Příběh čtenářky: Byla jsem majetkem surového manžela

Podle příběhu Jany M. zpracovala Jana Prosecká

Za svého Martina jsem se vdávala po roční známosti v posledním ročníku vysoké školy. Nutno zdůraznit, že jsme se brali z lásky, přesto k údivu celé rodiny. Podle nich jsme neměli kam spěchat a mohli jsme se vzít, až dostuduju. Jenže my si stáli na svém. Martin už rok pracoval, našel si dobré místo v bance. Z jeho platu ze začátku obstojně vyjdeme, dokonce jsme si mohli dovolit pronajmout si útulný byt. Se svatbou nebylo proč otálet.
„Musel jsem si Janičku přece pojistit, aby se mi nezakoukala do nějakého fešného filozofa,“ dobíral si mě Martin před hosty při svatební hostině a pevněji mě stiskl kolem pasu. Jemný náznak žárlivosti jsem považovala za důkaz jeho nehynoucí lásky.
„Jsi jenom moje,“ šeptal mi do ucha, dokud neusnul na židli poblíž výčepu. Společně s kamarády jsme ho odvláčeli domů. Poprvé jsem svému opilému muži zula boty, poprvé jsem jeho hadrové tělo zmožené přemírou pití vyprostila z obleku, abych ho uložila ke spánku. Poprvé jsem s hadrem likvidovala následky nezřízené konzumace alkoholu. Poprvé jsem zažila pocit odporu, když se Martin dožadoval práva svatební noci. Vyhověla jsem mu, byť jsem si naši první manželskou romantiku takhle rozhodně nepředstavovala.
„Ale co, svatba je jednou za život. Každý může přebrat,“ uklidňovala jsem se druhý den ráno, když mě Martin budil snídaní do postele a omlouval se za svoje chování. Ujišťoval mě, že se to už nestane, protože mě moc miluje a nikdy nepřestane.

Poslušně hlásím

Celé dny jsem trávila na přednáškách. Zatímco kolegové z ročníku si užívali bujarý studentský život, já jsem Martinovi musela hlásit, kdy se sejdeme doma – prý abychom se aspoň večer užili. Zpočátku mi to nevadilo, byla jsem čerstvá novomanželka a přirozeně jsem chtěla hýčkat svého mužíčka. Denně jsem mu chystala svačiny, vyvářela teplé večeře, žehlila košile a leštila boty. Bohužel slovo díky mu rodiče do vychování nevštípili, zato chyby uměl vystihnout dokonale. Stačilo, abych nestihla nakoupit pečivo na ráno, a hned byl oheň na střeše. Pak jsem místo učení do noci pekla bábovku, aby měl můj drahoušek dobrou snídani. Co ale bylo horší, měla jsem pocit, jako by mě i přes mou snahu začal přehlížet, jako bych se svatbou stala jeho majetkem. Tytam byly naše nekonečné rozpravy o knížkách, filmech i plánech do budoucnosti. Dával mi najevo, kdo je tu živitel a kdo trpěný přívažek, kterého financuje ze svého (pravda slušného) příjmu. Jako bych se stala živým inventářem bytu, užitečným domácím tvorem, který nemá nárok odmlouvat a musí čekat, až se páníček přijde pomazlit.
„Že tě to, holka, baví. Vždyť jsi jeho manželka, ne služka. Já bych toho tvýho Martínka hnala,“ rozohňovala se moje kamarádka, když viděla, jak mi na přednášce padá hlava únavou. Kdybych se tehdy nad tím, co mi říká, aspoň zamyslela.
Místo toho jsem se ho snažila hájit: „Počkej, až se vdáš, taky se budeš snažit,“ utípla jsem ji.
Možná kdybych jí ještě začala líčit, že musím Martinovi referovat, kdo mi telefonoval, komu jsem psala jaký e-mail, ke komu chodím na konzultace kvůli diplomce, tak by mě z mého snu probrala. Já ale raději mlčela a tím jsem si podepisovala ortel. Teď to vidím jinak, ale tehdy opravdu nebylo jednoduché rozpoznat, kde končí starostlivost a začíná teror. A já pořád všechno připisovala té starostlivosti. I to, že na mě Martin čekává před fakultou, abychom šli domů společně. Dokonce i když jsem ho přistihla, jak se mi probírá zprávami v mobilu, uvěřila jsem, že hledal kontakt na společného kamaráda. Láska, důvěra a naivní víra v dobro jsou zkrátka slepé. A může jim to vydržet hodně dlouho, i když po určité době a jistých zkušenostech se i ty nejzalepenější oči začínají otevírat. To, co škvírkami vidí, si ale nechtějí připustit.
Po promoci jsem nastoupila na gymnázium učit němčinu a češtinu. Konečně jsem si nepřipadala jako příživník, ale Martin to zjevně tak nevnímal. Když jsem přinesla domů první výplatu, nahlas se rozesmál. Že on by prý za takovou almužnu ani nevstal z postele, že by bylo lepší, kdybychom si pořídili děti a já s nimi zůstala doma.
„Takové kapesné ti můžu přece dávat taky,“ pravil jízlivě.
Jenže mě učení moc bavilo. Chtěla jsem si pořídit rodinu, ale plánovala jsem ji za dva tři roky, abych získala praxi. Stihla jsem odučit rok, když jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Narodila se malá sladká Martinka. Od základu se mi změnil život, nejen proto, že mi nastaly maminkovské povinnosti, ale hlavně proto, že z mého Dr. Jekylla a pana Hyda se vytratila dobrá stránka. Zbyl jen pan Hyde. Už neměl své světlé okamžiky, už se neomlouval. Nadobro se z něj stal jiný člověk, než kterému jsem řekla své „ano“. A já ztratila šanci, jak od něj relativně bezbolestně utéct. Teď jsme měli dítě, už nešlo nic vrátit, byla jsem na něm závislá a v jeho moci.

