se dozvěděla, že doktor nejenže manželku podváděl, ale že se také chtěl rozvádět. Přesněji řečeno, na rozvodu trvala jeho mladá milenka. Překvapilo mě, že ji dáma s přepravkou zná, ale ta mi vysvětlila, že Klára Brůhová bydlí u nich na vesnici a ona ji zná odmalička.

„Není jí ani dvacet pět! Jen si to představte, takové mládě! Doktor je pořád štramák, o tom žádná, ale už má svoje roky. Jeho ženě je přes čtyřicet a on je o deset let starší. No jo no, když chlapa popadne druhá míza, nikdo s tím nic neudělá. A přitom s Miládkou se má jako prase v žitě. Farma jí prosperuje, doma má uklizeno, navařeno a ona je do něj pořád zamilovaná. Měl by ji na rukou nosit, a ne ji podvádět!“

Přemýšlela jsem, zda jí mám říct o vraždě, ale nakonec jsem to neudělala. Nerada bych, aby si mě policisté pozvali na kobereček kvůli tomu, že roznáším drby. Klára Brůhová pracovala jako šéfkuchařka v jedné luxusnější restauraci ve městě.

ATRAKTIVNÍ ŠÉFKUCHAŘKA

Když jsem ji spatřila, pochopila jsem, že co se týče krásy, nesahala jí doktorova zákonitá ani po kotníky. Klára byla atraktivní, štíhlá a měla v sobě kouzlo, kterým si dokázala získat lidi. No, ale na mě její šarm neplatil. Pozvala mě do kuchyně a omluvila se, že nestíhá, protože tu mají svatební hostinu. Od rána je v jednom kole a ještě se ani nestihla pořádně najíst. „Dopoledne nás tu bylo deset, ale po obědě šli všichni domů a já tu zůstala sama.“

Rozhlédla jsem se po kuchyni a uznale pokývala hlavou. Chrom, sklo a nejmodernější přístroje, z nichž některé jsem neuměla ani pojmenovat. V jednom z nich jsem poznala pekárnu na chleba a jeden jsem identifikovala jako mikrovlnku. Ale co je támhleto? Na stěně viselo nářadí, které připomínalo mučicí nástroje. Všude bylo čisto a voněla tu vanilka. Z modrých konviček vykukovaly čerstvé bylinky a mně zaškrundalo v břiše.

Klára mě vyslechla a pak sešpulila rtíky. „Ale to je šílené! Milady je mi samozřejmě líto, ale my s tím nemáme nic společného! Zbyněk celý den pracoval a já taky. Mám práce nad hlavu a není možné, abych se hnula z kuchyně. Svatebčané si k večeři poručili kančí guláš a já se piplala s domácím chlebem. Před hodinou jsem začala dělat obložené mísy a chlebíčky, které měly být původně. Ale jak se říká: Náš host, náš pán. Chtěli guláš? Mají guláš. Se Zbyňkem jsme byli domluvení, že mě potom vyzvedne.“ – „Potom?“ zeptala jsem se podezřívavě.

Na chvíli se jí ve tvářích objevil ruměnec, ale rychle zmizel. Vzdorně pohodila hlavou a zapíchla do mě pohled. „A co by ne? Včera od ní odešel. Řekl jí, že podal žádost o rozvod a že bude bydlet ve městě. Po rozvodu si jen odveze svoje věci.“ – „Bydlí s vámi,“ podotkla jsem, i když to ani nebylo nutné. „A proč by ne? Chtěl děti, a ona mu je nemohla dát. Jestli to nevíte, tak byla neplodná.“ Ale, ale, ale. Ta je pěkně informovaná. „Nemohla si to udělat sama? Zbyněk mi říkal, že děsně vyváděla. Prý mu dokonce vyhrožovala, že ho zničí.“ Vybavila jsem si ránu na temeni a řekla jí, že sama si to rozhodně neudělala. „Tak to byla její sestra, ta učitelka! Po rodičích sice nic nezdědily, ale mohla doufat, že jí připadne Miladina farma. Měla ji psanou celou na sebe. Tak vidíte, že Zbyněk neměl žádný motiv!“

KUCHYŇSKÝ DŮKAZ

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešli dva uniformovaní policisté. Zřejmě si chtěli s Klárou popovídat, ale já jim rovnou poradila, aby si ji odvedli s sebou. Koukali na mě trochu vyjeveně, jak už policisté koukají, ale poslechli. Vyslýchali ji celou noc, ale nakonec se přiznala. Udělala to prý kvůli Zbyňkovi. Milada mu vyhrožovala a ona se bála, že své hrozby uskuteční. Jak jsem si mohla být tak jistá? Ale to je přece velmi jednoduché. Tvrdila mi, že neměla čas opustit kuchyň, protože se musela piplat s domácím chlebem. Snad bych jí to i věřila, kdybych na vlastní oči neviděla její supermoderní pekárnu na chleba. A navíc nesedělo ani to s chlebíčky a obloženými mísami. Podle mě je musela udělat už dopoledne, protože jinak by to v kuchyni nevonělo vanilkou.