Dokud máte maminku

Moje prababička se prý znávala s Charlottou Masarykovou, babičku v padesátých letech málem zavřeli za podporu dětí vězněných matek a moje máma nechtěla zůstat pozadu, takže se zas v dobách svého mládí věnovala podpoře vesniček SOS. Já jsem v podobných aktivitách zjevně poněkud zklamala. Tak především mám jen jedno dítě. „Přece byste jich uživili mnohem víc, Aničko,“ namítá sem tam moje máti s nevyřčeným dodatkem: „Nechceš třeba adoptovat nějaké opuštěné děcko?“ – „Ne, maminko, při svém pracovním vytížení mám co dělat postarat se o jednoho potomka,“ říkávám jí na to. A rovnou také nahlas odpovídám na to, na co ona se ptá jen v duchu: „Necítím se na to, být adoptivní matkou!“ Babičce jsem zase musela zrušit jiný tajný sen. Po celou dobu mých studií medicíny totiž toužila po tom, abych jako lékařka odjela do Afriky zachraňovat tamní zoufalou situaci. „Nebylo by to pro mě, babi, věř mi,“ vysvětlila jsem jí. No, a co se týče toho politického pronásledování, v tom také jaksi nemohu sloužit, protože naštěstí žiju v této zemi v takové době, kdy to nehrozí.

TRADIČNÍ OSLAVA

Takže jediné, co mohu pro potěšení svých předkyní udělat, je slavit s nimi každoročně Den matek jako zlatý hřeb roku. Prababičce, která zemřela, když mi bylo pět, jsem bohužel stačila už jenom kulatými dětskými nůžtičkami vystřihnout srdíčko a omalovat ho. Babičce, která je přes svůj vysoký věk stále čilá jako rybička, tradičně nosím hyacint a poukaz do lázní (tváří se, že má větší radost z té cibuloviny, ale s lázněmi předem počítá). Máma se spokojí se třemi růžemi a s tím, že se na oslavu dostavíme já i můj bratr s celými rodinami.

Probíhá to každoročně zhruba stejně. Babička slavnostně rozkrojí první z domácích dortů – samozřejmě s těžkou máslovou náplní, abychom si to opravdu užili. A to v ledničce čekají dorty ještě dva – čokoládový a pak lehký, ovocný s pudinkem. Ten jediný mi chutná, jenže na něj přijde řada až naposled, kdy už jsem tak přecpaná, že do sebe nedostanu ani sousto. Pak se předávají dárky. „Jé, hyacinty tak miluju, ta vůně!“ vzdychne babi a pošilhává po obálce s lázeňským poukazem. Po delším očichávání hyacintu ji konečně otevře. „Lázně?! Ale, Andulko, nemáte si dělat takovou škodu, vždyť já bych se bez toho obešla,“ prohlásí a oči se jí rozsvítí dychtivým těšením na kolonádu, kde bude okouzlovat starší pány – to bez nadsázky, vypadá totiž pořád fakt skvěle. Máma úsměvem poděkuje za růže a obřadně je vloží do vázy, což je jakýsi pokyn k tomu, že může začít volná zábava. To znamená, že si přiťukneme špatným vínem – ne proto, že by máma byla lakomá, ale vínu nerozumí, takže ho neumí koupit, ale nedá si vymluvit, aby to nedělala. Při popíjení toho patoku vedeme řeči, které nikoho nebaví. Mé dceři a mým synovcům se tradičně vytkne, že nepřipravili žádný dárek pro mě a pro švagrovou, což nás dvě uvede do rozpaků, zatímco děti se urazí. Během toho je mámin mok dopit, takže brácha a můj muž vytáhnou další lahve, tentokrát již dobrého vína, a konečně se všichni trochu uvolníme.

NAŠE DOMÁCÍ „AFTERPARTY“

Když pak „zábava“ zhruba v osm večer skončí, obvykle se s manželem, bráchou i švagrovou shodneme, že by nebylo od věci zajet k nám (bydlíme blíž), dát děti spát a trochu se z té rodinné veselice vzpamatovat. Což je důvod, proč si v pondělí ráno po Svátku matek neberu služby – to vzpamatovávání obvykle trvá do noci a všechny nás po něm bolí hlava. Kolegové a kolegyně nad tím vrtí hlavou. „Co že jste to slavili? Svátek matek?! To snad není možné, to se ještě dělá?“ – „U nás jo,“ odpovídám jim zarputile. A až do předloňska jsem si při tom vždycky pomyslela, že mají, sakra, pravdu, že to je v dnešní době naprosto překonaná záležitost. Vždyť mám mámu i babičku deset minut od našeho bytu, vídám se s nimi dost často, proč pořádat nějaké speciální oslavy? No, protože je to takový náš rodinný rituál, odpověděla jsem si vždy v duchu s povzdechem.

