Drama v činžáku

Ale manžel rozumně namítal, že na koupi vlastního bydlení nemáme, garsonka, kde jsme spolu žili až dosud, už nám nestačí a tady je činže únosná a byt dost velký pro tři. „Těžko najdeme něco lepšího, Alíku! To jsi jen teď přecitlivělá,“ pohladil moje dmoucí se bříško. „Až se to maličké narodí, budeš veselejší a žádné strachy tě tady přepadat nebudou!“

Jakmile přišla na svět naše Andulka, opravdu jsem se tam cítila mnohem lépe. Taky jsem si zvykla. Jen mi bývalo trošku smutno, když byl Zdeněk v práci. Proto jsem byla ráda, když se do až dosud prázdného bytu naproti nám přistěhovala mladá žena, která čekala miminko. „Určitě porodí už brzy, takže budeme mít skoro stejně staré děti, a tím pádem i podobné starosti a radosti,“ těšila jsem se. „To je dobře, že tady budeš mít kamarádku,“ usmál se manžel.

NOVÁ SOUSEDKA

Se Zuzanou, jak se nová sousedka jmenovala, jsem se opravdu celkem spřátelila, i když byla o hodně mladší. Opatrnými dotazy jsem vyzvěděla, že je jí jednadvacet a je svobodná, ale protože o sobě zjevně moc mluvit nechtěla, dál jsem se nevyptávala. Spíš jsme spolu probíraly záležitosti kolem těhotenství, porodu a tak. „My jsme se se Zdeňkem o miminko snažili víc než osm let,“ svěřovala jsem jí. „To je fór,“ zasmála se. „A vidíte, Aleno, já o děcko nestála a bylo to hned! Jenže teď už ho chci, strašně se na ně těším,“ dodala a tvář jí zněžněla.

O asi padesátiletém muži, který jí pomáhal se stěhováním, jsem se domnívala, že je to nejspíš její otec – věkem tomu odpovídal a choval se k ní velmi starostlivě. Občas ji také navštěvoval a myslím, že ji i finančně podporoval, aspoň jsem to vyrozuměla ze Zuzaniných narážek. Párkrát za ní přišel i nějaký mladší chlapík, o němž prohlásila, že je to jeden známý. Prý ji rozhodně netěší, že zjistil, kde teď bydlí. Ale ani na tohle téma neměla náladu se rozpovídat, takže úvahy, zda to třeba není budoucí tatínek toho maličkého, jsem si nechala pro sebe.

„Však ti také do toho nic není,“ usadil mě manžel, když jsem jednou večer rozvinula tyhle své myšlenky hlasitě. „Ještě aby se z tebe stala pavlačová drbna!“ – „No, člověk by o svých sousedech měl něco vědět,“ nedala jsem se. „Tak snad abys tam u nich zazvonila a rovnou se zeptala!“ odpověděl ironicky. „Ten fotr tam zrovna je, potkal jsem se s ním na schodech. Řekni: Dobrý den, já bych ráda věděla, jestli vy jste otec tady slečny, nebo toho dítěte, co čeká. A kdo je, prosím pěkně, ten druhý chlap, co sem chodí?“ pitvořil se.

JSEM DRBNA?

Ale marně – když jsem zaslechla, jak u protějších dveří zazněl zvonek, nedalo mi to a šla jsem se z předsíně mrknout kukátkem. Byl to ten druhý, ten mladší! A Zuzana, když mu otevřela, celá zbledla! Vážně se ze mě asi rodí drbna, zastyděla jsem se a radši svou zvědavost potlačila a vrátila se k manželovi do kuchyně. Mezitím se pustil do luštění křížovky a při tom nohou houpal kolébku se spící Andulkou. Při pohledu na ně jsem úplně zjihla – byla jsem tak šťastná, že mám svou spokojenou rodinu, že mě starosti o protější partaj rázem přešly. Rozhodně jsem si jimi nechtěla rušit domácí idylu.

Jenže vtom se ozval výkřik. Naši kuchyň odděluje od kuchyně protějšího bytu jen jedna stěna, takže i když zdi jsou tady silnější než v paneláku, hlasitou řeč, nebo dokonce řev nelze přeslechnout. A to, co jsme slyšeli, skutečně řev byl! Šlo o mužské hlasy, které se prudce hádaly. A pak se ti dva asi i prali, neboť se ozvaly zvuky, jako by se kácel nábytek. Manžel odložil křížovku a váhavě se zvedl. „Co se tam děje? Neměl bych se jít podívat? Aby něco neudělali té těhotné!“ – „Nikam nechoď, Zdeňku!“ varovala jsem ho. „Přece se nebudeš plést do sporu dvou chlapů! Ať si to vyřídí mezi sebou! Kdyby něco hrozilo Zuzaně, jistě by křičela!“ Sotva jsem to dořekla, moje mladá sousedka skutečně zaječela. A jak! Jako siréna! A její hlas byl plný hrůzy! Zdeněk se rozběhl ke dveřím a já ho v tu chvíli už neměla sílu zadržovat. Sice jsem o něj dostala hrozný strach, ale na druhou stranu, copak bych snad chtěla mít za muže zbabělce, který nepůjde na pomoc těhotné ženě?!

