Napětí na léto 3: Nenalévejte modelkám

Zhroucený Lukáš seděl na nepohodlné židli ve stroze zařízené místnosti a pořád se třásl po celém těle. Pocit zděšení neodezníval a do jeho duše navíc naskočil bezedný smutek i strach. Nebál se osobních trablů, spíš si teď nedokázal připustit, že se s takovou ztrátou kdy dokáže vyrovnat. Prý si má ve vlastním zájmu do detailu vybavit minuty, ba i vteřiny uplynulého dne, jinak to pro něj bude moc zlé. Pokusil se vnořit do okamžiků včerejšího odpoledne…

Lucie zavolala někdy kolem třetí. „Lukýne, nutně tě potřebuju,“ zaševelila do mobilu. Neměl rád, když ho takhle oslovovala, ale Lucce odpustil všechno na světě. „Že si na mě uděláš hodinku, zlatíčko, musím mít na večer brutální účes a nikdo jiný to takhle neumí, kocoure, viď, že mi nedáš košem,“ žadonila žvatlavě a Lukáš i přes nabitý program věděl, že ji neodmítne. Těšil se na ni jako puberťák. Miloval ji už víc než dva roky, strašně, nadpozemsky... Lucie byla nádherná modelka na začátku své hvězdné dráhy, jedna z nejžádanějších. I přes své mládí jasně věděla, co od své profese i od života očekává, a modelingu dávala naprosto všechno. Chlapi z ní šíleli, a Lukáš nejvíc. Ačkoli se o něm říkalo, že jako skvělý kadeřník a se svou vizáží je přece jasný gay, nebyla to pravda a Lucka se o tom každou chvíli mohla přesvědčit. Byl nejen špičkový vlasový mág, ale také kreativní a dobře vybavený milenec. Ale to bylo tak vše, co od své bohyně mohl očekávat – občasný vášnivě zamilovaný sex. Lucie se nehodlala nikde vázat, natož se k nějakému vztahu přiznat, myslela jen na svou kariéru modelky. I tak tahle dračice dokázala náležitě využívat obdivu mužů a jejich sexuálního chtíče. Lukáš nepochyboval, že spí i s jinými obdivovateli svých košatých půvabů. Uvnitř žárlil mohutně, ale nikdy jí nic nevyčetl – neměl na to právo a nechtěl ji ztratit. Ostatně, ti druzí zase žárlili na něj.

DRINK S BOHYNÍ

Do jeho vlasového ateliéru se vřítila před pátou. „Darling, mám šílený den a druhá část běsnění mě ještě čeká… Slib, že mi na večer uděláš něco nadpozemského, strašně mi na tom záleží,“ vychrlila ze sebe. Lukáš ji jemně přitiskl k sobě. „Nejdřív se uklidni, lásko, jinak ti ta krásná kebulka nevychladne a nic tam nestvořím,“ hladil ji po hlavě s účesem à la „vstala a šla“. „Víš co, dáme si jednoho panáčka na povzbuzení a pak se vrhneme na účes, jo?“ sklonil se k poličce a vyndal dvě skleničky. „V kolik tam máš vlastně být?“ – „V osm,“ řekla stále značně rozčíleně. „A panáka si nedám, musím být večer při smyslech, strašně mi na tom záleží,“ opakovala. „Prosím tě, to stihneme dvakrát a jedna sklenička dvanáctiletého vizoura tě nejen neodbourá, ale naopak pěkně uvolní,“ už nalíval zlatavý mok. Lucie 
přestala protestovat, protože whisky byla její slabost. Až spiklenecky se na Lukáše zašklebila, zkušeně zamíchala ledem, který jasně zvonil o skleněné stěny, a po chvilce to do sebe kopla jako nějaký piják absintu. Zavřela oči a zaklonila hlavu. „Balada,“ vydechla. V tu chvíli ji Lukáš políbil na její laní krk. Nebránila se. Horkými rty objížděl její šíji a cítil, jak mu jihne v náručí – alkohol udělal své. Jejich milování bylo vášnivé i něžné, prudké a hluboké… prostě brutální, jak by řekla Lucie. Lukáš opět cítil, že už nikdy nikoho nebude milovat tak, jako miluje tuhle ženu. Ve svém věku si takové tvrzení mohl dovolit, a nahánělo mu hrůzu. Protože věděl, že ona ho nikdy milovat nebude. Leželi nazí v objetí a prudce oddechovali. Pak jí zazvonil mobil.

„Ano, bráško, už jsem u kadeřníka… ne, ještě nejsem hotová… jo jo, bude to krásný účes… to víš, že se mi tu věnujou,“ mrkla šibalsky na Lukáše. „Tak si dojez ten dortík, co jsem ti donesla, a jdi brzo do postele, víš, žes byl dneska obzvlášť unavený… Jasně že nebudu moc pít, taky tě mám ráda, papapa.“ Lucčina tvář najednou zestárla o deset let a dostala ustaraný výraz. „Byla jsem odpoledne za ním, měl nějakou krizi, trochu jsme se chytli, má noční můry, pořád mi teď volá, jestli prý mě neobtěžuje nějaký chlap…“ Vzdychla si. „Nakonec mě pohostil svým milovaným kakaem, popili jsme, tak se trochu potěšil…“  Po tragické smrti rodičů byla jediným člověkem, který se ještě staral o svého staršího invalidního bratra. Byl dlouhodobě hospitalizován v psychiatrické léčebně s jakousi poruchou. Lukáš se o to moc nezajímal, ale vnímal, že Lucii to bere mnoho sil i možností rozletu. Znovu ji objal. „Ještě panáka?“ Kývla.

