Příběh čtenářky: Exmanžel mi vzal syna

Nemohla jsem proti exmanželovi říct jediné špatné slovo. V počátcích vztahu jsme do sebe byli moc zamilovaní, pak jsem otěhotněla a přestěhovala se do Belgie. Hanes dělal obchodníka u společnosti vyrábějící lodě a jeho primárním trhem byla jihovýchodní Asie. Škoda mluvit, viděla jsem ho méně než matku z Hodonína.
Přestože jsme se snažili vztah zachránit, po několikaleté tenzi jsme si spolu pobrečeli a nahlas vyslovili to, co jsme vlastně už dlouhou dobu věděli: jemu takový život vyhovuje, mně ne. Se svým pracovním vytížením ani na chvíli nezauvažoval, že by se dokázal postarat o našeho syna. A navíc věděl, jak mi na něm záleží… Tak mi dal peníze na byt v Česku a rozešli jsme se.
Domluvili jsme se, že Marka může kdykoli vidět, ale minimálně jednou za měsíc k němu syn poletí. Pak měsíc o prázdninách a střídavě Vánoce, sem tam i jindy podle dohody.

Rozchod je správná volba

Po tom, co jsem se odstěhovala, jsme si s Hanesem často volali. Chyběl mi. Ale když mi vyprávěl, že odlétá pracovně do Malajsie, dokonce ho chtějí poprvé poslat i do Dubaje, věděla jsem, že jsme se rozhodli správně.
Naštěstí jsem pořád měla svého syna. Nevědomky jsem se po ztrátě rodinného zázemí upnula na něj a věnovala mu všechen svůj volný čas. S obdivem jsem ho sledovala, jak se zvládl adaptovat. Tomu se divili i moji rodiče, kteří u nás zpočátku bývali skoro každý den.

Že by nová láska?

A pak jsem se znovu zamilovala! Byl to kolega mé kamarádky z dětství. Jednou dvakrát s námi šel na víno a potřetí u mě přespal. Přihodilo se, ani jsem necítila důvod, proč si to neužít. Byla jsem už dva roky rozvedená, otevřela jsem si vlastní zubařskou praxi ve městě, Marek skvěle fungoval ve škole, mezi kamarády, a to i navzdory častému odloučení s tátou, kterého měl rád. Byla jsem šťastná.
„Hanesi, našla jsem si přítele,“ vyhrkla jsem jednou do telefonu a samotnou mě zaskočil smutek, který jsem při tom cítila. „No… Tak to jsem rád. Jsi spokojená? Znáš mě, já nemám čas udržovat vztah ani s paní na uklízení, natož s nějakou ženskou, takže jsem trochu jako kůl v plotě… Ale v těch Emirátech se mi daří, takže…“
Povídal mi o firmě, a kdyby náš rozhovor slyšel někdo cizí, nevěřil by, že jsme byli manželé. Nic osobního. Napadalo mě, zda můj exmanžel vůbec nějaký osobní život má.
S Jankem jsme se vídali asi půl roku, když jsem ho představila Markovi. Tehdy odpoledne jsme se zašli podívat na závody ploché dráhy a přišlo mi, že si kluci rozumějí.
„Tak tohle bude můj novej táta?“ zeptal se Marek, když šel Janek pro pivo.
„Novej táta? Co blbneš, ty přece tátu máš, nepotřebuješ nového,“ začala jsem ho uklidňovat a usmívat se.
„Není to novej táta. Je to můj novej přítel, nechci být sama.“
„Nejsi sama, máš mě,“ reagoval udiveně. „To ano, ale já myslím partnera, muže, člověka, který mě pohladí, zavolá mi, rozumíš?“ „Rozumim. Táta má určitě taky plno kamarádek.“
Janek se zdálky vracel s úsměvem. Mně do smíchu nebylo. Je to normální, že kluk vede takové řeči?

Mělo to být v pořádku

Takže jsem se do všeho pustila z jiné strany. Poradila jsem se s dětskou psycholožkou, jak ve vztazích mého syna a nového přítele postupovat. Snažila jsem se Markovi dávat najevo, že muži přicházejí a odcházejí, ale pro něj tu budu napořád. Vytvořili jsme si spolu návyky, které byly soukromé, jen my dva, náš čas. S Jankem jsme se společně vídali minimálně, ale často jsem o něm mluvila.
Blížily se Márovy narozeniny a Hanes chtěl na oslavu přijet. Byla jsem z toho nervózní, mělo to být první setkání Hanese s Jankem. Ale celá moje paranoia vzala za své, když na party Hanes opravdu dorazil a všechno bylo v pohodě.
„Šťastná?“ zeptal se jednoduše, když jsem mu večer rozestýlala gauč v obýváku.
„Vlastně – ano. Nic mi nechybí, praxe šlape, Marek si s Jankem rozumí… A ty?“ otočila jsem se, abych mu viděla do očí.
„Já vlastně nevím, Heleno. Mám všechno, co chci, ale nejsem si jistý, jestli to stačí. Přemýšlím, kam se posunout, abych nebyl jen spokojený, ale právě šťastný,“ povídal mi trochu unaveně.
Rozuměla jsem mu. Vybil baterky, vracel se do prázdného domu, neměl přátele ani ženu.
„Nechceš si vzít dovolenou?“ navrhla jsem impulzivně. „Marek kromě statku vašich pořádně Belgii ani neprocestoval – vždyť jste spolu vždycky jeli někam k moři. Je tam napůl doma, tak vyrazte, užijte si. Ty si oddychneš a zároveň budeš mít čas o svém životě přemýšlet.“

