Jsem v pasti

Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych se měla trápit faldíky na břiše a oplácanými stehny. Stejně jsem raději čutala s kluky fotbal na plácku a jejich šlapáky by žádná křehotinka nevydržela. Moje maminka navíc báječně vařila, ráda nám dětem podstrojovala a rozplývala se, když jsme baštily ostošest. Se svým přirozeným apetitem jsem jí vždycky dělala jen radost. Zkrátka jsem se smířila s tím, že budu rozměrnější, řekněme dobře stavěná, a na posměšky spolužaček jsem moc nedala.

OSUDNÁ VĚTA

Tato chabá „obrana“ a zdánlivá vnitřní smířenost mi vystačily až do osudného okamžiku těsně před mými patnáctými narozeninami. Roznětka k mému problému zvanému odborně porucha příjmu potravy vybuchla v podobě jediné nevinné věty uprostřed rybníka…

Trávili jsme se starším bráchou prázdniny na chatě a v letním parnu se šli svlažit do blízké pískovny. Odskočila jsem se převléknout do lesíka a brácha čekal ve vodě. „Tak jsem tě pozoroval, ségra, a máš docela dobrou postavu, jen to bříško by chtělo trošku dát pryč,“ překvapil mě, když jsem za ním doplavala.

Můj o tři roky starší bratr byl pro mě něco jako modla, polobůh, který měl vždycky pravdu. Po smrti táty zaujal v mých očích roli chlapa. Staral se o mě, byl mým ochranitelem a rádcem, a proto jsem si i tentokrát jeho poznámku pronesenou uprostřed vodní hladiny vzala k srdci. Možná až moc. „Tak já třeba nebudu večer už nic jíst. Holky říkaly, že jídlo na noc se nejvíc ukládá do špeků,“ nabídla jsem mu hned jako poslušná sestřička řešení. „Tak jo, budu tě hlídat,“ souhlasil s mým návrhem a chudák asi sám v tu chvíli netušil, jakou smrtící spirálu roztočil v mojí hlavě.

Nejprve jsem tedy přestala jíst večer, což mi maminka ještě schvalovala. Připravovala mi brzké lehké večeře na pátou hodinu, abych nebyla až do rána o hladu. Když se však dostavily první hubnoucí úspěchy, zvýšila jsem svoje úsilí. Omezila jsem porce, vypouštěla svačiny, odmítala jakékoli jídlo během odpoledne, jen abych dosáhla své vysněné postavy a stala se pro bráchu dokonalou. Pořídila jsem si program na počítání energetického příjmu a výdeje, jezdila na kole, chodila do posilovny. Čaj jsem si dávala zásadně bez cukru, oběd jsem začala vyžadovat servírovaný na dezertním talířku (vešlo se na něj méně jídla, ale vypadalo to jako běžná porce).

VYNERVOVANÁ TYČKA

Zatímco naše gurmánská rodinka si užívala na oslavách masa, dorty, chlebíčky a laskominy všeho druhu, já ucucávala vodu a maximálně uzobla zeleninu. Tak to šlo dobrých pět let, během nichž se z kdysi spokojené baculky stávala vynervovaná tyčka.

„Jak to můžeš vydržet?“ zeptal se mě jednou napůl obdivně můj dědeček a nechal si naložit další porci grilované krkovice. „Nevadí mi to, lepší než být tlustá,“ pronesla jsem trošku jízlivě a rádoby sebejistě a raději odešla vedle do pokoje, abych se nemusela dívat, jak se ostatní nezřízeně cpou. Fuj, byli mi odporní! Tenkrát jsem si to neuvědomovala, ale vypěstovala jsem si postupně strach z jídla. O anorexii se před dvaceti lety ještě tolik nemluvilo, takže jsem netušila, že jsem vlastně nemocná. Naopak jsem byla sama se sebou strašně spokojená – připadala jsem si silná, krásná a dokonalá. S nadšením jsem si zapisovala váhové úbytky do svého počítačového deníčku, s radostí si stoupala na váhu a jásala, že mám zase nějaké to deko dole. Chtěla jsem víc a víc, nic mě nemohlo zastavit v mém odhodlání vyhovět představě mého bráchy. On sice po těch letech na náš rozhovor u rybníka už dávno zapomněl, ale já ne. Chtěla jsem jemu i sobě dokázat, že to dokážu. Byla jsem lapená a nebylo cesty zpět. Tedy to jsem netušila, co si ještě kvůli vlastní hlouposti budu muset vytrpět.

