Malý Don Juan

Šestnáctiletý Petr je „vědec“, který se nezajímá o nic jiného než o buněčnou biologii, a s manželem si občas říkáme, že se zřejmě jednou bude muset rozmnožit dělením, protože jiný způsob by ho jen zdržoval od práce. Dvanáctiletý Matěj je zase sportovec každým coulem a o holkách si myslí, že jsou k ničemu, protože jaktěživo nedosáhnou mužských rekordů, a ňadra že jim jen překážejí při hodu oštěpem. „Jani, my dva jsme snad veškerou sexualitu spotřebovali sami pro sebe a do těch dětí jsme z ní nic dát nedokázali,“ prohlašoval můj muž, dokud se nám před šesti lety nenarodil Tadeáš.

MILOVNÍK UŽ OD KOLÉBKY

Jako playboy se projevoval už od kolébky. Když ho moje mladší krásná sestra Sandra vzala poprvé do náruče, přitiskl se k jejímu vnadnému tělu tak, že jsme ho nemohli odtrhnout, a ještě pak na ni významně mrkal. Už jako batole úspěšně balil své vrstevnice a počínal si při tom s tak samozřejmou jistotou, že to prostě musí mít v genech, neboť doma nic tak bravurně svůdnického odkoukat nemohl. A tak to šlo dál. Jako ani ne čtyřletý si v prvním oddělení školky svými šarmantními pohledy a úsměvy získal vroucí citovou odezvu nejmíň od pěti holčiček plus od paní učitelky, která jednou prohlásila: „Tadík se umí podívat úplně jak dospělý chlap, až se člověk začervená!“ O rok později se kvůli němu Marjánka s Adélkou tak porvaly, že obě potřebovaly ošetření (jedna kousala, druhá škrábala a ještě si navzájem trhaly vlásky). A jak to tak bývá, když se dva perou, třetí se směje – zatím co si rivalky „lízaly rány“, přitočila se k našemu Tadeášovi Karolínka. Udělala na něj stejně svůdný kukuč jako on na ni a ještě ho navrch podplatila figurkami z kindervajíček. A my pak museli doma celý večer poslouchat, jak je to úžasná holčička (přičemž si Tadíkovi starší bratři ťukali na čelo a vysvětlovali mu, že holky je nutné za a) ignorovat jako nedůležité, za b) přehlížet jako méněcenné). Ale to ještě nic nebylo, ta pravá láska teprve měla přijít!

LÁSKA ZE ŠKOLKY

Začalo to už loni v září, když Tadeáš nastoupil do posledního, předškolního ročníku mateřské. „Přišla k nám nová holka,“ oznámil mi synek a lehce se začervenal, z čehož jsem pochopila, že Amor nejen vystřelil svůj šíp, ale rovnou se trefil. „Jmenuje se Ninečka,“ dodal a sklopil zrak. Ejhle! Že by kosa padla na kámen? blesklo mi hlavou. Že by náš malý Don Juan tak podlehl emocím, až by ho to ochromilo v jeho svůdnickém umění? Následující týdny mi daly za pravdu. Tadeáš se choval jako učebnicový model zamilovaného trouby. „Koukej, co děláš!“ napomenula jsem ho, když se zasněným úsměvem přeléval ovocnou šťávu ze džbánku místo do skleničky na kuchyňský stůl. „Kousej ten rohlík a nedrob to všude kolem! Myslíš, že tu máme ptáčky, aby to sezobali?“ vybuchla jsem jindy. A on se jen ještě víc usmál a tvářil se, že ano, že zrovna slyší cvrlikat ptactvo nebeské, ne-li přímo andělské chóry. Starší bratři se zamilovaného benjamínka snažili vyléčit nejrůznějšími drsňáckými metodami, ale marně. Z jeho růžového obláčku ho nikdo shodit nedokázal. A to šlo zatím jen o lásku neopětovanou!

Uplynulo pár měsíců a Ninečka se konečně „vyslovila“. Tadeáš štěstím šílel a my doma zase šíleli z něj. Nicméně jsme rodina přející, a tak – pomineme-li, že ho bratři sem tam nakopli, polili studenou vodou nebo zlechtali – jsme se z jeho štěstí radovali s ním.Když školka v únoru pořádala maškarní „ples“, šli jsme se všichni podívat, jak spolu uprostřed rozdováděných a blbnoucích dětí s Ninečkou s vážnou tváří tančí a hledí si významně do očí. „Mami, dneska je MDŽ!“ vykřikl jednoho březnového rána Tadeáš s vytřeštěnýma očima. „Ano, broučku, je,“ usmála jsem se v naději na malované přáníčko. Sice doma tenhle svátek neslavíme, ale dáreček od dítěte matku vždycky potěší. „Ale já nemám pro Ninečku kytku!“ zbavil mě syn rychle iluzí. Takže jsem ostříhala květy z ibišku v květináči… Kdo by měl to srdce zkazit synáčkovi radost, že?

NÁVŠTĚVA VYVOLENÉ

A pak nastal ten velký a dlouho připravovaný den: Ninečka i se svojí maminkou, sympatickou mladou Ukrajinkou Marou, k nám po školce přišly na svačinu. Zbylé tři muže z rodiny jsem raději předem odlifrovala pryč, aby nedošlo k nějakému faux pas, a sama jsem si představovala, že děti si budou hrát a my ženské si příjemně poklábosíme. To první celkem klaplo. Až na to, že Tadeáš zaskočen svou náročnou úlohou hostitele Ninečce po zhruba hodině navrhl, aby se dívali na televizi. „To tak!“ odsekla mu nakvašeně malá slečna. „Pořád bys jen dřepěl před televizí! Jen si se mnou radši hezky povídej.“ Obě jsme se s Marou rozesmály, holt chlapi a ženské jsou asi v každém věku stejní. Nicméně potom mi úsměv poněkud ztuhl ve tváři, když Mara docela vážně navrhla, že bychom „těm našim dětem“ mohli začít společně šetřit na byt. To jsem zatím odmítla, ale fakt je, že Tadeášovy známosti asi budeme muset brát vážně…     

Příběh nám zaslala Jana B. (40 let)

Foto: Depositphotos (1)