Příběh čtenáře: Mezi matkou a macechou

Na těch fotkách je můj otec, ruku kolem máminých ramen, teta – strejda asi fotil –, děda s babičkou a uprostřed dort s jednou svíčkou. Za ním já – rozostřený, ale důležitý. A to všechno v našem obýváku. Takže někdy v době mezi jednou svíčkou na dortu a chvílí, kdy se mi začaly do paměti zapisovat důležité události, se otec musel odstěhovat. O takových věcech se u nás nemluvilo: dozvídal jsem se je jen z náznaků a „nepřímých důkazů“ – třeba z těch fotek.

NOVÁ VE SMEČCE

V tom bytě, kam zaléhal hlas gramofonu od sousedů, jsem býval často. Napřed odpoledne, potom celou sobotu a nakonec i každý druhý víkend. Chodíval jsem tam rád, což máma nechápala. A čím dál častěji tam s námi bývala i drobná žena s trvalou, která kouřila jednu cigaretu za druhou a uměla říct vtípek v pravou chvíli. Judita.

Brzy se k tátovi nastěhovala. Většinu času, který nám s otcem kdysi vyměřil rozvodový soud, trávila s námi. Byl jsem rád. Mírnila tátovy vzteklé nálady, zastávala se mých nápadů. Nebýt jí, znal jsem hrady, zámky i královédvorské safari jen z časopisů. Táta totiž na výlety nikdy nebyl a raději si se mnou, poté co jsme si odbyli povinnou drezuru v násobilce a rovnicích, četl. Judita dobře vařila – určitě mnohem líp než táta. A dávala si pozor, aby nepřekročila hranici, za niž „macechy“ nesmějí.

„Táta už snad zase kouří?“ zeptala se jednou štítivě, sotva jsem si v chodbě svlékl bundu. „Táta ne, to Judita.“ To jméno zřejmě neslyšela poprvé. Z očí jí vyšlehly zlé blesky. Asi jsem ještě nemohl pochopit proč. Proč jí Judita nepřipadá tak prima jako mně.

„Takže ta můra u něj bydlí? To se dalo čekat…“ vzala to na vědomí hlasem ostrým jako rampouch. Víckrát se už neptala, ale nedlouho nato jsem ji zaslechl, jak telefonuje s kamarádkou. Místo slova můra používala jiné, kterému jsem přesně nerozuměl. Ale říkat jsem ho nesměl: to jsem věděl bezpečně. Stabilizovaná situace, dalo by se říct. Vydržela pěkných pár let.

Dával jsem si dobrý pozor, abych nadšeně nevykládal o tom, co s tátou a Juditou podnikáme, a abych snad „můru“ v něčem nepochválil. Jak jsem s přibývajícími léty začínal chápat, že holky nejsou jen pištící stvoření, se kterými se nedá hrát, ale mají i své přednosti, docházelo mi to. Že Judita zkrátka je a bude mámina největší nepřítelkyně. Že nic, co udělá, nemůže být dobré, ani kdyby to byla matka Tereza. Tak jsem si vlál až do dospělosti mezi těmi dvěma domácnostmi, dvěma ženami, které k sobě nikdy nemůžou najít cestu. Až do té doby než…

DEN ZLOMU

„Mně fakt nikdo nemůže nic závidět,“ vzdychával táta tak často, až jsem si tu větu zapamatoval. Aspoň v jednom případě se ale mýlil: to srpnové odpoledne si šel, jak měl ve zvyku, „dát chrupku“. A už se z ní nevzbudil. Když se ho Judita pokoušela probrat, vypadal prý, jako když se mu něco moc hezkého zdá.

