Příběh čtenářky: Syn je na mě příliš fixovaný. Nevím si s ním rady!

Tisíce dětí se teď chystají do první třídy. Mají připravené aktovky, ořezané tužky v penálu a už se nemůžou dočkat. Každý večer se ptají: „Za kolik dní? Kolikrát se ještě vyspím?“ Tetelí se samým těšením: na paní učitelku, na nové kamarády... A nebo taky ne. Je tu totiž i jeden budoucí prvňáček, který o nic z tohohle nestojí. Půjde tam a odsedí si svoje. Ví, že musí. Je to inteligentní kluk. Proto to udělá. Nic z té nedočkavosti, z toho těšení v něm ale není. O nové prostředí nestojí a o cizí děti už vůbec ne. Vidím ho, jak tam mezi těmi švitořícími žáčky sedí jako v bublině. Teď ale sedí vedle mě. Prohlíží si časopis a vypadá tak klidně. To já ovšem nejsem vůbec. Koukám na něj a v hlavě se mi honí spousta otázek, obavy a strach. A taky vzpomínky na všechno, co už jsme si spolu museli zažít. 

Toužení a soužení

Martin byl velmi chtěné dítě. Sotva jsem oslavila třicítku, přišlo mi, že už je ten správný čas. Měla jsem skvělého manžela, hypotéku téměř splacenou... Přání je ale jedna věc a realita druhá. Miminko dlouho nepřicházelo. Bylo to jako jízda na horské dráze. Těšení mě vyvezlo na vrchol euforie, abych pak nad osiřelou čárkou na těhotenském testu upadla do hlubin zoufalství. „Miláčku, zase špatný?“ Chlácholil mě manžel a snažil se mě uklidnit, když jsem se na posteli zmítala pláčem. „Neboj, to přijde. Budeme mít krásný miminko. Krásný jako ty... a chytrý jako já,“ dodával, aby mě pozlobil a vyloudil mi alespoň náznak úsměvu na tváři. Usmívala jsem se čím dál méně. Každý další měsíc odsál kousek mého vrozeného optimizmu. Když to trvalo půl roku, těšení už se nedostavovalo, zbylo jen to zoufalství. 

Po roce jsme se rozhodli hledat pomoc u doktorů. Ani tady to ale nebylo jednoduché. Absolvovala jsem několik odběrů vajíček, oplodnění se nedařilo. Situaci neulehčoval ani fakt, že mám diagnostikovanou roztroušenou sklerózu. Boj s touhle nemocí těhotenství nevylučuje, ale dost komplikuje. Když přišla ataka, museli jsme další pokus odložit až do doby, kdy přestanu brát silné léky. Aby toho nebylo málo, těžce mi onemocněla maminka. Když jsem pak na jejím pohřbu přijímala kondolence, nedokázala jsem si představit, že ještě někdy budu šťastná. A přece. Navzdory své nemoci, přestože jsem na tom psychicky byla docela bídně, jsem půl roku po mámině smrti konečně mohla jásat. Na šestý pokus a po třech letech snažení se mi podařilo otěhotnět. 

„Krásný jako já a chytrý zrovnat tak!“ hlásila jsem manželovi a byla jsem tou nejšťastnější bytostí na světě. Hurá! Teď už bude všechno jen a jen růžové, snažila jsem se namluvit si. Ale hlavě člověk neporučí. Od samého počátku, kdy jsem zjistila, že tenhle pokus byl úspěšný a že je všechno v pořádku, jsem trnula v obavách, aby to taky celé dobře dopadlo. Měla jsem strach. Jeden obrovský strach, se kterým jsem se ráno budila a večer usínala. Těhotenství jsem si vůbec neužívala. Jen jsem počítala dny do porodu a děsila se každé další kontroly na ultrazvuku. Moc jsem si přála holčičku, která by nesla jméno mojí maminky. Marta. Nakonec z toho byl kluk, takže dostal jméno Martin. 