Teror sílí

Místo toho, aby se radoval z přírůstku, chodil domů stále nabručený. Čím dál častěji sahal po láhvi a pak byl ještě protivnější a hrubější. Malou nepochoval, s ničím mi nepomohl. Z ložnice se raději odstěhoval do obýváku s odůvodněním, že on přece chodí do práce a nosí domů peníze, tak se musí aspoň trošku vyspat. Vyčítal mi, že se starám jen o to mrně a on si musí žehlit sám košile. Nadával mi do špindír, které ani nezvládnou pořádně vyluxovat byt. Hádky u nás byly na denním pořádku a mně docházela trpělivost. Když jsem se ho zeptala, jestli by nebylo lepší jít od sebe, vybuchl jeho vztek naplno. Křičel, že jestli se ještě jednou opovážím vypustit slovo rozvod, tak za sebe neručí. On mě přece miluje a myslí to se mnou dobře a já nevděčnice mu takhle oplácím.
Teror se rozjel naplno. Jednou jsem mu zapomněla nachystat snídani a svačinu. Zaspala jsem, protože malou trápily zoubky, celou noc jsem ji nosila a chlácholila. Zabrala až nad ránem a já s ní, takže jsem neslyšela budík. Vzbudil mě až zoufalý pláč mojí holčičky. Vymrštila jsem se z postele a viděla Martina, jak ji drží ve vzduchu a huláká: „To už ti nestojím ani za to, abys mi udělala pitomou snídani? Počítám do tří. Jestli okamžitě nevylezeš, tak holku pustím, aby měla proč řvát!“ Vylítla jsem z postele jako šílená a popadla malou do náruče. To přece není možné, aby něco takového udělal vlastní dceři. Kde se v něm vzala ta zrůda? Kvapem jsem se snažila splnit jeho přání, zatímco mě nenávistně sledoval, jak kmitám u linky, a častoval mě i Martinku nevybíravými výrazy. Malá mrcha a pijavice bylo to nejslušnější jméno, které jsem si vyslechla.
Když za ním zaklaply dveře, propadla jsem v pláč a doufala, že to byl jen zlý sen. Zavolala jsem svojí mamce, ale ta mi ani nechtěla věřit, že by něčeho podobného byl Martin schopen.
„Nepřeháněj, Jani. Možná jste se trošku chytli, to je přece normální, ale Martin je hodný mužský, který se o vás stará. Nechodí ti za ženskýma a peníze domů donese, tak na co si stěžuješ,“ snažila se mě uklidnit a nabídla mi, že odpoledne vezme malou ven, abych mohla udělat Martinovi k večeři, co má rád, a udobřit si ho. Biftek s oblohou manžela docela naladil, ale když ho snědl, pronesl jen: „No vidíš, že to jde, když se chce.“ Na gauči usnul dřív, než se babička s malou vrátily z procházky.
Od toho dne jsem se zařekla, že se prostě musím snažit, aby byl Martin spokojený. Pak budeme spokojení všichni. Dvakrát denně jsem vytírala, vařila opulentní večeře, pekla jeho oblíbené moučníky, trička a košile srovnávala podle barev, jak si to Martin přál. Běda ale, když se mi omylem vloudilo mezi jeho košile tričko naší malé. Napochodoval k její skříni a všechno vyházel. „Teď si to můžeš srovnat, abys konečně věděla, co komu patří, a nedělala ve všem bordel,“ prohlásil a odkráčel do práce, zatímco já jsem s asistencí tehdy už dvouleté Martinky všechny její věcičky srovnávala podle barev do vojenských komínků.
Copak o to, já bych leccos vydržela a rovnala do komínků od rána do večera. Horší bylo, že moje holčička už nebyla mimino a všechno vnímala. Když mě malá ručička hladila po hlavě a Martinka mi šeptala: „Mamí, nebreč, táta je e-e,“ s hrůzou jsem si uvědomila, že ničím život nejen sobě, ale hlavně jí. O sebe samu jsem nikdy strach neměla, ale teď jsem ho začala mít o ni. Jí se nesmí nic stát. Budu ji bránit za každou cenu.