Pozůstalých a truchlících se sešlo jen pár. Táta s Juditou další děti neměli, a tak v těch studených dřevěných lavicích krematoria posedávalo ještě jen pár strýců a tet, které jsem ani neznal jménem. Máma si tu příležitost nechala ujít, přesně jak jsem čekal. Tátovi jeho zradu nikdy neodpustila. A směrem ke mně si neodpustila pár varování: „Všechno si to dobře ohlídej. ON (ani na jméno mu přijít nemohla) musel zrestituovat nějaké pozemky. Možná i baráky, továrnu. Víš přece, z jaké byl rodiny. Peněz měl určitě jak šlupek. Tak ať tě ta můra o všechno nepřipraví.“

Nevymlouval jsem jí to, nemělo by to cenu. Nevysvětloval jsem, že Judita je ten poslední člověk, který by na mě šil právnické boudy. Není na peníze a kromě toho ani neví, jaký je rozdíl mezi zůstavitelem a dědicem. Při pohledu na lejstra se jí dělá zle. Stejně budu muset nejspíš všechno vyřizovat já. Po rozjitřených týdnech plných notářů, pojišťoven a převodů se Judita schovala v domku, který si s tátou před pár lety pořídili. Neměla žádné příbuzné, neměla vlastně nikoho. Když jejím dnům přestala dávat řád tátova rozhodnutí, muselo to pro ni být těžké. Byla zvyklá hrát podle jeho not. Tak jim to oběma vyhovovalo. Občas jsem ji navštívil, ale o jejím smutku nad tátovým odchodem jsme nemluvili. Tak blízcí jsme si nebyli. Pro svoje návštěvy jsem si raději nacházel prozaičtější důvody: kapající kohoutek nebo přestěhování knihovny. Ale tušil jsem, jak je sama. Že u jejích dveří zvoní už jen pošťák a chlapík, co odečítá elektřinu.

S mámou jsem se o Juditě nebavil a o návštěvách u ní jsem jí neříkal. Neptala se a mně se nechtělo poslouchat štiplavé řeči o můrách. Myslela si, že se nestýkáme – a já ji při tom nechal. Bylo to tak nejpohodlnější. Stabilizovaná situace, dalo by se říct. Vydržela čtyři roky.

SCHODY DO PEKLA

Judita volala málokdy. Když na displeji zasvítilo její jméno, lekl jsem se – a měl jsem proč. Tušil jsem, že to jednou přijde. Nemohlo to nepřijít. Pokud mě tyhle scénáře napadaly před usnutím, měl jsem jistotu půlky noci strávené převalováním z boku na bok. Nemůže být takhle soběstačná věčně. A až nebude? Přesně vím, co by mi na to řekla máma: „Však si z peněz, co jí ON vydělal, může zaplatit luxusní starobinec.“ Já bych si to ale se svým svědomím nesrovnal. Přece jen je to ženská, která se o mě starala půlku dětství. A dobře.

Tak se tedy můj „předusínací“ scénář stal realitou. Judita spadla na schodech. Jejich dům byl plný schodů. Když jim ho architekt vymýšlel, na stáří nemyslel. Skončilo to ošklivě zlomenou nohou, Judita leží v nemocnici. Před sebou několik týdnů na lůžku a pak, kdo ví.

„Možná nám to paní rozchodí. A možná taky vůbec ne. Je to mnohočetná fraktura,“ vysvětlil mi doktor s vážnou tváří. „Může se stát, že nějakou dobu nebude soběstačná.“ Nemýlil se – hlavně pokud jde o tu horší polovinu věštby. A mně se do představ vtíral obraz drobné bělovlasé paní, která se s berlemi nebo „chodítkem“ šourá po jejich „zaschodovaném“ domě. Paní, jejímž jediným příbuzným jsem já.

S BARVOU VEN

„Můžeš tu být v pátek? Přijdou mi vyměnit sporák,“ ozvala se máma jen tak mimochodem, zatímco loupala brambory. Tyhle věci zařizuju já: dvoumetrový chlap, stavař, na řemeslníky platí víc než učitelka v důchodu. Jenže tentokrát jsem nemohl. Po chvíli vykrucování jsem mámě vysvětlil proč: Judita je po zlomenině a zrovna v pátek ji pustí z nemocnice. Slíbil jsem odvézt ji domů.

