Čarodějnice zalité krví

Byla jsem bez nálady, protože mě nechal kluk – vlastně já jeho, když jsem zjistila, že mi zahýbá. Ale holky od nás z obce mě přemluvily, ať nekazím partu a jdu s nimi dělat ježibabu. To je tady tradice – děvčata se přestrojí do starých hadrů, rozcuchají se, popadnou košťata a pak pobíhají kolem ohně a „straší“. Domluvily jsme se, že se vymaškaříme u Katky, a tak jsem zvečera sbalila tašku s roztřepenou sukní, starým svetrem, šátkem a dalšími nezbytnostmi a zadem zamířila ke Kátině domovu. Když jsem se blížila k pěšině podél plotů, všimla jsem si, že tam postává Ivana Bartáková se svým milencem, Tomášem Kohoutem z autoservisu. Každý ví, že spolu spí, jen chudák Ivanin manžel asi ne… Já byla na nevěru po svém milostném krachu citlivá a pomyslela jsem si: Však ono na ně stejně jednou dojde.

CHCI TĚ TUHLE NOC

Nechtěla jsem se s těmi dvěma setkat, jenže taky jsem neměla chuť čekat, až docvrlikají. Tak jsem vyběhla na mez oddělenou trnkovými keři a vydala se tudy. Když jsem procházela nad nimi, zaslechla jsem Ivanu: „Neblázni, Tome. Barták jde na čarodějnice taky a bude se mě držet jako klíště. Asi něco tuší!“ Kohout se sebevědomě zasmál: „Ale kočko, snad by ses toho blbce nebála! Nějak se mu ztrať! Já tě strašně chci právě tuhle noc!“ Pak se ozvaly vzrušené vzdechy a já zrychlila, abych už byla pryč. Přece jen jsem však ještě zaslechla Ivanu: „Tak dobře, sejdem se na našem místě u řeky. Ale až bude tma a Barták bude mít upito!“ Mlaskl polibek a víc jsem neslyšela. Naštěstí, protože se mi z toho dělalo špatně.

S holkami jsem na své chmury brzy zapomněla a nechala se strhnout jejich nadšením. Dováděly jsme u obrovské vatry, děti před námi utíkaly, chlapi nás honili… Každou chvíli nám někdo nabízel buřta, cukroví nebo pivo a víno v kelímku. Bylo to prima, ale za nějakou dobu jsem toho měla dost. To už se úplně setmělo a kromě prostoru osvětleného ohněm se louka svažující se k řece ponořila do inkoustova.

Hranice světla a temnoty byla ostrá, stačilo udělat dva tři kroky a člověk přešel z míst, kde bylo vidět skoro jako za dne, do oblasti, v níž si oči musely nejprve zvyknout, aby něco zaregistrovaly. Zatápala jsem ve tmě a ucítila, jak mě někdo chytil za ruku. „Ahoj, krásná čarodějko!“ Byl to David, který se mě snažil sbalit od chvíle, co zjistil, že jsem zase volná. Je to prima kamarád, ale chodit s ním nechci, což jsem mu už víckrát vysvětlila. „Davide,“ usmála jsem se. „Nech toho, nemá to cenu!“ – „Proč ne?“ namítl zarputile. „Co se ti na mně nelíbí? Nemůžeš to se mnou aspoň zkusit?“ Bylo zřejmé, že toho dneska už vypil dost. „Psst,“ syknul náhle a znovu mi sevřel ruku. „Kampak asi jde?“ dodal a ukázal do tmy. V tu chvíli už na ni byly zvyklé i mé oči, takže jsem rozeznala postavu Ivany Bartákové. Obezřetně se rozhlížela a spěchala k řece. Vzpomněla jsem si na nedobrovolně vyslechnutý rozhovor, ale Davidovi jsem o něm říkat nechtěla. Vyškubla jsem se mu a rozběhla se raději zase zpátky k ohni.

Na zábavu už jsem ale neměla ani pomyšlení. Tím spíš, když jsem viděla Karla Bartáka, jak vrávorá se sklenicí v ruce a volá: „Ivanko, miláčku, kde jsi?“ Zaslechla jsem, jak si ženské šeptají: „Bartačka se určitě mucká s Kohoutem! Jestli je Barták načapá, tak se chlapi pobijí!“ Další zlomyslně dodala: „Nebo to schytá ona, však už by zasloužila!“ Měla jsem toho po krk. „Káťo, Bláňo, holky, ahoj, já už půjdu,“ rozloučila jsem se s kamarádkami, které se mi postavily do cesty.