„Nepřeháníš to už, ségra? Vždyť jsi jako kostlivec, zkus se občas najíst,“ zaskočil mě můj ctěný bráška, když jsem po letech strávených přemýšlením o tom, jestli si to či ono můžu dát a o kolik kalorií jsem ten den překročila svůj denní plán, shodila téměř dvacet kilo. „Jdi někam, konečně si nepřipadám jako kredenc. Vždyť jsi mi to sám tenkrát řekl. Závidíš, viď?“ odbyla jsem ho a dál ho neposlouchala. Bohužel…

ZTRATILA JSEM ROZUM

Nějakou dobu jsem ještě praktikovala svůj asketický způsob života, ale lákadla byla všude a začínala být silnější než moje pevná vůle. Usilovně jsem si lámala hlavu, jak dopřát chuťovým buňkám požitek, ale nezpronevěřit se dietetickým zásadám. Moje tělo neskutečně toužilo po sladkém, po pocitu plného žaludku, který jsem nezažila už mnoho let.

V okamžiku, kdy touha po jídle byla silnější a já si po letech půstu koupila v cukrárně milovaný větrník, se řešení dostavilo samo. Při prvním soustu jsem pocítila uragán slasti. Připadala jsem si jako feťák, který si dal po dlouhé abstinenci svoji dávku. Cukr ve mně zafungoval jako droga, byla jsem v sacharidovém rauši a lačně slupla celý zákusek. S posledním soustem se však dostavil sžíravý pocit výčitek. „Co jsem to provedla? Vlastní hloupostí si zkazím několikaleté úsilí. Jsem nula, která si nedokáže poručit. Přece dokážu ovládnout svoje pudy,“ spílala jsem si v duchu a v tu ránu pelášila směr záchod. Všechno letělo ven a já se cítila zase lehce. Staří Římané budiž pochváleni! Našla jsem způsob, jak si beztrestně užít.

Odborník by asi konstatoval, že jsem plynule přešla od anorexie k bulimii. Laik by pravil, že jsem se vlastní blbostí odsoudila do role dvojnásobného štvance. Ze všech stran mě pronásledovalo jídlo. Buď jsem se mu vyhýbala jako čert kříži, nebo přemýšlela, kdy budu sama doma, abych se mohla plně oddávat svým lukulským hodům zakončeným s hlavou v záchodové míse. Děsné, zvrácené, nechutné, dneska už to vím, ale tenkrát byl můj apetit zcela neovladatelný a chorobný. Jako bych s tukovými zásobami ztratila i poslední zbytky rozumu. Nevím, jak by to se mnou nakonec dopadlo, kdybych ve dvaadvaceti nepotkala svého budoucího muže.

S Ondrou jsme se do sebe zakoukali na první pohled a byla to láska jako trám. Lítala jsem v oblacích a na nic jiného nemyslela. Jak slastně se poslouchalo, že jsem krásná a můj vyvolený by se mnou chtěl trávit zbytek života. Připadal mi jako zachránce, princ na bílém koni, díky němuž v sobě navždy zahubím přízrak, jenž mě leta sžíral. Realita ale byla zcela opačná. Začala jsem se o to víc bát, abych se mu stále líbila. V mé hlavě se usídlila jednoduchá úvaha – zamiloval se do mě, když jsem byla relativně štíhlá, taková tedy musím zůstat i nadále, jinak ho ztratím a bez něj spadnu až na dno do bahna bezmoci. Získala jsem pro sebe další pseudoomluvenku svého zvráceného chování.

PEŘINKA PRO MIMINKO

Když o svém počínání teď přemýšlím, strašně se stydím. Byla jsem neskutečně hloupá, jenže nemocní lidé se za svoji chorobu také nemusejí omlouvat. A já jsem nemocná byla. Nemocná neustávající touhou po dokonalém těle, které bude domnělým zdrojem sebevědomí a jistoty.
Jediné moje štěstí bylo, že jsme se s Ondrou po čtyřech letech chození rozhodli bydlet společně. Pak už jsem si pro svoje patologické hostiny jen těžko hledala příležitost. Zůstala mi „jen“ extrémní střídmost v jídle. Ano, klidně řekněme anorexie.

„S tebou nemá ani cenu jít do restaurace,“ vyčítal mi můj Ondra, od přírody velký jedlík. Ale já jsem ho vždycky odbývala otřepanými frázemi, že mi to stačí, že přece nemusím jíst jako chlap a že si dám, co chci, když mám hlad. Možná, že jsem ty výmluvy potřebovala i sama pro sebe, abych u své askeze vytrvala. Co na tom, že mi začaly padat vlasy, přestala jsem menstruovat, a kdykoli jsem snědla větší sousto, měla jsem zažívací potíže? Nechtěla jsem varovné příznaky vidět. Byla jsem se sebou spokojená.