Nulová šance

Čím dál víc jsem přemýšlela o tom, že despotický táta Martinku poznamená na celý život. Jak z toho ale ven? Když jsem zvážila své možnosti, zjistila jsem, že jsem bezmocná. Nemám peníze, za které bych si mohla pronajmout byt, nemám ani ke komu jít. Možná by mě u sebe nechali naši… Nesmysl, to už jsem párkrát zkoušela a vždycky mě uchlácholili, že to přejde a na každém nebi se najde mráček. Ke kamarádkám? Tam by mě Martin našel a pak by se spustitlo ještě horší peklo. Nechtěla jsem svými problémy zavařit někomu dalšímu. A nechtěla jsem si ani připustit, že bych před celým světem přiznala, že z našeho ideálního vztahu zbyly jenom trosky.
Léta psychického trýznění a ponižování se na mně podepsala. Ztrácela jsem se před očima, ale snažila jsem se stále tvářit, jako že se nic neděje, abych Martinovi nezavdala příčinu k dalšímu výstupu. Hádky a křik byly u nás na denním pořádku. Martinka se mě vždycky chytla za nohu a úpěnlivě prosila tátu, aby toho nechal, že maminka je hodná. Byla jsem zoufalá jako zvíře v pasti, které se snaží ochránit své mládě před predátorem, ale ubývá mu manévrovací prostor.