ČERNÉHO PETRA SI VYTÁHL LUFŤÁK

Myslela jsem, že v tom randálu, který veselice působila, nebudu moci spát, ale u našeho stavení už nebylo skoro nic slyšet a já kupodivu usnula, jako by mě do vody hodil. Ráno jsem se probudila nezvykle brzy. Nejdřív mě napadlo, že vezmu psa a půjdu se s ním projít k řece, ale pak jsem si to rozmyslela. Ani tohle nepovažuju za předtuchu – ani ve snu by mě nenapadlo, co jsem tam mohla objevit. Přesto jsem ráda, že jsem dala na svůj pocit a k Bobíkově nelibosti mu vyložila, že se pro dnešek musí spokojit s proběhnutím po zahradě. Díky tomu jsem to nebyla já, kdo našel na břehu pod vrbovými větvemi tělo Ivany Bartákové…

Toho černého Petra si vytáhl „lufťák“ z víkendové chaty nad řekou, který na rozdíl ode mě svému pejskovi dopřál pořádnou ranní procházku. Podle toho, jak o tom vyprávěl večer v hospodě, kde byl i můj táta, to musel být strašlivý zážitek. „Krve prý jak z vola! Ubodaná, svlečená, pořezaná, znásilněná,“ líčil to potom mně a mámě otec, jako kdyby ji našel on. Nikdo kromě chataře však mrtvou neviděl, protože policie místo ihned zajistila.

KDO TO MOHL UDĚLAT?

„Už mají vraha!“ hlásila nám sousedka oknem, právě když máma nesla na stůl oběd. Roztřásla se, div neupustila polévkovou mísu. „Je to buď Barták, nebo Kohout! Oba sebrali a odvezli do města,“ dodala místní zpravodajka s radostí nad tím, jaký způsobila rozruch. Sotva jsme se najedli, ozvala se z obecního rozhlasu výzva, že každý, kdo by k tragédii mohl něco říci, má přijít na úřad. Napadlo mě, jestli nemám oznámit, co jsem vyslechla za keřem. Pak jsem si to rozmyslela.

K večeru však stejně obcházeli ves policisté a každého se ptali, jestli byl na čarodějnicích, koho tam viděl a kde se pohyboval kolem půl desáté. Když dorazili k nám, řekla jsem, na co se ptali, a přidala i tu informaci o schůzce u řeky. Doufala jsem, že tím nepřitížím panu Bartákovi. Vůbec jsem si nedovedla představit, že by dokázal někoho zabít. A ještě tak brutálně! Ale jako vrah mi nepřipadal ani Kohout. Je to namyšlený frája, ale proč by měl ubodat ženskou, kterou nejspíš miloval? I o tom jsem policistům řekla a oni poděkovali, prý je můj názor zajímavý. Na zlomek vteřiny mě napadlo, jestli to nemohl udělat David. Třeba byl neuspokojený mým odmítnutím… Ne, ne, ne, bránila jsem se v duchu, to jistě není možné.

Po pár dnech plných vzruchu, kdy se ve vsi nemluvilo o ničem jiném, policisté chodili dům po domu a prostor u řeky byl obehnaný páskami se zákazem vstupu, zájem ochabl. Barták i Kohout se vrátili a parte na krámě hlásilo, kdy a kde bude mít „milovaná manželka, dcera, sestra a švagrová Ivana Bartáková“ pohřeb. Pozdvižení utichlo úplně. Ale nad obcí jako by visel zlověstný otazník: Kdo surově zavraždil mladou ženskou, kterou jsme znali? Byl to jeden z nás? Nebo kdo?

VLASTNĚ TO BYLA PRIMA ŽENSKÁ

Trvalo skoro půl roku, než jsme se dozvěděli, že byl odhalen a usvědčen pachatel. Nenápadný chlapík s docela pohlednou tváří. Těžko by do něj někdo řekl, že trpí sexuální deviací zvanou sadismus. Policisté ho vytipovali z řady mužů již dříve trestaných za delikty s touto motivací, kteří měli vztah k našemu kraji. Křestním jménem se jmenuje Karel jako Ivanin manžel, pochází z okresního města a sem k nám se vypravil na široko daleko proslulé pálení čarodějnic. Ale už od začátku prý měl v plánu „dostat“ nějakou ženskou. Ivana, která se oddělila od společnosti a šla na rande, bohužel místo na svého milence narazila na vraha. Měl v trestním rejstříku znásilnění se sadistickými prvky, omezování osobní svobody a krádeže. Poprvé ale zabil až tentokrát. Snad naposledy…

Ivana už se nedozvěděla, že ji Kohout na „jejich“ místě hledal marně. Dorazil tam asi půl hodiny po vraždě a vůbec netušil, že ve tmě snad překročil krví zalité tělo své milenky. Napadlo ho, že si to rozmyslela a na schůzku nepřišla, a vrátil se na zábavu. A její manžel, zmožený alkoholem, nějakou dobu bloumal nocí a pak se doma opil do němoty nad tím, jaké má parohy. Pachatele poznali oba až u soudu. Když mě napadlo, že na nevěrníky stejně jednou dojde, nemyslela jsem to takhle. Opravdu ne! Ivana byla vlastně docela prima ženská, je mi jí moc líto…

Příběh zaslala Jana T. (22 let)

Foto: Depositphotos (1)