Příběh čtenářky: Bílá hrůza

Byl to totiž tak hrůzný zážitek, že kdo něco podobného nezažil, těžko si to dovede představit. Rok 1998 byl pro naši rodinu významný – moje starší sestra Blanka se provdala do Rakouska a já jsem dokončila vysokou školu. Protože jsem dlouho nemohla sehnat zaměstnání, Blanka s manželem mi nabídli, abych jim během zimní sezony pomáhala jako kuchařka a pokojská v penzionu, který si právě pronajali v Tyrolských Alpách. Byla jsem tím přímo nadšena – těšila jsem se, jak si zalyžuju, a ještě si k tomu vydělám nějaké peníze. Do Galtüru, střediska zimních sportů, na jehož okraji penzion stál, jsem odjela hned začátkem ledna 1999. Blančin manžel mě přivítal, jako bychom se znali odjakživa, a sestřina radost z mého příjezdu neznala mezí, protože jsme se předtím více než půl roku neviděli. V penzionu se střídali zajímaví hosté, práce mě bavila, každý den jsem mohla být pár hodin na lyžích – cítila jsem se zkrátka jako v sedmém nebi. Až do onoho osudného únorového úterního večera…

VTEŘINY DĚSIVÉHO TICHA

Ten rok, jak tvrdili místní, zde napadlo nebývalé množství sněhu – bylo ho snad až k pěti metrům. Ale zároveň se tradovalo, že laviny prý v této oblasti nepadají. Bohužel jsem byla přímo u toho, když jedna spadla. Stála jsem právě na terase, když jsem uslyšela děsivý zvuk, který nedovedu popsat, ale v uších mi občas zní dodnes. A pak jsem to uviděla. Obrovitá masa sněhu se velikou rychlostí řítila z kopce na Galtür. Každým okamžikem se zvětšovala, a těsně předtím, než zavalila přímo centrum horského střediska, se mi zdálo, že je ta bílá stěna vysoká jako mrakodrap. A pak bylo najednou úplné ticho – děsivé, hrozivé ticho, které trvalo pár vteřin. Všichni jsme byli v šoku a jen zírali na oblast pohřbenou pod sněhem. Vzápětí se ozval zoufalý řev. Teprve když mě sestra chytila do náruče, jsem si uvědomila, že to křičím já. Blanka se naopak hystericky smála – objímala mě, manžela i hosty, štěstím bez sebe, že nám se ta pohroma vyhnula. Ale švagr ihned vyrazil k místu katastrofy a spolu s ním německý manželský pár, který byl u nás ubytován. Pán i paní totiž byli lékaři a správně předpokládali, že jejich pomoci bude potřeba. Sotva jsme se trochu vzpamatovali, vyrazili jsme já, sestra i ostatní hosté penzionu za nimi. Naštěstí – jak se později ukázalo…

Události toho večera a následující noci mi před očima běží jako zrychlený film. Když jsme se s Blankou dostaly do města, už nad ním létaly vrtulníky, protože Galtür byl ve sněhu uvězněný ze všech stran a cesta po silnici byla vyloučená. Bylo zřejmé, že několik domů je úplně zničených, z jiných se lidé posedlí hrůzou vyhrabávali holýma rukama. Místní farář uvolnil prostor fary jako provizorní lazaret – další byl potom zřízen v tenisové hale, kde jsme s Blankou pomáhaly a vařily kávu a čaj pro raněné i pro vyčerpané zdravotníky. Naštěstí bylo mezi turisty, kteří tu trávili dovolenou, hodně lékařů. Záchranáři se psy pátrali v lavině a nikdo si neodvažoval odhadnout, kolik lidí je tam pohřbeno. Zprvu se zdálo, že by mrtvých snad nemuselo být mnoho, ale šance na to, aby byl někdo pohřešovaný nalezen živý, každou hodinou klesala. 

NÁŘEK A ZOUFALSTVÍ

Všichni podlehli panice – turisté se zoufale snažili dostat do vrtulníků, jejichž kapacita byla ovšem omezená. A jak zhoustla tma a zesílil vítr, nemohly navíc vrtulníky bezpečně přistát. Ti, kteří postrádali své blízké, šíleli strachy. Bylo to zoufalé, třásli jsme se hrůzou, všude se ozýval nářek. A to jsme ještě nevěděli, že pro nás má příroda připraveno další děsivé nadělení. Bylo nějak po půlnoci, když se uvolnila druhá lavina. Zdálo se mi, že se řítí ještě rychleji než ta předchozí. Tentokrát se však vyhnula centru města a dopadla na jeho okraj – právě do míst, kde stál také náš penzion. Snad nás osud chtěl odměnit za to, že jsme neváhali a vydali se pomáhat do centra. Kdybychom byli v tu chvíli doma, dostali bychom přímý zásah…

Tato druhá lavina se stala osudnou pro ty, kteří se nevešli do předchozích vrtulníků – čekali totiž na evakuaci právě na okraji Galtüru, poblíž našeho penzionu. Byla to atmosféra asi trochu podobná té, jež kdysi panovala na Titaniku. Každý chtěl co nejdřív odtud, po tom druhém úderu jsme se báli, že přijde další a další a pohřbí nás to všechny. Obrovský obdiv proto zaslouží ti, co se dobrovolně odhodlali zůstat a pomáhali, jak se dalo.

ZÁZRAKEM ZACHRÁNĚNÉ DÍTĚ

Nakonec se ukázalo, že si tato katastrofa vyžádala více než třicet mrtvých a počet zraněných šel do stovek. O úplném zázraku se dá hovořit v případě malého chlapečka, asi čtyřletého, který zůstal pod lavinou neuvěřitelných šestnáct hodin. Objevil ho jeden ze záchranářských psů, ale nejprve se všichni domnívali, že dítě už nežije. Lékař pak konstatoval klinickou smrt a za provizorních podmínek se snažil o oživování. Potom se jeden z pilotů vrtulníku rozhodl riskovat vlastní život a i v té tmě a vichřici přistál, naložil chlapečka a dopravil ho do nemocnice v Landecku, kde se ho podařilo zachránit. Když si vzpomenu na obětavost mnohých lidí, hrnou se mi do očí slzy. Ale zároveň mi naskakuje husí kůže a prožívám to znovu a znovu.      

Plynulé lety vrtulníků byly možné až ve čtvrtek, kdy se zlepšilo počasí. Konečně se daly doplnit zásoby, přiletěli další lékaři, záchranáři a také psychologové – tu strašlivou psychickou zátěž mnozí těžce odnesli. Opačným směrem pak probíhala evakuace. V pátek jsme odletěly i my s Blankou. Švagr dorazil až o čtrnáct dní později, protože dál pomáhal v oblasti, a navíc musel jednat s pojišťovnou kvůli pobořenému penzionu. Nakonec jsme se všichni sešli v Praze u našich rodičů, kteří nás – asi právem – vítali, jako bychom se znovu narodili. Sestra s manželem jim museli slíbit, že příští podnik si najdou v bezpečnější oblasti. Udělali to opravdu rádi. Teď mají malý hotel nedaleko Vídně a do Alp už si nevyrazí ani na lyže. A mě už pobyt mezi zasněženými horskými vrcholy také nijak neláká.

Příběh zaslala Klára S.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)