Dědictví po mrtvé milence

Manžel Jiří pracoval v nemocnici jako pediatr a často vyjížděl do ciziny na různé konference, školení a kongresy. Mnohdy se stalo, že byl pryč i celý týden. Nikdy mi to nevadilo, měla jsem tu dobu dokonce ráda. Vídala jsem se s kamarádkami, hlídala jim děti, prostě jsem si užívala společnosti a pohody.

„Marie, tobě vůbec nevadí, že nevíš, co tam dělá?“ Kamarádka Jarka se vyptávala nejvíc. Pokrčila jsem rameny. „Ne, prostě věřím tomu, co mi říká. Přijíždí spokojený, usmívá se a má mě rád. To mi stačí.“ – „Já bych to asi nevydržela,“ odtušila Jarka. Pak začal Jirka jezdit pravidelně do jedné nemocnice ve Španělsku, kde se učil nové metody léčby svých malých pacientů. Vyjížděl tam asi půl roku a vracíval se šťastný, nabitý zajímavými informacemi. Když ve Španělsku skončil, prohlásil, že do ciziny už jezdit nebude, že už mě nechce nechávat doma samotnou. Takže již pracoval jen ve své „domovské“ nemocnici. Jednou však přišel z práce celý zdrcený. „Co se děje? Stalo se něco?“ strachovala jsem se. Pokýval posmutněle hlavou. „Ano, stalo. Jedna doktorka z té kliniky ve Španělsku vážně onemocněla a umírá.“ Odmlčel se a ztěžka polkl. Objala jsem ho. „To je mi moc líto, miláčku. Pojedeš se za ní podívat?“ Pohlédl na mě zpoza slzami ověnčených řas. „Pokud ti to nebude vadit, jel bych moc rád. Dnes mi volal její bratr, že by si to dokonce přála.“ – „Samozřejmě, chce se s tebou rozloučit.“ Tentokrát jsem ho doprovodila i na letiště, nejelo se mu zvesela.

Jako obvykle jsem se pak sešla s Jarkou. „Tak kam jel Jirka tentokrát?“ Už se usmívala nad tím, že se s ní vždycky potkávám, když manžel odjede. Posmutněle jsem jí vyprávěla to málo, co jsem věděla. „No, a doktoři jí řekli, že její tělo to už víc než půl roku nevydrží. Takže Jirka jel hned, jak to bylo možné, protože ona si ho ještě moc přála vidět. Prý mu snad potřebuje něco vysvětlit nebo co.“ „A proč jsi nejela s ním?“ – „A co bych tam dělala? Je to jeho kamarádka, jen bych jim překážela v konverzaci. Pořád by mi musel něco vysvětlovat.“ Jarka prohlásila něco v tom smyslu, že já s tou svou důvěřivostí nejsem normální.

NEČEKANÉ PŘIZNÁNÍ

Jiří mi v noci volal, že přijede o den dřív. Připravila jsem dobrou večeři, a když přišel domů, otevřela jsem lahev vína. „Ahoj,“ kuňkl ode dveří. „Ahoj, bylo to zlé?“ – „Bylo to ještě horší. Hlavně se s tebou o něčem potřebuju poradit.“ Pak jsme seděli u večeře a vína a Jirka ze sebe začal sypat celý příběh. Se Soledad se prý seznámil v nemocnici, dělala mu průvodce po oddělení během jeho stáží. Začali se přátelit. Když tam pobýval, byli často spolu, chodili na večeře a hodně si povídali. „Tohle ale přece vím,“ skočila jsem mu do řeči. „Jo,“ svěsil hlavu. „Jenže já… zkrátka jeden večer jsme se několikrát pomilovali,“ vyhrkl. „Nechápu, proč jsem to udělal, protože tě miluju a nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Ale udělal jsem to… Okamžitě jsem pochopil, že je to špatně, a zrušil veškeré další výjezdy. Chtěl bych se ti moc omluvit, pokud budeš ochotna mi odpustit.“ Povzdychl: „Ale, Marie, tohle ještě není všechno.“ Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a slzami v očích: „Proboha, co tam máš ještě horšího než to, že jsem ti věřila každé slovo a ty ses spustil s nějakou španělskou frajlí?“ Nechtěla jsem křičet, ale prostě se to ze mě sypalo. Tak jsem na něj řvala, že jsem ho obhajovala přede všemi, kteří nevěřili, že by tam jen pracoval. A oni měli pravdu.