„Koho? Tu mů…?“ vytřeštila máma oči, ale nadávku tentokrát nedořekla. „Myslela jsem, že už nám zmizela ze života.“ – „Mně ne, mami, to nejde.“  – „Ty se s ní snad stýkáš? Za mými zády? Jak jsi mi to mohl udělat? S ženskou, která… Která mi tak ublížila! Jak můžeš?“ rozčilením loupala tak usilovně, až z velké brambory zbyla malá chudinka. „Nejdřív mě zradí ON, a teď i můj syn? Jen si jdi! Jeď si za ní, když je ti milejší než vlastní matka! Já si nějak poradím, neměj obavy. Můžeš s ní třeba teď bydlet, ne?“ V téhle fázi hádky už další repliky neměly smysl. Končila vždycky stejně. Máminýma očima zalitýma slzami. Se slzami se nedá diskutovat.

Nepromluvila se mnou až do pátku. Já zajel pro Juditu, nasoukal ji do auta, pomohl jí vystoupat těch šest schůdků k domovním dveřím a usadil ji v kuchyni. Nakoupil jsem, vyšrouboval prahy. Bude potřeba namontovat do koupelny madla. Vyměnit vanu za sprchový kout. Pořídit vyšší postel. Sehnat zábradlí… Doufat.

Když jsem se večer vrátil domů, máma se chovala, jako by se nic nestalo. Vyprávěla o výměně sporáku, plynařích. Už jsem přestával poslouchat, jak je mým zvykem, když bez varování změnila téma. „A co se tý… co se jí vlastně stalo?“ zeptala se, tentokrát hlasem prostým rampouchů. „Musí rehabilitovat. Intenzivně a hned,“ vysvětlil jsem jí, když jsem stručně shrnul anamnézu. „Jinak do smrti pořádně chodit nebude. A já ji od stolu do postele nosit nebudu.“  – „O mě taky nikdo neměl péči, když jsem s tebou zůstala sama,“ pravila bohyně pomsty a odkráčela k sobě do pokoje.

Asi to pro ni byla těžká noc. Teď si konečně mohla vychutnat pocit převahy. Představovat si onu nenáviděnou ženskou, jak se se zuby zaťatými bolestí snaží udělat krůček, aby si nalila sklenici vody. Jak brečí nad svou samotou, opuštěností, bezvýchodnou situací. Jak nakonec tu zuboženou stařenku převážejí ze zapatlaného a páchnoucího bytu do eldéenky. Jak tam dožívá své dny na nemocniční posteli, na stolku dva scvrklé pomeranče, co jsem jí přinesl při poslední návštěvě. Jak se modlí, aby na sedmé zavolání sestra přece jen přišla. Aby paní na vedlejší posteli už konečně unikla těm příšerným bolestem. Aby…

LÍSTEK NA STOLE

Místo toho máma udělala něco úplně jiného. Jo, takhle ji poznávám. Ráno jsem na kuchyňském stole četl lístek se jménem doktora, názvem věhlasného sanatoria a telefonním číslem. A pod ním vzkaz:

„Už jsem mu volala. Zkusí pro ni prý najít místo mimo pořadí. Rozchodil babi Vlastu, rozchodí i tuhle. Bude ji to něco stát, ale však ona na to má! Zaplaťpánbůh, že to nebylo obráceně. Když si představím, že by mi ta můra měla shánět doktora…“

Judita se opravdu zázračně rozchodila. A máma se o téhle svojí „záchranné“ akci už nikdy slovem nezmínila. Zůstalo jen u toho papírku na stole. Jsou věci, kterým synové nikdy nemohou úplně porozumět. A možná ani nechtějí…

Příběh nám poslal Martin Z.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)