Až zmizí noční můra

Milovala jsem nejen italskou kuchyni, ale Itálii vůbec, a dokonce jsem už tehdy docela dobře uměla italsky. Padli jsme si do oka a… O necelý rok později jsme se vzali a deset měsíců nato se nám narodila Stella. Cítila jsem se šťastná a Nigel mi připadal po všech stránkách ideální. Čtyři roky, co jsme spolu žili, byly krásné. O to větší to byl šok, když mi krátce před pátým výročím sňatku oznámil, že se chce rozvést, protože už nějakou dobu žije s jinou ženou a čeká s ní dítě.

Co jsem měla dělat? A tak jsem souhlasila se vším, včetně toho, že pro Stellu bude nejlepší střídavá péče. Až při rozvodovém řízení jsem se dozvěděla, že Nigel nemá v úmyslu zůstávat v Čechách a se svou novou rodinou se chce vrátit do Itálie. „A to si představuješ, že Stella bude čtrnáct dní tady a čtrnáct dní v Miláně?“ vykoktala jsem. „Jistě!“ odsekl. „Letadlem trvá cesta chvilku. Lítat s ní budu já nebo moje nová žena, ale můžeš i ty. A do školy má nastoupit stejně až za dva roky. Do té doby se ukáže, kde jí to víc svědčí!“

OSUDNÝ TELEFONÁT

Po pár měsících jsem se jakž takž uklidnila, když jsem viděla, že malá to snáší dobře. Stella odlétala a vracela se vždycky v sobotu. A tak to pro mě byl ob čtrnáct dní jednou nejkrásnější a jednou zase nejhorší den v týdnu. Ale tenkrát, když to začalo, to byl právě ten lepší případ. Od rána jsem se těšila. Usmažila jsem kuřecí řízky, Stellino nejoblíbenější jídlo, naaranžovala jí v pokojíčku novou postýlku pro panenku a ze samé radosti jsem té panně dala pusu! Srdce se mi sevřelo štěstím – vždyť za hodinku už dám pusu své dcerce! Jenže v tu chvíli zazvonil telefon. Nigel! Snad se malé, proboha, něco nestalo! Ale ozvala se Stella.

„Mami, táta říká, že nemám letět za tebou. Koupil mi kanárka a tomu by se prý po mně stýskalo,“ řekla nejistě. Pak vzlykla. „Ale já bych radši za tebou! Mně už se moc stýská! Tomu kanárkovi by se tolik nestýskalo jako mně, že ne?“ Zhluboka jsem se nadechla. „Zlatíčko, neplač a dej mi k telefonu tatínka, ano?“ A to byla na dva měsíce poslední slova, která jsem Stelle mohla říct.

Nigel si telefon sice vzal, ale řekl jen: „To se ti povedlo, rozfňukat ji! Tentokrát prostě nepřiletí, a dost!“ Pak hovor ukončil a od té chvíle byl jeho telefon hluchý. Měla jsem chuť okamžitě sednout do letadla a letět tam. Ale vydržela jsem čekat ještě tři dny – třeba jen Stellu vrátí později, až si užije toho kanárka.

DVĚ ZKLAMANÉ

Když jsem v úterý večer zvonila u dveří Nigelova milánského bytu, snažila jsem se tvářit klidně. Otevřela mi jeho nová žena Marcela. Usmála se trochu soucitně a trochu bezradně. „Nigel se Stellou odletěl do New Yorku,“ pokrčila rameny. Že se v její tváři zračí taky vlastní bolest, jsem přes vlnu svého zoufalství vůbec nepostřehla. „Nelžete!“ rozkřikla jsem se. „Jistě jsou jen venku a brzy se vrátí. Anebo jsou doma a vy mi to chcete zatajit!“ Smutně zavrtěla hlavou. „Pojďte dál, prosím,“ pozvala mě. „S Nigelem jsme se pohádali. Chtěla jsem, aby vám dceru vrátil. Rozzlobil se a nechal mě tu, přestože…“ s povzdechem si pohladila vyklenuté břicho. „Asi nevíte, že do New Yorku se nedávno přestěhovali jeho rodiče. Prý tam budou otvírat pizzerii. Nejspíš odvezl Stellu k nim, ale jejich adresu nemám.“

