Kouzlo první májové noci

Ačkoli jsem se narodila v Praze, vyrostla jsem totiž na Šumavě. Když mi byly čtyři, přišli rodiče při autonehodě o život. Dědeček s babičkou si mě tenkrát vzali k sobě do chalupy na šumavské samotě. Díky jejich lásce jsem tam prožila nádherné dětství. Ztrátu rodičů jsem příliš nevnímala, byla jsem moc malá. Když však vloni zemřela babička, zasáhlo mě to, jako bych ztratila mámu. Navíc mi přibyla starost o dědu. Byl to sice statečný horal, ale už mu bylo přes osmdesát. Mou nabídku, aby se odstěhoval ke mně do Prahy, rezolutně odmítl: „Kdepak, děvenko. Já jsem se na Šumavě narodil a tady taky umřu.“ Jenže jediné stavení poblíž jeho chalupy už bylo léta opuštěné. Do nejbližší vesnice, kde je obchod, jsou to čtyři kilometry a k lékaři osmnáct… Jedinou možností se zdál být dům s pečovatelskou službou v nejbližším městě, kde byli ochotni dědečka přijmout, jakmile se uvolní místo (tedy až někdo zemře). A to se právě stalo. Na mě bylo, pokusit se k tomu dědu přemluvit.

Když jsem zastavila na louce pod chalupou, vystoupila z auta a zhluboka se nadechla silného vzduchu vonícího jarem, nedovedla jsem si představit, že bych z tohoto nádherného místa měla dědečka vzít pryč. Vždyť zítra už začíná květen, přijde léto a to je tady všechno snazší, pomyslela jsem si. Snad až na zimu… „Ale slečno, to zase třeba nebudeme mít volné místo,“ jako bych v duchu slyšela strohý hlas sociální pracovnice. Až jsem se otřásla. Vtom se však ozval mnohem milejší hlas: „No né, naše děvenka přijela domů! Proto se mi zdálo o nebožce babičce! Však jsem zařízl slepici a mám i smetanu! Jen jestli to budeš umět uvařit jako bábi!“ Děda ke mně přiběhl jako mladík a já mu skočila do náruče.

BABIČČINY DENÍKY

Celé odpoledne jsem uklízela, prala, žehlila a vařila a dědeček se uculoval. „Ty jsi naše šikulka,“ chválil mě. „Jestlipak už se našel nějaký, který to umí ocenit?!“ vyptával se. „Ale dědo,“ usmála jsem se. „Až potkám toho pravého, ty budeš určitě první, kterému ho ukážu.“ Jakkoli se přes den sluníčko překonávalo, k večeru se výrazně ochladilo. „Zatopíme,“ rozhodl děda. „Abys nenastydla. Jistě jsi nám v té Praze zchoulostivěla.“ Dojalo mě, jak stále říká „nám“, jako by bábi ještě žila. Když jsme se večer usadili u praskajících kamen, navrhla jsem: „Dědečku, nechceš, abych ti četla z babiččiných deníků?“ Mlčky přikývl a v očích se mu zaleskly slzy. „Budu rád. Chtěl jsem si v nich číst i v zimě, ale vždycky se mi zamlžily brýle nebo co…“ dodal. Došla jsem na půdu a vyndala z truhly jeden z tlustých sešitů, do nichž si babička skoro celý život zapisovala své zážitky a postřehy. Pak jsem uvařila čaj, nechala dědu, aby do něj „potajmu“ nalil trochu rumu, a otevřela sešit.

„Je to ročník 1955,“ řekla jsem a pustila se do čtení. „Děvenko, ty máš hlas úplně jako babička,“ zašeptal děda. Pak se hlučně vysmrkal a už zase rázně dodal: „Tak čti dál!“ Záměrně jsem přeskočila pár stránek až k místu, které si babička v sešitě orámovala růžovými srdíčky – zajímalo mě proč. „Pozítří bude první máj. Jeník po mně chtěl dnes večer milování, ale já jsem mu dala košem,“ četla jsem babiččina půlstoletí stará slova. „Radši jsem vstala z postele a píšu si při svíčce do deníku. Ne že bych po Jendovi netoužila, ale chci, aby si šetřil síly na zítřek! Vždyť ze 30. dubna na 1. května je filipojakubská noc! Moje bába říkala, že o té se plní všechna přání. A hlavně, když nějaká marně touží chovat! Ta se prý rozhodně dočká, je-li ovšem ten její co k čemu…“

FILIPOJAKUBSKÉ PŘÁNÍ

Dědeček se rozesmál. „Já byl co k čemu,“ chlubil se. „Však se tvůj táta narodil na konci ledna příštího roku! Takže jestli dobře počítám, tak babičce to její přání vyšlo! A víš, že filipojakubská noc bude právě dneska? Taky by sis měla něco přát, děvenko!“ dodal něžně. „Copak to asi bude?“ Podle šibalského úsměvu určitě myslel na lásku. Ano, měl pravdu, když hádal, že bych si přála potkat konečně toho pravého. Jenže netušil, že právě teď si ze všeho nejvíc přeju, abych mohla zůstat s ním a postarat se o něj. Ale to mi asi Filip s Jakubem nezařídí, byť je jim tato kouzelná noc zasvěcená. „A co by sis přál ty, dědečku,“ zeptala jsem se místo odpovědi. „Já? Moc bych si přál si ještě jednou přeskočit pořádný čarodějnický oheň, jako jsem to dělával zamlada,“ zasmál se děda.

