Příběh čtenářky: Kořeny v Praze, květ v Dánsku

Mně bylo tehdy teprve pět, takže si vzpomínám jen na divné napětí, které jsem cítila z rodičů, jinak jsem samozřejmě nic nechápala. Táta měl v Dánsku nějaké známé, kteří nám v počátcích pomohli. Bylo to jistě těžké období, ale to já nevnímala – když je dítě s rodiči a ti ho mají rádi, potíže k němu vlastně nedolehnou. Stejně tak mi nepřišlo zatěžko naučit se dánsky. Naši tak, aby se v řeči zdokonalovali, mluvili i doma a já brzy uměla líp než oni. Dneska považuju dánštinu za svůj rodný jazyk, česky sice dobře rozumím, ale mluvím hůř. Nebýt toho, že jsem se o mnoho let později snažila co nejvíc číst české knížky a časopisy, měla bych slovní zásobu pětiletého dítěte…

Našim se stalo to, co je prý dost běžné. Dokud překonávali nesnáze spojené s tím, aby se v cizí zemi uchytili a zařídili, stmelovalo je to. Ale jakmile počáteční starosti po pár letech pominuly, zjistili, že už je vlastně pohromadě nic nedrží a že mají každý jiné zájmy i názory. Zkrátka se rozvedli a každý z nich si našel nového partnera. Já zůstala u mámy a u jejího druhého muže, s kterým si dodnes dobře rozumím. S tátou jsem se ale pravidelně vídala taky a i naše vztahy byly dobré, přestože jeho druhou manželku jsem zrovna „nemusela“ a ona mě taky ne.

HOZENÁ RUKAVICE

Do Česka naše nic netáhlo, ani jeden z nich už tady neměl bližší příbuzné, a navíc byli oba rozčarovaní tím, co ve své rodné zemi zažili před emigrací. Roku 1989 se můj otec nedožil, zemřel šest let předtím na infarkt. Mámu ta zpráva o událostech v Česku sice potěšila, ale nijak zvlášť ji to nezasáhlo. Cítila se v té době být už spíš Dánkou než Češkou, i když dodnes mluví dánsky s přízvukem – nerada to slyší, ale je to tak. Mně bylo tehdy pětadvacet, zrovna jsem se rozešla se svým prvním klukem, což jsem psychicky dost odnesla. Byla jsem strašně přecitlivělá, což byl asi ten důvod, že jsem na rozdíl od mámy zatoužila se co nejdřív podívat do země, kde jsem se narodila a prožila nejranější dětsví. Máma ale jet nechtěla a samotnou mě odmítala pustit, byla na mě hodně fixovaná a měla o mě strach kvůli mým tehdejším psychickým problémům. Ale otčím byl rozumnější. Jen mi vysvětlil, že skoro neumím česky, dánsky že se v Čechách nedomluvím a s angličtinou že to tam taky asi bude všelijaké, tak ať se prý nejprve zdokonalím v češtině, a pak se uvidí. To od něj bylo chytré a pro mě to znamenalo hozenou rukavici.

Začala jsem shánět texty ve své mateřštině a hltala jsem je jako divá, až jsem se vzpamatovala z psychické krize a konečně i máma souhlasila, abych letěla sama do Prahy. Už dřív jsem si vzpomněla, že když jsem byla maličká, hrávala jsem si na pískovišti u našeho tehdejšího domu na sídlišti se stejně starou holčičkou Janičkou. Ale až když jsem znala i termín cesty a měla rezervovaný hotel, mě napadlo, že bych ji mohla zkusit vyhledat. Matka sice nejprve tvrdila, že si na tu Janu nepamatuje, ale nakonec se dala obměkčit, přiznala, že trochu ano, a dokonce si vzpomněla, že se ta rodina jmenovala Brdkova. Zkusila jsem tedy napsat na naši starou adresu na jejich jméno a měla jsem dost štěstí. Ulice, v níž jsme žili, sice mezitím změnila jméno, ale přesto se podařilo můj dopis doručit. Tedy ne Janě, ta už bydlela jinde, ale jejím rodičům. A tak jsem nakonec získala telefonní číslo na svou dávnou kamarádku a jednou večer jsem se odhodlala jí zatelefonovat. Bála jsem se, že si na mě nevzpomene nebo že nebude mít náladu se se mnou vidět – vždyť co to je přátelství ve čtyřech pěti letech? To opravdu málokdy vydrží…

KAMARÁDKA Z DĚTSTVÍ

„Ahoj, tady Tamara, Jani ty si na mě asi nevzpomínáš…“ začala jsem váhavě. Na druhé straně drátu se ozval milý a srdečný smích! „Jak bych si nevzpomínala! Ahoj, Tamčo! Moc ráda tě slyším! Naši mi říkali, že dostali tvůj dopis a že ti napsali moje telefonní číslo! Od té doby netrpělivě čekám, kdy se ozveš! Takže konečně! Pamatuješ, jak jsme tenkrát u plotu za keříky tajně hloubily díru, protože jsme věřily, že si uděláme tunel až na druhou stranu zeměkoule?“ Teď jsem se rozesmála taky. Tahle vzpomínka, zasutá pod spoustu jiných zážitků, se mi najednou jasně vybavila.

Pak jsme si s Janou povídaly ještě dlouho a dohodly jsme se, že se hned po mém příjezdu do Prahy sejdeme osobně. Bylo to moc milé shledání. Jana mě pak provedla po Praze, ukázala mi všechna místa, na která už jsem si skoro ani nevzpomínala. A pokud jsem si něco pamatovala, překvapilo mě, jak se mi to zdálo všechno maličké, mnohem menší, než když jsem to kdysi vnímala dětskýma očima. Do Prahy jsem se pak vrátila ještě několikrát, ale zůstat v Česku natrvalo, k čemu mě Jana lákala, se mi přece jen nechtělo. Nedá se nic dělat, doma jsem se cítila a cítím být v Dánsku. Dnes jsem dávno vdaná, mám dvě děti a s oběma i s manželem už jsem také Prahu párkrát navštívila. Snažím se děti i učit česky, aby uměly aspoň trošku řeč země, v níž mají také část svých kořenů.

Příběh zaslala Tamara C.

Foto: Depositphotos (1)