Pláč ve dne v noci

Narodil se o tři týdny dřív. Byl to ale zdravý kluk. A dokázal o sobě dát vědět. Až příliš. Martin odmalička hodně plakal a moc nespal. V noci jsem k němu neustále vstávala, ve dne ho konejšila. Abych se z toho všeho nezbláznila, začala jsem na jeden den v týdnu chodit do práce. Martínka hlídala manželova maminka. Ten si ale nenechal líbit, že odcházím, a zase plakal, plakal a plakal. Babičce se ho obvykle podařilo zklidnit až krátce před tím, než jsem se vracela z práce. Vymýšleli jsme různé fígle. „Jani, já ho zabavím a ty rychle zmizíš,“ zkoušela to tchyně. Marně. Martin všechno prokoukl. Krásně si s babičkou hráli, ale jakmile zjistil, že jsem pryč, bylo zle. 

Pomalu jsem ale začala zjišťovat jinou věc. A sice, že Martinovi nevadí jen to, když nejsem s ním. To nakonec u malých dětí není nic divného. On chtěl být se mnou. Ale se mnou doma! „Jani, tak kdy nám ho přijdeš ukázat?“ ptali se v práci. „Vyrazíme někam s dětmi?“ psaly mi kamarádky v mailu. Jsem docela společenský typ, a tak jsem se opravdu těšila, jak budu mít na mateřské konečně čas chodit po návštěvách, s kamarádkami ven. Jak se budu seznamovat s maminkami na pískovištích... Martin mi ale jasně dával najevo, že na nějakou společnost není zvědavý. Nadšeně jsem ho přihlásila na plavání pro miminka. Vydrželi jsme tam chodit rok a půl. Rok a půl brečení. Když jsem u paní cvičitelky další plavání rušila, upřímně mě obdivovala, že jsem to vzdala až po tak dlouhé době. Pak jsem s Martinem zamířila do mateřského centra. Držel se mé ruky jako záchranného lana. Pokud jsem mu ho nechala, byl v pohodě. S dětmi si ale nehrál. A nehraje si s nimi dodnes, když na ně někde venku narazíme. Raději počká, až na houpačce nebo prolézačce nikdo nebude. Teprve potom je tam ochotný, samozřejmě v mém doprovodu, jít. Jakmile se za ním ale objeví další dítě, snaží se co nejrychleji zmizet. 

Ale zpátky do doby, kdy jsem kromě každodenních drobných nerváků musela řešit horší problém. Pokud si nechce hrát s dětmi v parku, dobrá, nutit ho nebudu. Ale musím se přece vrátit do práce a on by měl nastoupit do školky. Mezi ostatní děti. Mezi cizí děti, se kterými jistě bude potíž. Nemůže ale být přece věčně se mnou doma! 

První SOS

Rozhodla jsem se tedy, že vyhledám odbornou pomoc. Napsala jsem si o ni na internetu. Odpověď mě docela uklidnila: „V tomto věku je fixace na rodiče ještě běžná … zvýšená míra úzkosti a nejistoty může být dána geneticky i výchovou … posilujte samostatnost syna a pomáhejte mu zvýšit sebevědomí … umožněte mu kontakt s jinými dětmi...“ Dobrá, tak budeme bojovat, rozhodla jsem se. 

Ve třech letech mi Martina do státní mateřinky nevzali. Přihlásila jsem ho tedy do soukromé školky. Musela jsem se totiž vrátit do práce. Kdo by na mě čekal? Ve školce se bohužel naplno projevilo, jak Martin nemá rád nové věci a lidi. Čekala jsem to a snažila jsem se na to připravit, ale že to bude tak zlé... Že přes všechny „zvykačky“ a postupné prodlužování doby, na niž zmizím, budu po sedm měsíců opouštět neutišitelně plačící dítě, to jsem nečekala. Byl to každodenní souboj, zda ho nechat „vyplakat“, nebo povolit. Snažila jsem se vydržet. Učitelky byly perfektní. Domluvily jsme se, že kdyby bylo nejhůř, zavolají. Během dne mě informovaly, co se děje. Martin se většinou po nějaké době uklidnil. Seděl někde v koutku a čekal, až si pro něj přijdu. S dětmi nekomunikoval. Většinou se upnul na nějakou paní učitelku a za tou pak chodil jako ocásek. Takhle strávil v téhle školičce celou dobu. Do státní školky ho vzali, až když byl předškolák a vzít ho museli. I tam zůstalo všechno při starém. Pokud se mu paní učitelka věnovala a řekla, co se má dělat, poslechl a udělal to. Sám žádnou aktivitu nevyvíjel. Byl pasivní. Dětem nikdy neubližoval, to spíš ony jemu. Pokud si ho ale nějaké dítě vyhlédlo a donutilo ho, aby si s ním hrál, udělal to. Nicméně u toho vždycky vypadal, že spíš trpí, než že si to užívá. 