Vtom se ozvalo zabušení na dveře. Vyhlédla jsem z okna a ve tmě spatřila asi třicetiletého chlapíka ve svetru. „Dobrý večer. Já jsem Voborník. Marně se snažím dostat támhle do chalupy. Asi je zrezlý zámek nebo mám špatné klíče, nemůžu to otevřít. Nemáte tu nějaké nářadí, prosím vás?“ Docela jsem se vyděsila. Jsme tu na samotě, jen já a starý pán, a venku podezřelý chlap s podivnou historkou… „Tamto stavení,“ řekla jsem příkře, „patřilo Kloučkovým. Ti dávno zemřeli a žádného Voborníka neznám!“ Muž se zasmál. „Ale jděte! Vy jste přece Alice! Já jsem Radim! Ráďa se mi říkalo, jen si vzpomeňte! Jako kluk jsem sem jezdíval o prázdninách. Můj táta je Kloučkových synovec. Barák sice zdědil, ale žili jsme léta v Kanadě. Tedy otec tam je pořád, ale já jsem se vrátil. Mám v úmyslu se tady usadit natrvalo a chtěl bych se do chalupy podívat. Můžete mi pomoct? Je hrozná kosa,“ otřásl se zimou. Na kluka Ráďu jsem si sice vzpomněla, ale je tohle vážně on? Ještě jsem váhala, ale děda už otvíral dveře a halekal, že „host do domu, bůh do domu“. A že Ráďu hned poznal a že na ten zámek se podíváme zítra, potmě by to byla zatrolená práce. Ať jen prý jde Ráďa dál…

Asi mě uvolnil a rozpovídal dědečkův rum v čaji, protože jsem hned po třetím hrnečku prozradila, že je dnes noc splněných přání a že děda by chtěl přeskakovat oheň jako zamlada. Musím říct, že pokud jsem Radima podezírala, že je lupič, přešlo mě to, když bez váhání vyrazil na zahradu a rozdělal tam pravou filipojakubskou fatru. Oba jsme doufali, že posezení u ohýnku bude dědečkovi stačit, ale to jsme se spletli. Děda si dodal kuráže dalším rumem a hop, odrazil se jako mladík a skočil přes oheň. Dopad byl ovšem horší. Celou noc jsme mu s Radimem přikládali na oteklý kotník led v naději, že se to zlepší. Ale ráno bylo jasné, že nikoli… Kromě toho však bylo jasné ještě něco jiného – totiž, že já a Radim… No prostě, že bychom to spolu mohli zkusit. Ty dlouhé hodiny povídání nás nečekaně sblížily. Asi to bylo tou kouzelnou nocí…

MÍSTO ROMANTIKY UPŘÍMNOST

Je to naštěstí jen výron,“ řekli mi v nemocnici. „Ale pacient musí nejméně čtrnáct dní ležet. Pokud je sám, jak říkáte, necháme si ho tady a spojíme se se sociální pracovnicí. Lépe by mu ovšem bylo doma, kdybyste s ním mohla zůstat. Vy jste vnučka, že? Tak si to snad zařídíte,“ řekla sestra sugestivně. A já v tu chvíli věděla jistě, že ano. Během následujícího telefonátu se můj život rázem změnil. Když jsem šéfovi řekla, že nutně potřebuju nejméně čtrnáct dní dovolené, a vysvětlila mu proč, zareagoval tak, že jsem asi byla trošku hrubá. Někoho by okamžitá výpověď zlomila, mně vlastně udělala radost. Najednou bylo po problému, i když jsem vůbec netušila, jak a z čeho tady na Šumavě budu žít…

Žít budeš přece se mnou,“ usmál se na mě Radim v nemocničním bistru. „Vždyť sis dneska v noci uvědomila, že na mě od dětství myslíš! A budeš hned vedle dědy. O živobytí se neboj, já jsem totiž nesmírně schopný chlap,“ zašklebil se. Romantické tohle prvomájové vyznání sice zrovna nebylo, ale cítila jsem, že je upřímné. A v tom jsem se nezmýlila. Je to už šest let, co jsem zase doma na Šumavě. Bydlíme v rekonstruované chalupě po Kloučkových, kousek od stavení, v němž jsem prožila dětství. Manžel má firmu na rozbory a úpravu vody ve studních, já doma překládám z němčiny a starám se o naši tříletou dcerku. O dědečka jsem pečovala do loňského podzimu, kdy zemřel – bylo mu šestaosmdesát let. Jsem ráda, že nám s dědou ta naše přání pro filipojakubskou noc tehdy vyšla. Dědovi jeho přeskočení ohně a mně obojí – láska i možnost se o starého pána postarat. A dobře že to kdysi vyšlo i babičce – protože nebýt splnění jejího přání, nenarodil se můj táta a nebyla bych tu ani já, ani dcerka Janinka…    

Příběh zaslala Alice V. (36 let)

Foto: Depositphotos (1)