MÚZA ODCHÁZÍ

Účes se mimořádně zdařil a Lucie byla nadšená. „Jsi ten nejskvělejší kouzelník, Lukýsku,“ když se dostatečně vynadívala na svůj obraz v zrcadle, vlípla mu pusu. „A bezkonkurenční milovník,“ mrkla na opět rozechvělého Lukáše a zachichotala se jako malá holčička. I pro tohle ji tak miloval.

„A nemohl bych jít večer s tebou?“ nadhodil pak lehce. „Třeba abych ohlídal ten účes…“ Až s viditelným úlekem ho odpálkovala, že je to vyloučené, akce je jen pro zvané, nějaké milionářské mecheche s přehlídkou či co…, překotně ze sebe sypala. Nechtěl ji uvádět do rozpaků, a tak prohodil: „Stejně musím načesat paruky, zítra dopoledne si je přijde vyzvednout Petráček pro to focení. Nějak to prý spěchá.“

Jeho nádherná múza se převlékla do luxusního modelu, který si přinesla ve svých kabelách, a stala se ještě nádhernější, byla jako zjevení a Lukáš měl neodbytnou touhu strhat z ní všechny ty nákladné hadříky a opět v ní vybuchnout na nedalekém divanu…

S kým tam dneska jdeš?“ neubránil se otázce, ačkoli věděl, jak je trapný. Nenaštvala se, políbila ho na tvář a už jednou nohou mezi dveřmi šeptla: „To je přece úplně fuk, lásko, ty jsi nenahraditelný… a zítra spolu dopijeme tu lahvinku, tak ji tady sám nedožahni.“ Zdála se mu unavená, až ospalá,  když nastupovala do přivolaného taxíku.

Ještě než Lukáš umyl použité skleničky, cvrnknul si do té své trošku zlatavého nápoje bez ledu – whisky měl vždy radši bez ledu, víc vyniká její chuť, ale s Luckou toto pravidlo rád porušoval. Až do hluboké noci dočesával statické figuríny pro fotografa a u každé si představoval, že tvoří účes pro ni. Bylo něco po druhé, když skončil a rozhodl se dneska přespat v ateliéru. Zítra má náročný den, musí ještě něco naspat. Myslel na Lucii a na to, komu asi prozářila dnešní noc. Nemohl vědět, že hodinu po zahájení večírku jeho femme fatale zkolabovala na parketu a po převezení do nemocnice kolem půlnoci zemřela na otravu a selhání jater.

JSTE PODEZŘELÝ Z VRAŽDY

Bušení na dveře ho vyburcovalo v sedm ráno. Jako mátoha se dopotácel ke dveřím. „Jste Lukáš Brichta, majitel tohoto kadeřnictví?“ zeptal se rázně jeden z mužů. Jen zmateně kývl a už slyšel druhého: „Policie České republiky, oblékněte se, půjdete s námi na služebnu. Jste důvodně podezřelý z vraždy Lucie Hálkové.“ Zatmělo se mu před očima.

Hodiny na stěně ukazují poledne, Lukáš je vyčerpaný a zničený. Ostrá vyšetřovatelka a kultivovaný poručík se mu snaží vnutit teorii, že se chtěl Lucii ze žárlivosti pomstít a včera jí do whisky přimíchal cosi, co ji na následném večírku usmrtilo. Prudká otrava a selhání jater, tak zní příčina smrti. Smrt. Lucie už není. Lukášovi opět vytrysknou slzy. Nedokáže se obhájit, nedokáže ze sebe vydolovat kloudnou větu… jen ví, že bez Lucie už mu vůbec nic nepůjde. Ani žít... „Víme, že jste byli milenci, ale naději na regulérní vztah jste u ní nikdy neměl,“ drsně zadeklamovala kapitánka. „Tak jste se pomstil. Všichni jste stejní – chcete ženy jen vlastnit.“ – „Ale za co bych se mstil, já ji…“ chtěl říct miloval. Poručík mu skočil do řeči: „Takže když jste se dozvěděl, že se chystá zasnoubit s tím pracháčem Savarou, řekl jste si: když ne já, tak nikdo, a…“

Lukáš se vymrštil, jako by dostal ránu elektrickým proudem. „Ale ona nebyla zasnoubená, já vím, že měla i jiný chlapy, ale já ji miloval, ona neměla snoubence, to by mi řekla!“ řval jak smyslů zbavený. Vyšetřovatelka ho rázným pohybem usadila zpět na židli.