Máme diagnózu

Když byly Martinovi čtyři, rozhodla jsem se vyhledat odbornou pomoc znovu. Tentokrát jsme raději šli do ordinace k dětské psycholožce. A její závěry už nebyly tak uklidňující a povzbuzující. Diagnostikovala Martinovi separační úzkostnou poruchu a navrhla nám motivační program. Koupili jsme plánovací kalendář, napsali  úkoly, které by měl Martin splnit (sám si obléknu tričko, vyčistím si zoubky, ve školce si budu hrát…), a on za ně každý večer dostával body. Když měl sto bodů, čekal ho dárek. Žádnou změnu jsem ale nepozorovala a paní psycholožka řekla, že víc už mu pomoci nemůže. 

My se ovšem čím dál víc blížili k balvanu, který se zdál být nepřekonatelný. Ležel Martinovi přes cestu k dalšímu, normálnímu životu. Škola. Automaticky jsem počítala s odkladem. 

„Maminko, já tedy nevím,“ překvapila mě učitelka ve školce, „ale další rok ve školce už Martinovi nic nedá. Všechno umí.“

„A vy si ho dovedete představit ve škole?“ zhrozila jsem se. „Samotného mezi dalšími třiceti dětmi? S novou učitelkou? To já tedy ani náhodou!“

„No, vlastně si nemyslím, že by první třídu zvládl. Tedy bez asistenta skoro jistě ne.“  

Hurá, tak asistent! Výborně. Přece jen tu něco funguje. Něco, co nám může pomoci. 

Hned jsem volala do školy. Zase ty moje naděje. A zase to zoufalství, které se v celém mém životě pravidelně střídá. 

„Asistentů je málo,“ vyslechla jsem si na druhém konci „drátu“. 

„Můžete s ním ale do školy chodit sama. Co vy na to? To nevylučujeme, můžeme se domluvit...“ 

„To je hezké, že to nevylučujete, ale já to vylučuju,“ hlesla jsem, „nevíte, kdo by za mě chodil do práce, kdybych já seděla se synem v lavici?“ Poznámku, že tak dobře finančně na tom nejsme, jsem raději spolkla. 

Dostala jsem tedy alespoň tip na přípravku a zašli jsme do poradny, aby posoudili Martinovu školní zralost. Martin ale nejevil žádnou ochotu se s tou cizí paní bavit. Však to taky pěkně popsala ve zprávě: „Šeptem se obrací s dotazy na rodiče. Jakmile cítí, že by měl komunikovat se mnou, začíná plakat… je ochoten pracovat pouze za přítomnosti matky… některé testy jsem mu kvůli odmítání komunikace se mnou nepředložila… domnívám se však, že jeho mentální schopnosti jsou v normě. Závěr: separační úzkostná porucha. Doporučuji odklad školní docházky.“ Výborně, tak to máme potvrzené. Ale co s tím, to nám jaksi nikdo neporadí. 

Dva světy

Kdo by ale našeho Martina viděl doma, ten by těmhle školkovým a poradnovým příhodám snad ani neuvěřil. Doma se totiž náš syn chová jako normální kluk. Běhá, zlobí, hraje si… je zkrátka na svém území, které zná, a tam je spokojený. Kdyby dělal testy doma, jsem si jistá, že by dopadly mnohem lépe. Že je ale vždycky vyplňuje v neznámém prostředí, kde po něm něco chtějí cizí lidé, bude vždycky posuzovaný podle toho, co předvede tam. A to je polovina ze všeho, co umí. A tak mi nezbývá než doufat. To ostatně dělám od doby, kdy jsem s ním celé noci chodila v náručí a snažila jsem se ho utišit. Doufám, že se vše nějakým zázrakem zlepší, že Martin bude průbojnější a nenechá si „vzít lopatičku“ od jiného dítěte, aniž by na to zareagoval. 