Spása na hřišti

Moje mládě se nakonec na cestu k záchraně vydalo samo. Ne záměrně, ale možná mají mláďata dokonalejší pud sebezáchovy. Já léta mlčela, Martinka ne. A tak mě jednou na hřišti opatrně, aby to naše děti neslyšely, oslovila sousedka.
„Nezlobte se, paní Mrázková, že jsem tak drzá, ale chtěla jsem se zeptat, jestli je u vás doma všechno v pořádku.“
Překvapila mě. Vídala jsem ji sice občas se synem, o něco starším než Martinka, ale věděla jsem o ní jen to, že bydlíme ve stejném domě. 
„Víte...“ pokračovala a bylo vidět, jak je jí to celé trapné. „Vaše Martinka si s naším Péťou chtěla hrát na tátu a na mámu, ale prý na ni nesmí křičet a být zlý, jako je její táta.“
Zalapala jsem po dechu a sousedka pokračovala.
„No, co si budeme povídat, je vám asi jasné, že ten křik a rámus od vás musí být po baráku slyšet. Tak jsem si myslela, jestli třeba nepotřebujete pomoct.“
To už na mě bylo moc. Právě dopadla ona pověstná poslední kapka. Rozplakala jsem se. Atrapa spokojené rodiny byla právě odhalena přes nevinnou dětskou hru a tváří v tvář pravdě jsem nevydržela zatloukat. Tenkrát jsem Věrku, jak se mi později představila, neznala, ale tak zoufale jsem potřebovala naše trápení s někým sdílet. Slova ze mě prýštila jako gejzír. Líčila jsem jí despotické chování svého muže, věčné ponižování a nadávky kvůli maličkostem. Popisovala jsem jí, jak mi Martin dává najevo, že já jsem nicka, která musí být ráda, že ji trpí a že on je ten důležitý, protože živí dva hladové krky. Že kdybych si dovolila ozvat se, což jsem ze začátku občas zkusila, nedostanu příděl peněz na jídlo. Řekla jsem i to, jak mě jednou v noční košili a s malou v náručí vyvlekl na chodbu, protože jsem si dovolila zpívat ukolébavku moc nahlas, když on už vedle v pokoji spal. Nechal nás tam mrznout dvě hodiny.
Sousedka neměla slov. „No vidíte, a přitom navenek vypadá jako prototyp slušného člověka. Zdraví, podrží dveře, pomůže s nákupem. Kdo by to byl do pana inženýra řekl…“ Dívala se skrz mě a jenom kroutila hlavou. „Ale dost. To je jedno, jak co vypadá. S tímhle se musí něco dělat, to si dál nemůžete nechat líbit,“ prohlásila rezolutně.
A tak jsme zase probíraly mé možnosti, tentokrát společně. „Víc hlav víc ví“ ale v mém případě neplatilo. Stejně jsme dospěly k názoru, že možností, které mám, moc není.
„Tak si aspoň občas přijďte s Martinkou k nám pohrát,“ uzavřela to Věrka prozatím. „Péťa bude rád, podívejte, jak si rozumějí,“ ukazovala směrem k našim spokojeným zlatíčkům a já Petříkovi záviděla, že může prožívat úplně obyčejné, ale spokojené dětství.

Bod zlomu

Věrka vnesla novou naději do mého života. Společně jsme spřádaly plány pro případ krize a přemýšlely, jak z mé tíživé situace ven. Postupně jsem si podle doporučení na internetu okopírovala všechny důležité dokumenty, sbalila tašku s nejnutnějšími věcmi pro sebe i malou. Jen jediná proměnná mi stále scházela – kam se vrtnout…
Při jedné sousedské návštěvě jsme se s Věrkou zapovídaly trošku déle. Nechala jsem Martinku dokoukat u Péti Večerníček a běžela k nám, abych manželovi přichystala večeři.
Čekal na mě v předsíni a z jeho výrazu jsem vytušila, že je zle. Vedle jeho nohou leželo naše evakuační zavazadlo. Byla jsem odhalena.
„Jdeš pozdě, miláčku,“ pravil ledově a pak padla první facka. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se odrážet jeho rány a kopance. Pomalu jsem ztrácela vědomí a zoufale prosila, aby mě nechal být, že to bolí, že jsem přece nic neprovedla. Naštěstí jsem nechala otevřené dveře na chodbu. Věřin manžel se přiřítil jako spása a s důrazností svých dvou metrů zpacifikoval mého rozlíceného muže, zatímco mě Věrka odváděla k nim. Pak to šlo ráz na ráz – policie, výslech, soud... Teď má Martin soudní příkaz nevyskytovat se v naší blízkosti. Nevěřím ale, že by to se svou majetnickou povahou dodržel, a tak se chci odstěhovat někam daleko. Zatím nás k sobě s Martinkou vzali naši. Konečně uvěřili, že naše hádky nebyly v mezích manželského koloritu. Zůstaneme u nich, dokud se nevyřeší rozvod a právní náležitosti. Mamka se mi v slzách omlouvala, jak mohla být tak slepá. Tátu jsme musely držet, aby si to nevyřídil s Martinem jako chlap s chlapem. Věrka s Péťou a manželem za námi často jezdí, spásní andělé nás přece nemohou opustit. Možná jim vděčím za život. Teď už máme s Martinkou nový. Já jsem nastoupila zpátky do práce, ona do školky a mohla se začít smát a radovat jako každá jiná tříletá holčička. Moje i její noční můra převlečená za tátu navždy zmizela z našich životů. A já jen doufám, že se už nikdy nevrátí. Trápení už bylo dost.