Rozhovor: Peru se pořád

S herectvím koketovala odmalička, ale dlouhou dobu je považovala jen za zábavný koníček. Teprve na gymnáziu se rozhodla povýšit ho na profesionální úroveň a vystudovala VŠMU v Bratislavě. Členka Slovenského národního divadla na sebe upozornila v pohádce Čert ví proč, objevila se ve filmech Kousek nebe nebo 3 sezony v pekle. Hrála také v úspěšných seriálech Terapie a Hořící keř.

Jak vzpomínáte na své dětství?

S láskou. Bylo dynamické: občas drsné, občas veselé, hodně jsem toho viděla a zažila, abych měla z čeho čerpat, hodně jsem se naučila a poučila. Často jsem spadla „na hubu“, abych se naučila vstát. Často jsem něco udělala špatně, abych pochopila zákon akce a reakce. Vyzkoušela jsem všechno možné, abych se obrousila do dnešní podoby. A brousím se stále.

Kdo z rodiny vás nejvíc ovlivnil?

Myslím, že nosím v sobě od každého kousek. Po tátovi jsem zdědila hravost, přátelskou povahu, ale také kolena, oči a rty. Po mamince mám vnitřní disciplínu, zájem poznávat, jistý druh tvrdosti zabalený do jemného obalu. A k tomu mi oba dali svou nesmírnou lásku.

V jednom rozhovoru jste prohlásila, že rodiče vás naučili především disciplíně. Je podle vás nutné dodržovat ji v práci i v životě?

Disciplína mi pomohla ustát spoustu těžkých situací. Umím být tvrdá, zodpovědná, důsledná, když to situace vyžaduje. Dnes k disciplíně přidávám i lehkost. Je to tak radostnější.

A jde to dohromady? 

S pokorou, trpělivostí, snahou o pochopení druhého a s uvědoměním, že všechno je v pořádku. Za řádem se snažím objevit radost. A sebe. Nenechávám se vtlačit do věcí, o nichž cítím, že je nechci. Také se učím odpouštět si. To je osvobozující.

Jako dítě jste prý byla velká „klukanda“. Co vám z ní zůstalo do dneška?

Část té klukandy ve mně pořád je. A nemíním se jí zbavit. Je hravá a nenechá sebou mávat. A nebojí se.

Uměla byste se poprat?

Peru se pořád, jen ne fyzicky. Biju se za dobrou nebo správnou věc. Občas se peru i sama se sebou.

Prý jste chtěla být patoložkou a maminka z vás chtěla mít právničku… Kdy a proč jste se rozhodla být herečkou?

V maturitním ročníku mě napadlo, že bych mohla jít studovat něco, co bylo do té doby mým koníčkem. Pomohl mi k tomu fakt, že maminka s mým rozhodnutím nesouhlasila, a co může být v pubertě zajímavější než jít hlavou proti zdi.

V kinech právě běží film Něžné vlny režiséra Jiřího Vejdělka, kde hrajete jednu z hlavních rolí. Co se vám na scénáři líbilo, že jste do toho šla?

Po přečtení scénáře jsem se usmívala a říkala si, že v tom filmu je vše – napětí, láska, úsměvné i těžké věci. Věřím, že Něžné vlny mohou být blízké mladým, protože jsou o věcech týkajících se první lásky a období, kdy se mladý člověk hledá. I když se příběh odehrává před pětadvaceti lety, hledání není nijak odlišné tehdy ani dnes.

Ve filmu jste začínala jako princezna a v Něžných vlnách už hrajete maminku dospívajícího syna. Vyhovuje vám přerod z princezen do dospělých žen?

Jsem šťastná! Je mi třicet, to by musela být vážná pohádka, abych byla princezna. Tím postupem mám i já možnost posouvat se. Děti sice ještě nemám, ale ve filmu jsem maminkou několikrát byla a velmi mě to motivuje, abych se jednou mámou stala.

Kolik dětí byste chtěla mít?

Touhy a sny v tomto směru mám, teď jen doufat, že se to podaří.

Jak si představujete muže, se kterým byste chtěla strávit svůj život?

Spíš si představuju, jaká bych vedle něj chtěla být já. Co bych chtěla pro něj znamenat a co by mi ten vztah měl dát.

Myslíte si, že může mít člověk svůj osud pevně v rukou?

Určitě ano. Stejně tak si myslím, že si člověk musí některé věci odžít. A že si je dokonce vybral, i když o tom vědomě neví. Na náhody nevěřím.

Foto: Lukáš Hausenblas (1)