Přežije flirt konec dovolené?

Pětapadesáté narozeniny jsme se rozhodly oslavit společně v Andalusii. Tenhle věk má přece jen něco do sebe. Děti nás už dávno nepotřebují, vnoučata i manželé se bez nás týden obejdou a konečně se už i na nás vztahuje sleva seniorských zájezdů. Tak proč toho nevyužít? Radujeme se jako mladé holky z vůně přístavů, ze slunce, z každé chvíle na pláži. Co na tom, že nás trošku škrtí plavky a na svět koukáme přes přibývající dioptrie?

Máme za sebou třetí ze sedmi nádherných dní na španělském pobřeží. Užíváme si příjemného večera a Marcela nalévá víno do sklenek. Při tom nás nenápadně upozorňuje na výjev odehrávající se v koutku restaurace. Šestnáctiletá vnučka jedné z účastnic zájezdu si hbitě domlouvá rande s fešným černovlasým číšníkem. Je třeba to stihnout rychle, aby ostříží zrak babičky nic nezachytil.

„Holky, zažily jste zamlada něco takového?“ ptá se Marcela. „Myslím nějakou prázdninovou lásku. Takovou, co tě úplně pohltí, nevidíš a neslyšíš…“ Všechny se na chvilku ponoříme do vzpomínek a vzápětí zazní trojhlasné ano.

PŘÍBĚH IVY

„Já jsem se zamilovala v šestnácti,“ začíná vyprávět první z nás. „Tenkrát u nás na chatě, viď,“ skočí jí do řeči Marcela. „Holky, na toho kluka si pamatuju dodneška i já. Modrooký blonďák, takový ten typ přirozeného vůdce, chytrý, charismatický. Vůbec jsem se tenkrát Ivě nedivila. Ale promiň, Ivuš, povídej, už tě nebudu přerušovat.“

„Seznámili jsme se u rybníka, on tam byl s partou. Byl o čtyři roky starší než já a hned na začátku mě upozornil, že budeme jenom kamarádi, že má v Praze holku. Nejenže byl chytrý, okouzlující, navíc měl i charakter. Zajímal se o astrologii, ukazoval mi hvězdy, dostala jsem od něj první pusu. K ničemu dalšímu nedošlo, ale já jsem byla ztracená. Trvalo mi několik let, než jsem se z toho dostala. Moje první a nejsilnější láska. Trvala jenom týden, ale nikdy nic už potom nebylo tak intenzivní,“ vzpomíná Iva s úsměvem. Ten úsměv je smířený, a přesto se mi zdá, že malinko hořký.

„Náhodou jsem se po letech dozvěděla, že se s tou holkou stejně rozešel. Škoda že tenkrát nebyly mobily, internet. V tomhle mají dneska mladí výhodu, i když jsou z různých částí světa, můžou zůstat v kontaktu. Kdo ví, jak by to tenkrát dopadlo, kdybychom byli na Facebooku. Ale dneska bych svoji rodinu nevyměnila,“ uzavírá Iva, máma dvou dětí a babička prozatím čtyř vnoučat, definitivně svou první, letní lásku. „Teď máš slovo ty, Marcel,“ předává pomyslný štafetový kolík další z nás.

PŘÍBĚH MARCELY

„Holky, tohle jsem nevyprávěla ještě nikdy nikomu. Určitě řeknete, že jsem byla úplně blbá, to já ale už vím taky,“ nadechuje se Marcela. „Tak nás už, prosím tě, nenapínej,“ zvedáme my ostatní nedočkavě skleničky k přípitku na druhý příběh večera.

