Příběh čtenářky: Bolestný zvrat

Naším oblíbeným tématem byly řeči o tom, koho si jednou vezmeme. Představy o svých budoucích manželích jsme měly různé – obvykle odpovídaly nějakému herci, zpěvákovi nebo sportovci. Kdyby mi byl tehdy někdo řekl, že se mým manželem jednou stane Kamilin o dva roky starší brácha Honza, zaťukala bych si na čelo. Připadal mi jako nesnesitelný protiva. Věčně nás pošťuchoval a snažil se nám zkazit každou hru. Čím víc ho za to rodiče hubovali, tím víc nás pokoušel. A když jsme všichni vklouzli do puberty, tak se na nás zase tvářil okázale pohrdavě. Jednou, když jsem u nich zazvonila a on mi náhodou přišel otevřít, pustil mi dveře přímo na obličej. V hlavě mi vybuchl klasický ohňostroj hvězdiček a z nosu mi vyrazila červená. „Běda, jestli to řekneš našim,“ pohrozil pak Kamile, která se mě snažila ošetřit. No, naše vztahy zkrátka nebyly zrovna idylické…

SUPER ŠVAGROVÁ

Jak šel čas, naše přátelství s Kamilou trvalo dál, ale Honzu už jsem skoro nevídala. Odešel na střední školu do vzdáleného města a po maturitě dokonce odjel studovat do zahraničí. Nijak mi nechyběl a v mysli jsem ho pořád měla jako toho protivného puberťáka s uhrovatým obličejem a rozježenými vlasy. Když jsem jednou, už jako novopečená laborantka, zazvonila u Kamily, abych ji vytáhla na kafe a na trošku klevetění, čekalo mě neuvěřitelné překvapení. Otevřel mi mladý chlap, který toho „starého“ Honzu připomínal jen hodně vzdáleně. Vyrostla mu ramena, na už dávno vyčištěné pleti měl slušivé strnišťátko a v tmavě modrých očích mu vesele zajiskřilo. Ty oči! Jak to, že jsem si nikdy předtím nevšimla, jaký má krásný kukuč?! Tělem mi projelo cosi, co už jsem znala. Nevím, jestli to na mně bylo tak poznat, ale Honza se široce usmál: „Adélo! Jsi to ty?“ Vrátila jsem mu úsměv a došlo mi, že asi i já jsem se „trošku“ změnila – a z jeho výrazu bylo patrné, že ne zrovna k horšímu. „Ty jsi ale vyrostla,“ dodal s příjemnou ironií a oba jsme se rozesmáli. No, zkrátka, přeskočila jiskra a s Honzou jsme spolu začali chodit.

„To je to nejúžasnější, co mě mohlo potkat,“ zašeptala mi Kamila, když nám odsvědčila svatbu. „Že si mého bráchu vezme moje nejlepší kamarádka, to je fakt výhra,“ vysvětlila. A mně to taky připadalo úžasné – bezvadnější švagrovou jsem si nemohla přát. A aby to bylo ještě lepší, přímo na naší svatbě si Kamila nabrnkla Honzova kamaráda Filipa a zanedlouho jsme šli svědčit my jim. Tak se z nás stala čtveřice přátel. Děti zatím nikdo z nás neplánoval, takže jsme si opravdu užívali života. Jenže po nějakém čase to začalo v manželství Kamily a Filipa skřípat. Důvodů to mělo víc, chyba byla trochu na obou stranách, no… rozvedli se.

NEČEKANÉ POTÍŽE

A tím začaly potíže. S Honzou jsme se snažili brát Kamilu do společnosti, aby se rozptýlila a třeba si našla nového partnera, jenže ona se najednou úplně změnila. Přímo si libovala ve svém „zoufalství“. Bylo jí dvaatřicet a fňukala, že má život za sebou. „Mě už nic hezkého nečeká, já to vím,“ naříkala, a když jsem se jí to snažila vyvrátit, zle na mě vyjela: „Ty nemáš co mluvit, ty máš mého bráchu, tobě nic nechybí.“ A časem bylo ještě hůř.