PORUŠENÍ RITUÁLU

K prvnímu porušení tohoto rituálu došlo před třemi lety. „Ségra, já jedu v květnu na kongres do Barcelony a se ženou jsme se dohodli, že si uděláme druhé líbánky a zůstaneme pak ve Španělsku ještě čtrnáct dní, protože kluci jedou na školu v přírodě. Takže letos tu ‚veselici‘ musíte zvládnout bez nás,“ oznámil mi bratr s naprosto nevzrušenou tváři. Na chvíli jsem ztratila řeč. Takhle to u nás bylo vždycky! Brácha je mladší než já a odjakživa toho využívá! Z každého maléru jsem ho musela tahat, jeho „hodná starší sestřička“ ho přece nenechá v rejži! Ale tentokrát se mi do toho nechtělo, už snad není malý kluk! Je celkem uznávaný vědec, má ženu a dvě děti, tak snad už svou „hodnou starší sestřičku“ takhle zneužívat nemusí! Nasadila jsem tedy odhodlaný výraz. „Hoho, chlapečku, druhé líbánky! Já vám to přeju, ale jestli si myslíš, že to budu matce a bábi vysvětlovat já, tak…“ – „No, to si právě myslím! Totiž, o to jsem tě chtěl poprosit,“ dodal bratr pokorně, protože už mu přece jenom není dvanáct… A krom toho ví, co na mě platí. Takže jsem to mámě i babičce předestřela tak, že měly nakonec ještě radost, jak je „ten náš chlapec“ úspěšný, že ho zvou na kongres až do Barcelony! „Ale vy přijdete, že?“ ujistily se obě vzápětí a já pochopitelně kývla.

Sváteční odpoledne se i v té okleštěné sestavě docela vydařilo. Dokonce jsem se dočkala velmi milého překvapení. Dcera potají zakoupila tři tulipány a každou z nás tří přítomných žen jedním obdarovala. Máma s babičkou slzely štěstím. „To je krásné, že už taky ctíš tuhle rodinnou tradici, Dominičko,“ chválily ji a obdivovaly ten umolousaný tulipán, jako by byl vytesán z ryzího zlata. Jinak to ovšem probíhalo jako obvykle – dorty, víno, prázdné řeči…

„Chybí mi ta naše obvyklá ‚afterparty‘,“ řekl mi manžel, když jsme z téhle okleštěné oslavy Svátku matek odjížděli. Povzdechla jsem si. I mně chyběla, byla to přece součást toho rituálu. Ale co? „Tak si ji uděláme sami,“ usmála jsem se na něj. Spokojeně zamrkal. „Mám doma skvělý sekt, dostal jsem ho od jednoho klienta. Možná že bychom si ho mohli vypít v posteli, chceš?“ pošeptal mi, aby to dcera neslyšela. A opravdu jsme pak ten večer protáhli až skoro do rána – když si může dělat druhé líbánky brácha se švagrovou, proč bychom nemohli i my? Přece nejsme tak staří… Bylo to moc hezké.

CO JE DNES, NEMUSÍ BÝT ZÍTRA

Ale když se rok na to zas přiblížil Svátek matek, měla jsem pocit, že mám právo si od toho taky jednou „vzít volno“. Prolétla jsem last minute víkendové zájezdy na internetu a zavolala bráchovi. „Půjčka za oplátku, bratříčku! Letos zas nebudeme na Svátek matek my, jedeme totiž na tři dny do Londýna! Ale můžu tě uklidnit, že to loni nebylo v tom komornějším provedení vůbec špatné!“ Neodvážil se nic namítat, a tak jsme skutečně odjeli.

Jenže jak mně bylo tu osudnou „svátkomateční“ neděli smutno! Máma i babička, jimž jsem ostošest telefonovala, si naši absenci nebraly nijak zvlášť k srdci (stejně jako tu loňskou bratrovu), ale mně to nebylo nic platné. Z Londýna jsem si toho moc neužila, nedokázala jsem to totiž skoro vůbec vnímat. Pořád jsem si představovala, že babička, jakkoli vypadá dobře, už asi těch Svátků matek před sebou tak moc nemá a že máma, kterou by jich měla vzhledem k jejímu věku čekat ještě fůra, se léčí s ischemickou chorobou, takže… Zkrátka rodina vám jde trochu na nervy, pokud ji máte. Ale kdybyste ji snad neměli mít, hrozně by vám chyběla. Aspoň já to tak cítím. A brácha taky. Takže od loňska zase jedeme starý rituál. A já si na něj nenaříkám. Naopak, užívám si ho, protože vím, že co je dnes, nemusí být zítra…

Příběh nám zaslala Anna B. (37 let)

Foto: Depositphotos (1)