Jirka mlčel a čekal. Pak se ozval: „Vím to a máš právo se zlobit. Ale taky vím, jak jsi nekonečně velkorysá, Mařenko, takže doufám, že si vyslechneš i zbytek.“ Zmlkla jsem a pokynula mu, aby tedy pokračoval. Zhluboka se nadechl. „Jak víš, se Soledad jsem se už od té noci neviděl, napsal jsem, že už nikdy nepřijedu. Ale všechno se mi vrátilo minulý týden jako bumerang. Její bratr mi volal, že Soledad je smrtelně nemocná a potřebuje se mnou mluvit. To taky víš… No, ale teď ta největší bomba…“ Čekala jsem, co z něj vypadne. Zvedl se od stolu, sáhl do peněženky a podal mi fotku malé tmavovlasé holčičky. Mohlo jí být tak půl roku. „Maruško, tohle je Sandra, dcera Soledad a... moje. Řekla mi to až teď, nechtěla mě do toho zatahovat, ale teď dospěla k názoru, že musí, protože nechce, aby Sandra vyrůstala sama. Je mi jasné, že je to nesmyslná situace a nejspíš mě definitivně pošleš do háje, ale stejně to chci zkusit. Soledad se ptá (začal se hrabat v tašce, až vyhrábl dopis) a tady ti to píše, jestli by ses o její holčičku nechtěla postarat. Společně se mnou, samozřejmě. Ona má jen starou maminku, která nemanželského pancharta nechce a o Sandru se starat nebude. A bratr už má tři vlastní děti a jeho žena pomoc taky odmítla. Tak se Soledad odhodlala a nechala zavolat mě.“

DOJEMNÝ DOPIS

Definitivně se odmlčel a dal mi do ruky dopis. Nechtěla jsem, ale prostě jsem se pustila do čtení. Ta žena, která mi svedla manžela, psala, jak moc ji všechno mrzí, ale že je vlastně šťastná, že se jí Sandra narodila a že bez Jirky by se to jistě nestalo. A také psala, jak touží po tom, aby měla Sandra dobré rodiče a ona mohla odejít s vědomím a klidem, že se o svůj největší poklad postarala. Psala to moc hezky, s láskou. Seděla jsem, četla a tiše plakala. Jiří mě přikryl dekou a držel mě za ruku, dokud jsem nedočetla. „Objednej letenky, ráno tam jedeme,“ řekla jsem rezolutně. „No, co koukáš? Jdi na to!“ Jirka zalapal po dechu, ale šel. Zadívala jsem se na malou holčičku, jejíž maminka umírala a zřejmě měla zemřít v bolestech, a nemohla jsem jinak. Prostě jsem je potřebovala vidět.

Ve Španělsku jsme byli přivítáni s otevřenou náručí. Soledad vypadala velmi šťastně a pořád opakovala, že je moc ráda, že jsem manžela nevyhodila z bytu, a jak jsem chápavá a vůbec, skoro svatá. Říkala jsem jí, že nejsem svatá a že manžel je pěkný darebák, když mě podvedl (a že mu už asi nikdy nebudu úplně věřit), ale její dcerka za to nemůže. A taky že Sandra je hlavním důvodem naší návštěvy.

Takže jsme Jirku se jmenovanou slečnou poslaly ven a mezitím se domluvily. Soledad se slzami v očích říkala, že ji nedá cizím, nechce, aby vyrůstala sama a bez toho, aby si pamatovala, kdo byla její matka. A jelikož je holčička Jirkova právoplatná dcera a má ho zapsaného jako otce v rodném listě, neměl by být problém ani s našimi úřady. Nakonec jsem Soledad slíbila, že se o její holčičku postarám a nikdy nebude sama!

Jak jsme se domluvili, tak se také stalo. Sandru jsme si po jistých úředních průtazích dovezli domů a já ji miluji jako svou vlastní. Jirka ji miluje taky a pořád opakuje, že nechápe, jak jsem toho byla schopna a že má neuvěřitelné štěstí. Vždycky se nad tím jenom tiše pousměju. Protože to ne já jsem nějaký hrdina, to ta neuvěřitelně silná žena, která se měsíc před svou smrtí rozhodla vzdát jediné dcery, byla opravdu statečná. Nikdy ji nepřestanu obdivovat, a až Sandra povyroste, o své mamince se rozhodně dozví!

Příběh nám poslala Marie R. (39 let)