„Tak jste asi ještě naivnější, než se nám tady snažíte namluvit. To jste nevěděl, že jste ji včera vyparádil na její vlastní zásnubní večírek?“ Vítězoslavně se dívala do jeho vytřeštěné tváře zmačkané od pláče i únavy. Nezmohl se na slovo.

„Proč jste v noci umyl skleničky, ze kterých jste včera pili alkohol? Zřejmě proto, že byly ve spojitosti s drogou, kterou jste jí nepozorovaně vhodil do whisky, smrtícím nástrojem, a tudíž i usvědčujícím důkazem…“ – „Ale já tam nic nepřimíchal, už jsem vám to řekl stokrát, nemám žádné drogy a nádobí jsem umyl, protože nesnáším bordel… Moje úchylka estéta, já ji nezabil, já ji miloval,“ řval Lukáš jako nepříčetný. Poručík si vzdychl. Povolená kravata a rozepnutý knoflíček u košile nasvědčovaly, že už toho má taky tak akorát. Jen kapitánka byla ve svém živlu. „Tak znova. Pan Savara neměl sebemenší motiv k vraždě, vždyť se chystal na své vlastní zásnuby s milovanou ženou! A i kdyby jí – zcela hypoteticky – drogu podstrčil on, muselo by to být už předevčírem, protože na své vlastní zásnuby přilétal z jednodenního jednání v Berlíně. Což je nesmysl. Nikdo jiný než vy motiv neměl.“ –„Já ji nezabil,“ opakoval Lukáš s tváří v dlaních. Vtom někdo zaklepal. Poručík otevřel a vrátil se s nějakým lejstrem. Bleskově ho projel pohledem a pak předal hlavní vyšetřovatelce. Kapitánka se obrátila na obžalovaného.

NIC NEBUDE JAKO DŘÍV

„Pitevní zpráva uvádí, že samotná kombinace léků na spaní s požitým alkoholem by smrtelná nebyla. Bohužel zavražděná trpěla vrozenou jaterní poruchou, o které zřejmě nikdo nevěděl… Nechtěl jste svou milou třeba pouze vystrašit? Varovat?“ zeptala se už mnohem mírněji. Lukáš jen hlesl: „Nikdy bych jí neublížil… nikdy.“ Nemohl pochopit, proč mu Lucie o zásnubách neřekla. „Popište nám ještě jednou do posledního detailu, co se dělo po příchodu Lucie Hálkové k vám do ateliéru,“ řekla kapitánka. Zavrtěl hlavou. Už po stopadesáté se vrátil do včerejšího podvečera. „Přišla trochu rozčilená a neupravená, chtěla, abych se hned vrhnul na česání, ale nalil jsem nám skleničku její milované whisky, trochu se uklidnila… objal jsem ji, milovali jsme se… pak jsem se zeptal, jestli jí můžu ještě nalít…“ Lukáš se zarazil. „Vlastně ne hned, ještě předtím jí zavolal bratr.“

„Bratr?“ nechápal poručík, „Ona měla bratra?“ Lukáš se ušklíbl. „Přesně víte, že jsem ji zabil, a nevíte, že má psychicky narušeného bratra v ústavu? Zvláštní...“ – „Nechte si ty uštěpačnosti,“ setřela ho kapitánka a kývla na poručíka. Ten se zvedl a odešel. „Co si říkali?“ zeptala se pak. „No, Lucka za ním byla ten den na návštěvě, prý se spolu pohádali… Aha, už je mi to jasné, asi mu řekla o snoubenci. Snad se pak usmířili u kakaa. Do telefonu ho uklidňovala, že je v pořádku, měl o ni starost… Ale nevím, co jí říkal,“ Lukášovi opět ruply nervy a po tvářích se mu rozkutálely slzy jako hrachy.

„Počkáte v cele předběžného zadržení,“ zničehonic se zvedla kapitánka. Jako by jí najednou bylo všechno jasné. Lukáš chtěl zaprotestovat, ale předběhla ho. „Osmačtyřicet hodin si vás tady můžeme nechat.“ Snad dřímal, snad bděl, ani nevěděl, jak dlouho ležel na kavalci. Když se otevřely dveře, ani nezvedl hlavu. „Jste volný,“ řekl poručík. Kapitánka už zřejmě zatýkala někoho dalšího. „Služba vám vydá vaše doklady.“ – „Ale…“ nechápal. „Bratr zavražděné se přiznal v podstatě okamžitě po vznesení otázky. Nasypal jí do kakaa léky na spaní a na deprese, které si prý ‚ušetřil‘ na horší časy. Nechtěl se o svou sestru dělit s nikým dalším. Prý si jen přál, aby na té oslavě usnula a nemohlo k zásnubám dojít.“ Poručík se jakoby provinile díval do země. „Když se dozvěděl, co zapříčinil, zhroutil se.“

Lukáš vyšel do mlhavého podvečera. Hlavou mu blesklo, že Petráček se dopoledne v ateliéru asi marně domáhal svých paruk, které mu včera připravoval. Holt přišel o lukrativní kšeft. Mrknul na oblohu. Zdála se mu nějaká jiná. Taky mraky byly jiné… i on sám. 
Už nikdy nebude nic jako dřív.

Foto: Depositphotos (1)