Nakonec jsem toho večera uklidňovala víc já Marcelu než ona mě. Dvě Češky uprostřed Milána, obě zklamané jedním chlapem... Druhý den jsem letěla domů. Sama, zoufalá a bezradná. Po řadě jednání s právníky byla dohoda o střídavé péči zrušena, ale to mi dcerku nepřivedlo. Podařilo se zjistit i newyorskou adresu Nigelových rodičů, ovšem až v době, kdy on už byl s malou zase pryč. Objevil se s ní sám – po dvou měsících mého zoufalství. Dcerka se mi vrhla do náruče. Vzlykala tak silně, až se celé její tělíčko třáslo. Já už ani plakat nemohla. „Promiň, že jsme si to se Stellou protáhli o výlet do New Yorku,“ prohlásil Nigel klidně. „Vím, že jsi dala tu střídavou péči zrušit, a je mi to fuk. Odjíždím stejně trvale do Ameriky. S Marcelou se rozvádíme, ona chce i s miminem zůstat v Itálii. No, to je taky fuk. Už ode mě budete mít pokoj!“ Já byla nakonec opravdu šťastná, že máme od Nigela pokoj, ale malou to mrzelo. Měla ho ráda a bránila se myšlence, že už o ni nestojí. Pár let se Nigel vůbec neozval. Ani Stelle nezavolal. Jen z New Yorku jí od italské babičky chodily dopisy psané roztřeseným písmem a od italského dědečka peníze, které posílal místo Nigela. Zdálo se, že jsme si na situaci obě zvykly. Stella neměla chuť se o otci bavit. Zaslechla jsem, jak kamarádce řekla: „Můj táta umřel.“ Sevřelo se mi srdce, ale nemluvila jsem s ní o tom. Ať si vytvoří takový způsob vnitřní obrany, jaký jí vyhovuje.

ÚNOS ČÍSLO DVĚ

Právě jsem zapálila osm svíček na dortu a nesla ho do pokoje, kde dcerka s rozzářenýma očima očekávala oslavu narozenin, když zazněl zvonek. Snad vytušila, kdo to je, protože se rozběhla otevřít s nebývalou dychtivostí. Za dveřmi stál Nigel. Skočila mu do náruče a já viděla, jak jí celou tu dobu chyběl. Samozřejmě jsem souhlasila, aby si s tátou vyšla na večeři. „To víš, že mi to nevadí,“ usmála jsem se, když jsem sfoukla svíčky na dortu a strkala ho do lednice. „My dvě to spolu oslavíme zítra!“

V tom jsem se ovšem zase spletla. Ačkoli jsem tentokrát nečekala nic zlého, kolem desáté už jsem měla trochu strach. V Itálii je ale zvykem, že jsou děti s rodiči venku i pozdě večer, takže jsem počkala ještě hodinu, než jsem začala prozvánět Stellin telefon. Když se ozvalo snad posté „volaný účastník je nedostupný“, byla jsem na pokraji šílenství. Že jde o další únos, se zjistilo druhý den odpoledne. To už bylo známo, že Nigel přejel se Stellou ještě v noci hranice do Německa. Tam stopy končily. Po týdnu jsem napsala jeho matce do New Yorku a po pár dnech mi od ní přišel telegram, že Nigela neviděla už rok a nemá tušení, kde může být.

Ačkoli jsem téměř denně chodila dělat scény na policii i do úřadoven nejrůznějších institucí, bylo to marné. Asi se snažili, ale mně se zdálo, že nedělají nic. Večery, kdy jsem v náručí místo Stelly svírala jejího plyšového medvídka a třásla se bezmocností, byly k nepřežití.

Crrr! Telefonní zvonění mi proniklo až do morku kostí. Snad to není zlá zpráva, zadoufala jsem jako už tolikrát předtím. Hlas na druhé straně byl ale veselý. „Paní Rizziggiová, máme ji!“ Zatmělo se mi před očima. Probrala jsem se na koberci, kam jsem se v mdlobách sesula. Telefon se válel kus ode mě. Jako v horečkách jsem mačkala tlačítka. Poslední přijatý hovor… tady to je! „Policie České republiky,“ ozvalo se. Ale jakmile jsem se představila, hlas ztratil úřední tón a zase zněl vesele. „Nějak se to přerušilo, viďte?“ povídá ten člověk. „Tak jen klid, už vám holčičku vezou. Poslali nám ji z Děčína. Představte si, že až tam se sama dopravila stopem! Otci utekla kdovíkde v Německu, ale prý teprve v Čechách se odvážila přihlásit policii, tam měla strach, že by ji zase dopravili zpátky k němu.“

I když řeč toho milého člověka pokračovala dál, já už nedokázala poslouchat. Sevřela jsem si tvář do dlaní a rozplakala se. Cítila jsem, že vše zlé musím slzami odplavit, než má holčička dorazí domů. Tak jednoduché to však nebylo. Naše shledání mi sice připadalo jako zázrak, největší chvíle štěstí, ale rána, již utrpěla dcerčina duše, byla příliš hluboká. Dodnes chodí na psychoterapii a já se snažím věřit, že trauma, které si odnesla, jednoho dne odplyne jako noční můra při ranním probuzení.

Příběh nám zaslala Ivana R. (39 let)

Foto: Depositphotos (1)