Ani po svatbě s Ondrou jsem nevzdávala svůj partyzánský boj za postavu štíhlejší. Snažila jsem se všechno před okolím maskovat, ani můj muž nic netušil a zaplaťpánbůh netuší dodnes. Za své pošetilé počínání jsem málem zaplatila krutou daň. Chtěli jsme mít pochopitelně rodinu, jenže v mém podvyživeném těle nefungovalo nic, jak mělo. Lítala jsem po doktorech, cpala se hormony a po čtyřech letech marného snažení, doufání, nadějí a opětovného zklamání jsem si naordinovala jedinou rozumnou léčbu. Musím se snažit trošku jíst a přibrat.

Dlouho mi trvalo, než jsem se k prvnímu pořádnému soustu odhodlala. A nebýt anonymní internetové poradny společnosti specializující se na pomoc lidem s poruchou příjmu potravy, asi bych tu rajskou s knedlíkem do pusy nikdy nestrčila. „Dělám si peřinku pro miminko,“ vysvětlovala jsem sama sobě, když jsem usedala se svým mužem k večeři.

DVĚ SANĚ SE VRACEJÍ

Do dvou let se nám podařil zázrak. Narodil se nám syn a za tři roky po něm ještě holčičky – dvojčátka. Měla jsem s dětmi tolik práce, že jsem neměla ani myšlenky na to patlat se v kaloriích, přebytečných tucích a honit se za přeludem dokonalé postavy. Ostatně děti mě zaměstnávaly natolik, že jsem ani neměla čas najíst se a figuru jsem měla pomalu lepší než před porodem. Moje drobotina vydala za všechny posilovny a kondiční programy a především od základu překopala můj žebříček hodnot. Stala se sluníčky mého života, žila jsem jen pro ně a přestala myslet na sebe. Ze sobecké hloupounké holky, která byla zahleděná pouze do sebe, udělaly dospělou sebevědomou ženskou, která zjistila, co všechno dokáže, když chce, a kolik v ní je síly a životního elánu – i bez štíhlé linie. Vrátila jsem se z cesty do záhrobí zpátky do života. Doufala jsem, že stvůra, která mi zničila několik let života, jednou provždy uhynula a už mě nebude trýznit.

Netušila jsem, že moje trápení nemá ještě skončit. Mrňousci pomalu odrůstali, už mě nepotřebovali 24 hodin denně a já jsem zase mohla myslet na sebe. Ze zastrčených koutů v mojí hlavě se na povrch zase drápala moje fóbie z jídla a touha po štíhlém těle. A hlavně jsem jednoho dne s hrůzou zjistila, že se zase rozkydávám do původních tvarů. „Vidíš se? Že se nestydíš! Zase se z tebe stane tlustý knedlík!“ křičel na mě odraz v zrcadle. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se zase začala omezovat v jídle jako zamlada. Pozoruju se, jestli mi někde neroste špek, denně si stoupám na váhu a snažím se v každé volné chvilce sportovat. Když jsem se nedávno přistihla při výčitce, že jsem se nechala zlákat k ochutnání narozeninového dortu svého syna, málem jsem se rozbrečela. Je to tu zase. Už zase se mi kolem krku stahuje oprátka. Zase budu vězněm vlastních bludů? Zase se budu bát pozřít sousto s čistým svědomím? Už zase budu ostatní lidi hodnotit jen podle jejich vzhledu? Už zase mě ty dvě saně jménem anorexie a bulimie budou otravovat a ničit mi život?

Ne, tohle nesmím dopustit! Musím je zahubit dřív, než mě odsoudí k smrti nebo šílenství. Mám přece svoje tři čudlíky. Ti mě pořád potřebují celou, živou, zdravou a usměvavou. Musím své drobečky ochránit, aby se neocitli ve stejném srabu jako jejich máma.

Nedávno se syn posmíval baculatější dcerce Markétce, že má prý bříško jako medvídek. Nemyslel to nijak zle, ale já jsem se na něj strašně rozčílila. „Tohle už nikdy neříkej!“ kárala jsem nic nechápajícího desetiletého kloučka. „Každý je přece nějaký a není důležité, jak vypadá. Hlavní je, že jsme zdraví. Nikdy nevíš, co můžeš takovou jednou jedinou hloupou větou způsobit,“ plísnila jsem ho a při tom se mi v hlavě promítla ona osudná scéna u rybníka před čtvrt stoletím, která mě uvrhla do dlouhých let trápení a soužení.

Tentokrát se ale nesmím nechat porazit. Nesmím, nebo spíš neměla bych... Vím ale, že nebude lehké ty hydry umlčet dřív, než ony dostanou mě.

Příběh zaslala Karolína L.

Foto: Depositphotos (1)