Rozhovor s osobností: Snů se nevzdám

Narodila se v Marseille a do tehdejšího Československa přišla koncem 70. let za svou životní láskou Bolkem Polívkou (64). Jako herečka dostala příležitosti ve filmu i v televizi, ale srdeční záležitostí pro ni vždy bylo a je divadlo. Její fanouškové o ní tvrdí, že je nejslavnější „česká“ Francouzka, a pějí ódy na její dobré srdce a upřímnost. Ti druzí jí vyčítají nedokonalou češtinu a občasnou paličatost. Každopádně Chantal Poullain umí být svá.

V jakém jazyce se vám zdají sny?

Ve francouzštině. Obvykle si nepamatuji, o čem se mi zdálo, zkrátka se vzbudím s určitým pocitem. Když jsem smutná, vím, že jsem měla špatný sen, ale nepřikládám tomu žádný větší důraz. Důležité jsou sny, které mám, když jsem vzhůru. A ty se snažím převést do skutečnosti. Sny jsou v životě důležité, dodávají mi energii a motivaci… Život bez nich je smutný.

Váš syn se nedávno osamostatnil. Máte teď víc času na sebe a na své sny?

Vladimír i já jsme odjakživa měli své světy a vždy jsme se navzájem respektovali. Jeho rozhodnutí a potřeba žít vlastní život je přirozená cesta. Bydlí kousíček ode mě, jsme spolu stále v kontaktu. A když nám jeho studia a moje práce nedávají možnost vidět se každý den, pořád se slyšíme. Přijde okamžik, kdy ptáci opustí hnízdo a naučí se létat sami. Naše děti mají právo žít svůj vlastní život. Když Vladimír přichází ke mně domů a uslyším jeho pískání, vím, že je všechno v pořádku. Když nepíská, mám „podezření“, že se něco děje. Podívám se mu do očí a přečtu si jeho náladu. Respektuji ale jeho rozhodnutí, zda bude chtít se mnou řešit své záležitosti, nebo ne.

Abychom mohli děti respektovat, musíme jim důvěřovat. Je to tak?

Rozhodně. Odmalička jsem mu říkala, že mu věřím, a on ví, že může věřit mně. Myslím, že vztah mezi rodiči a dětmi musí být postavený na respektu z obou stran. Pokud očekáváme určité chování, záleží na tom, jak se chováme my. Nejtěžší profese na světě je výchova dětí. Každý den se sama sebe ptám, jestli to dělám dobře. Je důležité vnímat a naslouchat. Podle mě jsme rodiče, ale měli bychom být i nejlepší kamarádi svých dětí.

Vzala jste si tyto výchovné hodnoty z vlastního dětství?

Ano. Doma jsme to měli stejně. Maminka zůstala sama se třemi holkami, určitě měla strach, jak nás zvládne uživit a vychovat, ale důvěřovala nám a respektovala naše rozhodnutí v životě.

Takže vám nerozmlouvala studia na herecké škole?

Vůbec ne. Já měla odmalička spoustu zájmů. Uvažovala jsem o studiu architektury, zajímala se o medicínu. Přitahovala mě kamera, ale jako kameramanku. Snažila jsem se dostat jakýmkoli způsobem k natáčení, k nějaké práci ve štábu, abych se přiblížila kameře. Režisér prohlásil, že jsem přesně typ, který potřebuje, a chtěl mě před kamerou. Chvíli jsem se s ním hádala, že nejsem žádná herečka, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit. Během natáčení jsem zjistila, že mě hraní velmi baví, a objevila jsem pocit, že bych mohla studovat hereckou akademii. O rok a půl později jsem začala.

Nicméně svým zájmům jste zůstala věrná celý život. Malujete, fotíte, sochaříte, navrhujete módu, zpíváte a nedávno jste dokonce vydala knihu…

Baví mě chytat možnosti, které řeka života přináší. Ráda se učím nové věci, nedělám jen to, co umím… Víte, jak je těžké hrát divadlo v češtině? V Ungeltu uvádíme představení, která jsou postavená na dialogu. Dvě hodiny prakticky neslezeme z jeviště a hrajeme náročný slovní ping-
pong. Je to pro mě vždycky obrovská výzva. Stejné to bylo s mou knihou Chantal – Život na laně. Byla to pro mne práce, která mě posunula dál. Když knížka vyšla, zjistila jsem, že tahle moje další výzva v sobě nesla velký smysl. Podle mnoha ohlasů od čtenářů se mi přání, aby knížka inspirovala nebo pomáhala, na sto procent splnilo. Není to klasický životopis, spíš pohled na život, důvod, proč jsem tady.

Kde berete energii na své aktivity?

To se těžko vysvětluje… Občas cítím potřebu vzít štětec do ruky a malovat i celou noc. Nebo se snažím psát své pocity, texty k šansonům. Vzpomínám si na jeden obraz, který jsem malovala v těžkém okamžiku svého života, vnímala jsem kolem sebe lži a nespravedlnost. Popadla jsem štětec a ze vzteku jsem při malování černou barvou vyhodila ze sebe do obrazu všechnu zlobu. Až po mnoha letech jsem to plátno dopracovala – najednou bylo barevné a pozitivní…

To znamená, že jste se s nepříjemnou situací vyrovnala?

Nevím, jestli jsem se s ní v tom okamžiku zcela vyrovnala, ale akceptovala jsem ji. Všechno, co v životě zažijete, je v podstatě užitečné. Posouvá vás to dál…

Jak jste reagovala, když jste se před třemi lety dozvěděla, že máte rakovinu?

Neplakala jsem, ale bylo těžké takovou zprávu přijmout. Potřebovala jsem klid a soukromí, abych se mohla s nemocí vypořádat. Byla to „moje“ rakovina. Moje sestra na rakovinu prsu zemřela, odmítala rady lékaře a hledala alternativní řešení. Já jsem postupovala jinak. Měla jsem úžasné lékaře, profesory Mirku Skovajsovou a Václava Pechu, které jsem poslouchala na slovo. Za týden po operaci jsem už během následné léčby hrála divadlo. Byla jsem strašně unavená, ale nemohla jsem ležet doma a litovat se.

Vím o vás, že jste studovala katolickou školu a vaše babička, bigotní katolička, dbala na vaši výchovu. Věříte v Boha?

Jsem přesvědčená, že nad námi existuje síla, které můžeme říkat Bůh, ale můžeme ji nazývat také jinak. Moje maminka je velmi svobodomyslný člověk a po babiččině smrti nám, dětem, řekla: „Buďte klidně buddhisty, evangelíky, židy – to je úplně na vás. Stejně se všichni sejdeme na jednom místě.“ Já jsem si našla svou cestu, věřím na reinkarnaci. Věřím na duši…

Věříte, že v příštím životě budete mít vysněných sedm dětí?

Doufám, že je budu mít ještě v tomhle životě! Třeba už brzy najdu sympatického vdovce se spoustou dětí. To by bylo krásné.

Snů o opravdové lásce se tedy nevzdáváte…

To nikdy!

Foto: Robert Tichý (1)