„Bylo těsně po revoluci a já jsem si vyrazila na zájezd do Jugoslávie,“ rozpovídá se Marcela. „Měla jsem za sebou rozchod s klukem, s takovým bezvýznamným návštěvníkem mého života, o němž jsem si tenkrát chvíli myslela, že je ten pravý. Dva týdny u moře mě měly vyléčit. Vzala jsem si s sebou Sto roků samoty, ale přečetla jsem je strašně rychle. Pak už jsem se jenom nudila na pláži. Já jsem prostě nikdy nebyla samotář, vždyť mě znáte. Kroužil tam kolem mě takový místní hezoun. Večer jsme si dali skleničku, popisoval mi úžasnou pláž, na kterou nechodí turisti, a že mě na ni vezme. Já káča souhlasila, a tak jsme se druhý den vypravili ve dvou na výlet. Měl to být jenom kousek, po třiceti kilometrech mi to ale začínalo být divné. Už tam budeme, ujišťoval mě pořád. Nakonec zaparkoval u skalnatého pobřeží a zavedl mě k moři. Pravda, turisti tam opravdu nebyli. Nebyl tam nikdo. Jen skály lemované pásem křoví, hluboko pod nimi moře. A ten frajer se tam po mně začal sápat. Šlo opravdu do tuhého. Dodnes nevím, jestli mi běželo jen o poctivost, nebo i o život. Měla jsem tenkrát o třicet kilo míň než dneska, žádná šance se ubránit. V tu chvíli jsem zahlídla na kameni jeho odloženou tašku a vedle ní klíčky od auta. Napadla mě spásná myšlenka. Skopla jsem ty klíčky do moře. S rachotem zmizely mezi skalnatými útesy v příboji. To mě zachránilo. Chlapec měl přece jen větší zájem o svůj naleštěný sporťák než o mě. S nadávkami mě pustil a začal šplhat dolů. Já jsem vzala nohy na ramena, doběhla k silnici a stopla první auto, které jelo kolem. V něm naštěstí seděl starší manželský pár. Musela jsem vypadat hodně vyděšeně, taky jsem vyděšená byla. Dali mi kolu a zavezli mě až do kempu. No, ta dovolená splnila svůj účel. Vyléčila mě nejen z nevydařené lásky, ale nadlouho i z pokusů o navázání jakéhokoli dalšího vztahu. Vím, že jsem to měla nahlásit na policii, ale byla jsem hrozně mladá, rozhozená, policie pro nás tenkrát představovala spíš hrozbu než pomoc, tak jsem to nikomu neřekla. Až teď vám. Do tématu jsem asi moc nezapadla, že? O lásku nešlo, jen o letní flirt, který zaplať pánbůh neskončil tragicky.“

Všechny se odmlčíme, v duchu nás napadá, co všechno se mohlo stát. Pak ale prolomí ticho za všech okolností optimistická Iva. „Ty bláho, ten musel čumět! Kdo ví, jak dlouho tam ty klíčky lovil, viď?“ rozesměje se nakažlivým smíchem. Když pak Marcelka přidá dodatečné podrobnosti popisující drsný terén a výraz napáleného dobyvatele, tečou osvobozující slzy smíchu nám všem.

PŘÍBĚH DANY

„Tak teď já, jo?“ hlásí se nedočkavě o slovo Dana. „Já jsem, holky, zažila normální Starce na chmelu. Petr chodil na gymplu o rok výš než já, zamilovala jsem se do něj ve druháku. Hrál úžasně na kytaru, zpíval Krylovy písničky a já byla ztracená.“ – „A tvé panenství taky!“ spustí se další výbuch smíchu. „No jasně,“ přitakává Dana. „Škoda že ty letní lásky nevydrží. Ale stálo to za to!“

„A co ty, Hano?“ obracejí se kamarádky na mě, poslední.

PŘÍBĚH HANY

„Já jsem se zamilovala na brigádě, před pětatřiceti lety. Pracovali jsme oba v jednom zahradnictví. Byli jsme stejně nešikovní jak v té práci, tak v navazování vztahů. On nosil brýle, lennonky, ale mě fascinovaly ty oči za nimi. Pronikavé, upřímné. Byl ovšem neuvěřitelně nesmělý, trvalo mu celé tři týdny, než mě pozval na rande. A potom další měsíc, než se odvážil dát mi první pusu.“

„Teda, to vypadá, že nám budeš vyprávět spíš o zimní než letní lásce,“ dobírají si mě holky. „Dostali jste se vůbec někam trošku dál?“

„Holky, představte si, že docela jo. Vždyť víte, že máme tři děti!“ zvedám skleničku.

„Tak tedy na všechny naše lásky!“ ťukáme si.

Moře hučí do teplého večera, nebe je plné hvězd… a dívenka z našeho zájezdu se vede za ruku s černovlasým číšníkem. Historie se opakuje.

Příběh zaslala Hana M.

Foto: Depositphotos (1)