„Hele, nic mi nepovídej, u vás to taky moc neklape, viď?“ vyjela na mě jednou. Úplně jsem zkoprněla, ale než jsem stačila namítnout, že se mýlí, usadila mě: „Vím to, protože mi to vyšlo v kartách. Vy dva se taky rozvedete, tomu nezabráníš!“ – „Ty si vykládáš karty?“ vyhrkla jsem překvapeně. „Jo, co má být? To dělá spousta osamělých ženských, to ty nemůžeš pochopit! Ale moc se neraduj, na tebe taky dojde!“

Ten večer jsem se doma rozbrečela. „To se snad ségra musela úplně zbláznit,“ vylekal se Honza. „Já s ní promluvím.“ Ale když se vrátil z návštěvy od Kamily, byl smutný a zamlklý. „Víš, co mi povídala?“ vylezlo z něj nakonec. „Že prý naše manželství nemá perspektivu. Ty že neumíš vztah budovat a že se ke mně vůbec nehodíš, že se s tebou zahazuju…“ – „A co ty? Ty jako máš být ten výkvět všeho nejlepšího?“ vybuchla jsem popuzeně. Honza zkoprněl, ale pak mi odpověděl taky něco ostřejšího. Zkrátka, ten večer jsme se pohádali tak zle, jako ještě nikdy v životě. 

JAKO ZLÝ SEN

A bylo to čím dál horší. Kamila se zřejmě rozhodla, že když ztroskotalo její manželství, zničí i to naše. Stokrát jsem si říkala, že za to nemůže, že jí jen zklamání dočasně zatemnilo rozum a že to časem přejde. A s Honzou jsme se donekonečna ujišťovali, že si náš vztah Kamilou rozhodit nedáme. Obvykle jsme se tak vzájemně utěšovali, když jsme se usmířili po nějaké hádce. A těch hádek bylo najednou víc a víc. A skoro za všemi stála Kamila. Jako zlá sudička. Jako rafinovaný záškodník, který celé noci vymýšlí, jak ublížit. Bohužel se jí to dařilo. Stavěla mezi námi zeď, rozleptávala nás pomalu, ale usilovně. I když jsme si to s Honzou otevřeně neřekli, oba jsme cítili, že krach našeho manželství se vznáší ve vzduchu. A my už neměli sílu tenhle zlý sen odhánět.

A pak se to stalo. Zazvonil Honzův mobil, z jeho zděšené a přerývané reakce jsem pochopila jen to, že jde o něco hrozného. Pak hovor ukončil a rozbrečel se. Uvědomila jsem si, že jsem ho ještě nikdy plakat neviděla. Neodvážila jsem se cokoli říct, zeptat se. Jen jsem ho mlčky hladila po rameni a čekala. Konečně dokázal promluvit. „Ségra… Kamilka… spolykala prášky. V práci. Večer, po pracovní době… Našla ji uklízečka…“ – „A je…?“ zašeptala jsem, i když jsem odpověď vlastně znala. „Jo. Je mrtvá. Moje Kamilka, moje malá sestřička je mrtvá!“ zařval Honza jako zraněný lev a pak se znovu zhroutil v slzách.

Na období, které následovalo, nechci ani vzpomínat. Byli jsme s Honzou jako živoucí mrtvoly, které jen tak nějak vegetují vedle sebe. Ale čas je opravdu dobrý lékař. Po pár měsících jsme se začali postupně sbírat, zašli jsme do psychologické poradny, pokoušeli jsme se zase dát dohromady to, co se tak tragicky rozbilo. Snad se nám to povedlo. Už zase žijeme normálně a máme docela hezké manželství. Ale takové, jako to bývalo dřív, to už asi nikdy nebude. Chodíme spolu ke Kamilinu hrobu a mlčíme. Každý z nás se bojí říct, že se se vztahem k ní a k tomu, co udělala, nedokážeme vyrovnat nejspíš už nikdy…  

Příběh nám poslala Adéla P.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected] 

Foto: Depositphotos (1)