Dala jsem dítě do babyboxu

Někdo předčasně dospěje, jiný zase zůstává dítětem déle, než by odpovídalo jeho věku. Já byla ve svých devatenácti od každého trošku… Vzhledem k tomu, že naše rodina byla všechno, jen ne harmonická, musela jsem se odmala starat o brášku, který se narodil čtyři roky po mně. Matka s otcem byli skoro pořád opilí, hádali se a fyzicky se napadali, a jestli máme co k večeři nebo čisté oblečení, je moc nezajímalo. Na druhou stranu jsem ale kvůli nedostatku lásky zůstala pořád tak trochu dítětem – toužila jsem po něze a milých slovech, po pochvale, pozornosti…

To mi asi v šestnácti začal poskytovat Tibor – stejně starý kluk, který doma taky neměl na růžích ustláno. A já mu věřila, že to myslí doopravdy a že spolu založíme rodinu, kde bude panovat klid, pořádek, pochopení, láska… Sotva jsem ale krátce po svých devatenáctinách otěhotněla, ukázalo se, že to byla iluze. „To je malér, Zuzi, na potrat momentálně nemám, ale neboj, půjčím si,“ řekl mi nejdřív celkem vlídně. Jenže jak jsem namítla, že si chci děťátko nechat, změnil tón: „Prosím tě, nežvaň o lásce a o rodině! Podívej se kolem sebe, jak to končí. To tak, uvázat si už teď na krk fakana!“

DOMA MI NEPOMOHLI

Když jsem celá ubrečená přišla domů, hned mi došlo, že ani tady není nejlepší nálada na řešení situace, ve které jsem se ocitla. Naši se zase hádali, tentokrát kvůli tomu, že matka otěhotněla, a otec zuřil, že na to přišla pozdě, takže už nemůže na interrupci. Poprvé mi došlo, že matka zřejmě byla na potratu vícekrát. „Co koukáš, ty náno? Jak bysme to asi všechno živili? Stačí, že máme na krku vás dva! Ty už bys taky mohla z domu a starat se o sebe,“ houkla na mě, když jsem se na to opatrně zeptala. Reagovala jsem v afektu a bez rozmyslu: „Jak chceš, já jdu! Vy dva se tu třeba pozabíjejte,“ dodala jsem a práskla dveřmi.

Později jsem se dozvěděla, že matka potratila samovolně – anebo tomu možná pomohla, kdo ví… Tím pevněji jsem byla rozhodnutá děťátko ve svém těle nezabít a dát mu šanci, třeba bude jeho život lepší… Jenže mi bylo jasné, že sama se o ně postarat nemůžu. S platem pomocnice v hotelové kuchyni jsem si ani nemohla najmout byt. Měla jsem štěstí, že zrovna odcházela jedna servírka ubytovaná v podkrovním pokojíku, takže mi ho šéf přiklepl. Nesměl se však dozvědět, že jsem těhotná, to bych přišla o ubytování i o práci. A tak jsem se stahovala, aby nikdo nic nepoznal, a zatínala zuby, když se mi dělalo špatně.

KOMU ŘÍKÁ MÁMO?

Měla jsem strach, jak sama zvládnu porod, ale dokázala jsem to. Když jsem poprvé uslyšela křik své dcerušky, srdce se mi sevřelo prudkým citem. Byla tak nádherná! Vykoupala jsem ji, zabalila do hebké osušky a přitiskla k sobě. Mžourala na mě modrýma očičkama a droboučkou pěstičkou mi sevřela palec. Brečela jsem štěstím i steskem – to už jsem byla rozhodnuta, že se se svou malou budu muset rozloučit. Těšila jsem se s ní ještě celý následující den. Pak jsem ji oblékla do krásné soupravičky, kterou jsem pro ni pořídila, a když se setmělo, odnesla jsem ji do babyboxu v našem městě. „Tomu, kdo mému děťátku dá krásný a láskyplný domov, budu nadosmrti vděčná,“ napsala jsem na papír, který jsem položila vedle malé. Mojí holčičce už jsou dnes tři roky. Jaká je? Jak se jmenuje? Jaké bylo její první slůvko? Pokud „máma“, pak doufám, že patřilo paní, která si ho zaslouží víc než já. Vždyť jsem toho pro ni udělala tak málo – ale snad se mi podařilo jí zajistit šťastnější dětství, než bylo to moje.

Příběh nám zaslala Zuzana S. (23 let)