Hodíme se k sobě, miláčku?

„Ty se mnou vážně chceš jet na dovolenou?“ V první chvíli mi Petrův údiv vzal dech. „Ano, přece spolu chodíme, takže…“ rozpaky jsem nevěděla, jak dál. Pokrčil rameny. „No, chodíme… Víš, Markéto, já jsem ti chtěl říct, že se mi po těch třech měsících, co se známe, zdá, že se k sobě moc nehodíme. Dovolenou jsem si už naplánoval a nevím, jestli by se ti to líbilo…“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Co dělat? Uraženě kývnout a rozejít se s ním? S nejlepším chlapem, jakého jsem kdy potkala? Ne! Stokrát jsem slyšela nebo četla, že za mužského, který stojí za to, se má bojovat! Tak já teda bojovat budu! Já mu ukážu, jestli se k sobě hodíme, nebo ne! „Pojedu s tebou,“ prohlásila jsem odhodlaně. „Třeba na konec světa, protože tě MILUJU! A jestli to nechápeš, jsi blázen!“

V jeho nazrzlém strništi se rozvlnil úsměv a v modrozelených očích se rozblikaly jiskřičky. Stejně jako tenkrát, když mě pozval na večeři, a pak mě místo do nóbl restaurace přivedl do svého podnájmu a na vařiči mi uklohnil špagety. A pak mě pomiloval tak, že jsem byla ztracená – navždycky! „Tak dobrá,“ prohlásil. „Až na konec světa tě nepovleču, ale možná ti to tam tak bude připadat!“

KLIDNĚ SE VRAŤ

V tom se nespletl. „Teď nás čeká už jen deset kiláků a budeme tam,“ prohlásil, když jsme z autobusu vystoupili v místě, o jakém se říká, že tam lišky dávají dobrou noc. „To půjdeme pěšky?“ vykoktala jsem. „Jasně. Tam nic nejede! Proč myslíš, že jsem ti koupil ten kletr a vyházel z něj většinu zbytečností, které jsi chtěla táhnout?“ zeptal se a hned si sám odpověděl: „Protože jsem nechtěl, abys to měla těžké, miláčku!“

Asi po hodině chůze jsem toho měla dost, ale nechtěla jsem to přiznat. Ještě by mohl zopakovat, že se k sobě nehodíme, a dala bych se do breku. Stejně už jsem k tomu neměla daleko. Asi to poznal, protože sundal batoh, odfrkl si a řekl: „Za chvíli se setmí. Bude líp, když přespíme tady a na místo dojdem až zítra. Já postavím stan a ty nasbírej dřevo na oheň!“ – „Ty s sebou vlečeš stan?“ vydechla jsem. „No jasně, kde jsi myslela, že budeme spát?“ – „V nějakém hotýlku,“ špitla jsem. „Vždyť já nemám ani spacák a… kde se osprchuju?“ – „Spacák pro tebe nesu já, i karimatku, i zásoby jídla. A co se týče sprchy, tak ta tu není, ale támhle je potok s fantastickou vodou! Ta tě osvěží!“

Tu noc jsem spala jako zabitá. „Ještě je chladno, ale už vařím čaj, neboj!“ usmál se na mě Petr, když jsem ráno vykoukla ze stanu. Rosa studila, sluníčko však už hřálo, vzduch voněl a čaj z kotlíku taky. „Je tu krásně,“ usmála jsem se. „Jo, ale musíme dál. Přesunout se do opravdické divočiny! To budeš koukat, jak tam v noci bekají srnci a funí kanci a…“ Zamrazilo mě. „Nemůžeme zůstat tady?“ – „Ne,“ odpověděl Petr klidně. „Ale jestli se ti nechce, tak se vrať – k autobusu to máš pár kilometrů! Zřejmě si pořád myslel, že to vzdám! Chyba lávky, chlapečku!

NEVZDÁM TO!

Nechci tvrdit, že to bylo snadných čtrnáct dní, to tedy ne. Protože těch nočních zvuků v lese jsem se zpočátku hrozně bála a mít místo koupelny tůňku s žábami, tahat vodu ze studánky a jíst jen to, co si ukuchtíme na ohni, taky nebylo jen tak. Ale večery, kdy nad námi zářily hvězdy jako drahokamy, měsíc se odrážel v zelené tůňce, hořící dřevo vonělo a plameny ozařovaly Petrovu tvář, byly fantastické. Stejně jako svěží a voňavá jitra, dlouhé procházky nekonečnými lesy, slunění na vyhřátých kamenech, a hlavně – milování na horských loukách. Poslední den před odjezdem mě Petr vzbudil brzy, abych se s ním podívala na východ slunce. Ve chvíli, kdy se zlatý kotouč vynořil nad obzorem, mě políbil do vlasů a zašeptal: „Jsi nejlepší ženská, jakou znám, a žádnou, která by se ke mně hodila víc než ty, nenajdu! Co kdybych tě požádal o ruku?“ Neřekla jsem nic, jen jsem mu pod tou zlatě planoucí oblohou nastavila tvář k polibku…

Příběh zaslala Markéta Z.

Foto: Depositphotos (1)