Je panic na nic?

„Já si budu muset najít nějakého impotentního dědka, protože jedině u takového poznám, jestli mu jde taky o něco jiného než o sex,“ vzdychala jsem. „Jo, takovému jde o to, abys mu dělala ošetřovatelku,“ smály se mi kamarádky. Ale kromě toho se mi taky snažily někoho dohodit. A to mi vadilo ještě víc než věčné mlsné mužské pohledy, které mě pronásledovaly, kam jsem přišla, ale citu jsem v nich nacházela pramálo. Když mi bývalá spolužačka Veronika začala při setkání v kavárně vykládat o svém bratranci, nejdřív jsem myslela, že to je další z pokusů najít mi partnera, a tvrdě jsem se ohradila. „Ale kdepak, Káčo, o to vůbec nejde,“ bránila se. „Kdepak toho ti dohazovat! Je to hrozný ňouma, vysloveně bych ti to rozmlouvala, kdybys s ním chtěla začít chodit!“ – „A o co tedy jde?“ zeptala jsem se rovnou. „No o co…,“ zarazila se a tváře jí pokryl lehký ruměnec. „Hele, on je o dva roky mladší, já jsem mu od dětství dělala tak trochu chůvu, no, a on…“

NUTIT SE NEBUDU

„Co je s ním? Vyjádři se jasně,“ vyhrkla jsem už vážně zvědavá, co má za lubem. Znovu se začervenala a jak z chlupaté deky z ní lezlo, že tenhle její bratranec Petr ještě neměl holku. Prý z toho má strach, je ostýchavý… „Víš jak se cítí, chudák? Ve třiadvaceti, a panic! Kamarádi si z něj utahují…“ – „No, to je chudák, ale co já s tím?“ ptala jsem se. „Myslela jsem…“ Veronika se znovu zarazila. „Jestli bys jako třeba ty… no, jestli bys ho nezasvětila, víš?“ Zůstala jsem úplně zkoprnělá. „Cože? To myslíš vážně? Na to mu snad najmi profesionálku! Copak já jsem nějaká…“ – „Káčo, nerozčiluj se, prosím tě. Já si samozřejmě nemyslím, že jsi nějaká... ehm, lehčí… Ale na druhou stranu jsi v sexu přece jen docela zkušená, k tomu krásná, o chlapech si neděláš iluze, takže…“

Dohadovaly jsme se spolu na to téma ještě přes další cappuccino a navrch dvojku bílého vína a nakonec jsem souhlasila. Ovšem s výhradou, že jestli se mi Petr nebude líbit, tak to padá! Nutit se do ničeho nehodlám! Veronika se hned vytasila s již připraveným plánem. Ona pozve bratrance na návštěvu k sobě do garsonky, já tam jakoby náhodou přijdu, jí pak jakoby náhodou zavolají z práce, že tam musí hned jít, a my zůstaneme sami! No, pěkně ulítlý plán, děsně nenápadné! Ale jestli si Verča myslí, že on tohle zbaští a že mně se pak podaří ho svést a „zasvětit“, jak tomu říkala, tak proč to nezkusit?

NIC NEBUDE?!

Na první pohled mě Petr nepřitahoval. Měla jsem totiž slabost spíš pro černé vlasy, černé oči, olivovou pleť, zarostlou hruď… A on byl bledý jak z porcelánu, zrzavou hřívu měl nakadeřenou jak princezna, v nazelenalých očích spíš bezradnost než mužnou jiskru… Už už jsem se chystala dát Veronice smluvené znamení, že NIC NEBUDE, a rozloučit se, když on se pustil do vyprávění jakési historky. Ze zdvořilosti jsem zůstala, než to dopoví, ale pak jsem si najednou uvědomila, že ho poslouchám se zájmem a že mě začíná okouzlovat. Mluvil tak poutavě a vtipně, až jsem si musela přiznat, že už jsem se dlouho s nikým tak nebavila. A pak jsem si všimla, že se mu v očích objevily zlatavé hvězdičky a že to, co jsem původně považovala za bezradnost, na mě funguje jako příslib něhy a rafinovaného svádění. „To je nesmysl,“ přesvědčovala jsem se v duchu. „Je to panic! Vůbec neví, jak svést ženskou! To si jen namlouváš!“

Jenže on vykládal dál a dál a vlastně už jen mně, jako kdyby tam Verča nebyla. A jeho pohled byl čím dál svůdnější, aspoň já jsem to cítila v každém nervu. Zkrátka, když Veroniku odvolal předem dohodnutý telefonát, souhlasila jsem, že tam s Petrem zůstanu, než ona se zase vrátí (měly jsme smluveno, že nepřijde dřív než za čtyři hodiny!).