S PISTOLÍ V RUCE

Zrovna když otevřel dveře, se z vedlejšího bytu ozval výstřel! Srdce se mi sevřelo hrůzou, ale to už byl manžel na chodbě. Vyběhla jsem za ním právě ve chvíli, kdy odnaproti vyrazil ten mladší chlap. Košili měl roztrženou a v ruce držel pistoli! Jak se mu Zdeněk pokusil postavit do cesty, několikrát mu nazdařbůh střelil po nohou. Manžel zaúpěl a klesl k zemi. Chlap uháněl po schodech dolů a za okamžik za ním bouchla domovní vrata. Do toho neustávalo Zuzanino ječení a partaje pod námi i nad námi otvíraly dveře…

„To nic není,“ sípal můj muž, „zasáhl mi jen lýtko! Rychle volej policii, ať ho chytnou!“ Mě však napadlo, že lepší bude zavolat nejprve záchranku, kde mě ujistili, že policii k nám pošlou sami. Zatímco jsem Zdeňkovi pomáhala do bytu a hledala nějaký obvaz na jeho krvácející ránu, Zuzana přestala ječet. Ani nikdo z domu nehlesl. Najednou bylo úplné ticho, z něhož mi naskakovala husí kůže.

Vzápětí se však ozval jiný jekot – tentokrát skutečná siréna. Vyběhla jsem před dům a mávala na blikající majáčky policejního vozu i záchranky. „Tam, tam,“ ukazovala jsem. „Druhé patro!“ Rozběhli se do schodů a já za nimi. Muže v bílých pláštích jsem nasměrovala do našeho bytu k manželovi a sama jsem se tiše vydala za dvojicí ozbrojených strážců zákona, kteří neomylně zamířili naproti. Vešli do kuchyně a já zůstala stát na prahu. Uprostřed místnosti stála bledá jak papír a s očima rozšířenýma šokem těhotná Zuzana. A pod ní na zemi tělo toho staršího muže, v hrudníku střelnou ránu. Bylo to mrtvé tělo, to jsem jakýmsi instinktem vytušila. „Běžte, paní, tady nejste nic platná! Vraťte se domů,“ nařídil mi jeden z policistů. Ale vtom se mi Zuzana vrhla do náruče a konečně se rozplakala. Doufala jsem, že jí ty slzy a mé objetí přinesou úlevu.

UŽ SE NEOZVALA

Zdeněk naštěstí utrpěl „jen“ čistý průstřel lýtka – nebyly zasaženy ani kosti, ani hlavní cévy. Jedna sanitka odvážela jeho, druhá vzápětí Zuzanu, protože z toho rozčilení začala rodit. Potom přijelo několik dalších policejních aut, a teprve dlouho po půlnoci, když kriminalisté skončili svou práci na místě činu a odvezli tělo k pitvě, byl v našem starém činžáku konečně klid. Malá Andulka se za celou tu dobu neprobudila, až to náhlé ticho nebo snad okolnost, že dostala hlad, ji probraly ze spánku. Nakojila jsem ji a znovu uložila, ale sama jsem usnout nedokázala. Ráno jsem dcerku odvezla na hlídání k mámě a rozjela jsem se za manželem do špitálu. Tvářil se jako kluk, který prožil dobrodružství a teď je hrdý na svou statečnost, měl z toho skvělou náladu – ti chlapi jsou neskuteční!

Následující den jsem navštívila Zuzanu v porodnici. Byla vyčerpaná, ale šťastná – narodil se jí zdravý chlapeček Honzíček. Konečně mi svěřila, že zavražděný starší muž nebyl její táta, ale milenec, jemuž tvrdila, že miminko čeká s ním. Věděla, že on se o ni i o malé dokáže postarat, zatímco skutečný otec dítěte, vícekrát trestaný kriminálník – a teď i vrah –, jim může jen uškodit. Bohužel se mu však podařilo vypátrat, kam se těhotná Zuzana přestěhovala, a když u ní zastihl svého staršího soka, rozpoutala se hádka, při níž ho zastřelil.

Dopadli ho už po několika dnech a nakonec prý byl odsouzen asi na dvanáct let vězení. Zuzana se brzy po návratu z porodnice i s chlapečkem odstěhovala mimo Prahu, snad k jakýmsi příbuzným. Slibovala, že mi určitě zavolá, jak se jim daří, ale už jsou to dva roky a neozvala se…

Příběh zaslala Alena V. (37 let)

Foto: Depositphotos (1)