Jsou chvíle, kdy nevnímá

Ten víkend jsem ho poprvé přijela představit rodičům. Padl jim do oka na první pohled a i oni jemu byli sympatičtí, hlavně táta. Hned se s ním dal do montování starých hodinek, což je tátův koníček. Můj polibek ho z této činnosti na okamžik vytrhl. „Proč bychom nemohli na túru?“ podivil se. Ale já se podivila ještě víc. Vždyť jsme oba právě slyšeli rozhlasovou předpověď počasí: hlásili silné sněhové bouře. „Nemůžu přece zároveň poslouchat rádio a opravovat hodinový strojek,“ namítl. Nechápala jsem, ale mámu to nepřekvapilo vůbec. Zřejmě jí ani nevadilo, že ti dva při práci polykali její vynikající koláče, aniž by si vůbec všimli, co jedí…

Časem jsem si ovšem taky zvykla. Věděla jsem, že nemá smysl prosit Martina, aby zalil kávu připravenou v šálcích, když zrovna pročítá jakýsi časopis (že on byl v kuchyni, kde se voda právě vařila, zatímco já pobíhala mezi šňůrou s prádlem na zahradě, žehlicím prknem v obýváku a ložnicí, kde v postýlce spinkalo naše první dítě, na věci nic neměnilo). Ale když k prvorozené Martince přibyl malý František a oba povyrostli do toho věku, v němž dají děti opravdu hodně práce, už mi to vadilo dost. Vždyť já musela zvládat vždycky aspoň pět věcí najednou, zatímco Martin se v klidu věnoval jediné činnosti, a to ještě pořádně dlouho, takže mi prakticky nepomohl s ničím. Dokonce i když hrál s Martinou člověče, nezlob se, soustředil se na to tak, že si vůbec nevšiml, jak malý František zatím trhá třásně z koberce a s chutí je polyká!

MÁM SE ROZVÉST?!

Všechno vyvrcholilo, když jednou Martin zapomněl vyzvednout děti ze školky. Totiž, on vlastně nezapomněl… On vůbec nevěděl, že to má udělat. Zrovna když jsem mu říkala, že budu mít do pozdního večera školení, takže pro děti musí dojít on, hledal si na internetu něco ohledně součástek k autu. „Jo, jasně,“ zabručel tehdy a já si samozřejmě myslela, že jsme tedy domluveni, že se o děti postará. Ještě že se učitelka ze školky náhodou přátelila s mou švagrovou, takže jí zavolala, aby si děti vzala k sobě. Já měla během školení mobil vypnutý a Martin taky, protože si doma přehrával cédečka, na která měl psát nějaké posudky či co. Že nejsem doma ani já, ani děti, toho si vůbec nevšiml…

„Je totálně nezodpovědný! Měla by ses s ním rozvést,“ prohlásila kolegyně, které jsem se druhý den v práci svěřila. „Jenže já ho mám ráda! A myslím, že není nezodpovědný. Vždyť pracuje na dva úvazky, abychom se měli dobře. A děti miluje,“ měla jsem chuť namítnout, ale radši jsem mlčela, abych nevypadala jako husa.

„Je to mamlas,“ usmála se švagrová. „Těžko ho předěláš. Představ si, že jako dítě nezvládl zároveň jíst rohlík a dívat se na pohádku v televizi. Buď drobil rohlík na koberec, anebo nepochopil, proč je princezna zakletá.“ – „Ale jak já to mám vydržet? Je to k zbláznění,“ chtěla jsem odpovědět, ale taky jsem radši neřekla nic, abych nevypadala jako ufňukánek.

CO TÍM ZÍSKÁŠ?

„A co tím získáš, když se rozvedeš?“ zeptala se do telefonu máma. Překvapilo mě to, protože já o rozvodu vůbec nemluvila. Asi mi dovedla přečíst myšlenky. „Pak budeš teprve na všechno sama. A ještě navíc ti bude chybět láska. A dětem dobrý táta!“

„Ty myslíš, že je to dobrý táta, když je zapomněl ve školce?“ namítla jsem ostře. „Ale on na ně přece nezapomněl! To ty sis měla uvědomit, že nevnímá, co mu říkáš, když se právě věnuje něčemu jinému!“ – „Cože?“ vybuchla jsem. „Já mám brát ohled na to, že on se věnuje něčemu jinému? A kdo kdy bude brát ohled na mě?“ – „Začínáš být hádavá,“ odpověděla máma stroze. Aby se nakonec nerozvedl on s tebou! Víš co, srovnej si to v hlavě a pak se mi ozvi! Ale nezapomeň, že některé chyby se těžko napravují!“ Načež zavěsila…

Nějakou chvíli jsem brečela, pak jsem se trochu vztekala, potom jsem zas brečela. A nakonec jsem si prohlížela staré fotky… Když se Martin s dětmi vrátil domů z dětského představení v divadle, měla jsem to už v hlavě docela srovnané. Objala jsem je všechny tři najednou. „Mami, ty jsi plakala?“ zarazila se Martinka. „To asi že se mamince po nás stýskalo,“ usmál se Martin. „Nebo má rýmu,“ nabídl další vysvětlení mých uslzených očí a červeného nosu František. „To je taky možné. Tak si běžte hrát, já maminku radši uložím do postele,“ mrkl na mě Martin. A já věděla, že mu tu neschopnost vnímat víc věcí najednou už budu navždycky odpouštět…

Příběh zaslala Denisa J. (29 let)

Foto: Depositphotos (1)