Doma je ale v pohodě. Střídají  se u něj období her – jednu dobu si hrál jen s autíčky, pak nastalo období lega, kdy hodiny stavěl kostičky, potom měl rád puzzle, až se mu zalíbil počítač... Teď jsme mu pořídili králíčky a já jsem ráda, že si k nim našel vztah. Alespoň s nějakými živými bytostmi je mu dobře. To mě trochu uklidňuje. 

Kontakt s lidmi je totiž pro Martina pořád problém. Vedle domova se nejlíp cítí u babičky. Na jiných návštěvách se mě stále drží, odmítá jít kamkoliv sám. Nebaví se ani s mými sourozenci, svými tetami a strejdou. Pro něj jsou to prostě cizí lidé. Jedinou aktivitou mimo domov, na kterou je Martin ochoten přistoupit, je cvičení rodičů s dětmi. Tam ho nikdo nenutí, aby se mě vzdával. Běhá a cvičí se mnou. To je v pořádku, to akceptuje. Ale na doktory si nezvykne snad nikdy. Každá návštěva ordinace je horor. Brečí a křičí už v čekárně a nikdo se ho nesmí ani dotknout. Problémy máme pořád i s jídlem. Martin jí jen to, co dobře zná. Jít s ním do restaurace nemá smysl. Jídlo tam vypadá jinak než to, na které je zvyklý doma. To by si nevzal ani náhodou! „Martínku, tak to alespoň ochutnej. Je to dobré,“ zkouším mu občas nabídnout jiné dobroty, abychom měli na výběr. Zbytečně. On má nejraději každý den stejnou snídani, vše ve stejném pořadí. Nesní nic, co dobře nezná. Dá si kaši s masem, ale nikdy neochutnal brambory. Jogurt musí být čokoládový a jedině „jeho“ značka. Rohlík pozře jen suchý. Ze sladkého miluje čokoládu. Nikdy se nenechal přesvědčit, aby vyzkoušel, jak chutná zmrzlina nebo bonbon. Nevidí zřejmě důvod, proč zkoušet nové chutě, když ty jeho mu stačí. Čím méně novinek, tím líp. Nedá si mléko ani kakao... Když vidí kousek rýže, raději řekne, že nemá hlad. Naštěstí je to pěkně rostlý a stavěný kluk, jeho vybíravost na něm není znát.   

Bude to boj

U zápisu do školy Martin opět odmítl spolupracovat. Dostali jsme odklad a rozhodli se zkusit přípravku. Přece ho jenom kvůli tomu, že se špatně adaptuje a nemluví s cizími lidmi, nebudeme dávat do praktické školy! Je to chytrý kluk a já bych mu tolik chtěla pomoci! Aby pro něj nové věci nebyly děsivé. Aby se i venku choval tak jako doma. Přirozeně, sebejistě. Aby mu nedělalo takové problémy zvyknout si na jiné prostředí. A hlavně aby uměl víc prodat, co v něm je, co všechno umí. Jinak ho celý život všichni budou mít za hlupáčka. 

Přípravku Martin absolvoval bez problémů. S nikým z dětí se příliš nekamarádil, chodil do školy, protože musel. Sám se naučil číst. Teď čte velmi hezky. Ale jak to bude dál? Když na to pomyslím, zmocní se mě panika. Přihlásili jsme ho na základní školu, kde nemá být víc než dvacet dětí ve třídě. Navíc by měl mít k dispozici asistenta. S učivem mu pomáhat nemusí, čekám zase spíš problémy s adaptací. A z čeho mám největší obavy? Že je Martin takový „moula“. Všechno si nechá líbit. Neumí být zlý a vracet rány – ideální terč pro šikanu. Tak nám držte palce! Co přinese první třída na normální základce, to budeme vědět až za rok.