Když odešla, přisedl si ke mně sice trochu blíž, ale ne moc. Očima na okamžik spočinul na mých dlouhých nohách čouhajících z minisukně a zdálo se mi, že se mu až zachvěla ruka touhou si sáhnout. Jenže to neudělal! Mluvil zdánlivě nevzrušeně dál, přestože já už ho skoro nebyla schopná poslouchat. Vnímala jsem jen jeho zvláštní vůni, která mě opájela, a dělalo mi problémy nedívat se příliš nápadně na jeho široká ramena a na pevné hladké svaly (úplně bez chloupků a bílé jako smetana!), které odkrývala rozhalená košile. Nejradši bych mu ji byla rozepnula až do pasu a pak pokračovala dál… „A proč vlastně ne?“ řekla jsem si. „Vždyť proto tady přece jsem!“ Jenže se mi nějak nechtělo začít, když on se tvářil, jako že o mě nemá valný zájem. Až po chvilce začal posouvat ruku blíž a blíž k mé. Zatrnulo mi… no, všude! A zavřela jsem oči v naději, že mě za tu ruku vezme, přiloží si ji ke svým smyslně širokým ústům, políbí mi dlaň, pak mi začne líbat předloktí… On však nic! Zastavil ruku kousek od mé a dál nepokračoval. Cítila jsem, že už to nevydržím. Ostatně, vždyť jsem Verče přece slíbila, že ho svedu, tak proč čekám, až začne on?!  Otočila jsem k němu obličej a dlouze se mu podívala do těch zelených očí plných zlatavých jiskřiček. Pak jsem se přiblížila, až jsem ucítila jeho dech ve tváři, a znovu zavřela oči. Snad to trvalo jen dvě tři vteřiny, než se jeho rty dotkly mých, přestože mně to připadalo jako věčnost. Líbali jsme se dlouho a čím dál vášnivěji, ale on pořád nic nedělal rukama! To si, sakra, vůbec nechce sáhnout nebo co? Objala jsem ho a obratným manévrem přiměla jeho paže, aby učinily totéž. Pak jsem mu začala zvolna rozepínat košili a zároveň, knoflík po knoflíku, uvolňovala i zapínání své halenky. Teď konečně učinil pokus mě položit na pohovku, na níž jsme seděli, a já mu v tom ochotně vyšla vstříc. Chtěla jsem mu pomoci s háčky podprsenky, ale on si s nimi poradil tak lehce, že bych to od panice nečekala. Když se mé prsty přiblížily k zipu jeho poklopce, zarazil mě: „Kam spěcháš, lásko?“ Jel mi jazykem přes ňadra níž a níž, pak mi vyhrnul minisukni, dotkl se rty okraje mých podvazkových punčoch a přisál se ústy do míst, jež moje tanga zakrývala jen uzoučkým proužkem krajky. Pár okamžiků předtím, než jsem se ocitla na vrcholu, do mě konečně pronikl. Bylo to krátké, ale tak bouřlivé, že jsem něco takového ještě nikdy nezažila.

STÁLO TO PŘEMÁHÁNÍ

Sotva jsme si vydechli, dopřáli jsme si druhé kolo na posteli, tentokrát už úplně nazí. Až teď jsem mohla naplno vychutnat jeho hladkou kůži a pevné svaly a on zase pořádně prozkoumal všechny kvality mé postavy. Když jsme skončili, připadalo mi to, že ne on, ale já jsem se poprvé v životě doopravdy milovala! Vždyť nic tak nádherného jsem ještě nikdy nezažila! „Na panice jsi byl neuvěřitelně dobrý,“ řekla jsem a on se rozesmál na celé kolo. „Na panice? Já, a panic!“ Chechtal se jako blázen. „Jak jsi na to přišla, že bych měl být panic?“ Radši jsem neodpověděla, jen jsem si pomyslela, že Veronika to na mě narafičila opravdu šikovně. „Verča říkala, že na tebe nesmím spěchat, že nesnášíš chlapy, kterým jde jen o sex,“ promluvil do mých úvah Petr. „Tak jsem se snažil, ale musím se přiznat, že mi to dalo hodně přemáhání!“ – „A mně zase říkala… Ale to je vlastně jedno,“ usmála jsem se a uvelebila se hlavou na jeho rameni.

Radši jsem opustila Veroničinu garsonku dřív, než se vrátila – neměla jsem chuť s ní její lest probírat hned po tom, co jí tak vyšla. Ale s Petrem jsme si smluvili rande, a pár týdnů nato už jsme se Veroničinu nápadu jak nás dva sblížit oba srdečně smáli, zamilovaní až po uši… Letos oslavíme třetí výročí seznámení a já už vím, že jsou chlapi, kteří dovedou sex s láskou fantasticky propojit!

Příběh zaslala Kateřina B. (27 let)