U táty beze mne

Za necelý měsíc už se Marek balil na prázdniny u táty. Vysnili si společnou cestu po Belgii s karavanem. Chtěli chytat ryby a navštívit vesnici, kde Hanes vyrostl. Marek hledal své kořeny a Hanes asi sám sebe. Byla jsem ráda za ně oba. A také jsem byla ráda, že mám čas se věnovat Jankovi, který na mě začal tlačit, abychom se k němu s Markem nastěhovali. Nevěděla jsem, jestli je to správný krok. Samozřejmě jsem silně podcenila, jak mi moje dítě bude chybět. Je to už velký kluk, bude z mého domova mizet častěji a na delší dobu, ale teď jsem byla zasažená tím, že mi obden nevolal. „Mami, jestli budeš brečet, budu dělat, že tě neznám,“ smál se na letišti, když po víc než měsíci dorazil domů. Sledovala jsem ho, jak popadl bágly a v nových bagančatech vyrazil středem příletové haly. Dospívá.
Večer jsem opékala steaky a vyptávala se, jaká byla cesta. On pořád nadšeně povídal a já přemýšlela, jak navodit atmosféru. Atmosféru pro tak zásadní sdělení. Janek mě požádal o ruku a já řekla „ano“. Bude se Marek zlobit? Musí mi to přát, musí to pochopit…
„Mami, chtěl bych s tebou mluvit.“
Podívala jsem se mu do očí: Opravdu vycítí každou změnu atmosféry? „Já taky, jsem ráda, že si můžeme pěkně v klidu popovídat.“
„Mami, nemysli si, že to jakkoliv souvisí s tebou nebo s Jankem. Já si na něj fakt zvykl, je to dobrej chlap … ale ... dohodl jsem se s tátou, že se k němu od podzimu nastěhuju. Vrací se z Emirátů, bude teď vést pobočku doma... teda v Belgii. A mě čekají prázdniny, takže mezitím se všechno dá dořešit a…“
„Cože?“ zakřičela jsem. „Ne, ne, ne, ne, ne! Tohle neexistuje, víš, že ti s každou kravinou vyjdu vstříc, ale tohle ne. Nikam. Nic!“ běhala jsem po kuchyni jako smyslů zbavená.

Nemůžu bez tebe být!

„Mami, prosim tě, neplač. Už jsem o tom přemýšlel před tou dovolenou a teď jsem se jen utvrdil, že to musím udělat. Já neříkám, že tam zůstanu, ale teď tam nějaký čas chci být, s tátou … Jsem tam taky doma. Chápeš?“
„Nechápu,“ zakřičela jsem a práskla kuchyňskými dveřmi, které se obratem vysklily. Jako poslední kapka to ve mně vzbudilo zoufalý pláč. Zůstala jsem stát mezi střepy v kuchyni a měla jsem pocit, že to vysypané sklo dokresluje moji situaci.
Ráno do kuchyně přišel Janek. Od prvního pohledu bylo jasné, že všechno ví. Beze slova nejdříve sklidil skleněné střepy na podlaze a pak udělal kafe. Sedl si vedle mne.
„Nejsou slova, jak tě teď utěšit, ale musíme to zvládnout. Jestli ho nepustíš, tak uděláš hroznou chybu. On je rozhodnutý.“
MY to musíme zvládnout? Vždyť jemu to může být úplně jedno… Otočila jsem k němu zesinalou tvář. Uvědomuješ si vůbec, co po mně chceš? ptala jsem se ho v duchu. „Nezvládnu to,“ řekla jsem nahlas.
„Zvládneš. Všechno doteď bylo podle tvých představ, ale teď už to není jen o tom, jak to chceš ty. Už do toho mluví i Marek. Je to velký kluk. Je načase, abys předala žezlo dál. Hanes se o něj postará…“
Povídal a povídal, všechno, co řekl, už jsem věděla, ale i tak mě každé slovo bolelo. Nezvládla jsem být bez Marka ani měsíc, a teď má žít v cizině? Janek mě chytil za ruku, pak obejmul kolem ramen a nakonec jsem se u něj krčila v klíně a znovu jsem brečela.
Do místnosti přišel Marek a usmál se na mě, jako by se nic nedělo: „Nezajedeme k babičce? Už jste mi všichni tak chyběli…!“
Rychle jsem se vysmekla Jankovi a obejmula svého syna. Měla jsem sto chutí začít ho fackovat a křičet, že ještě není dospělý a spoustu let ještě nebude. Takže rozhodovací pravomoci si nechám pro sebe. Místo toho jsem pořád dokola říkala: „Pojedem. To víš, že pojedem. Taky jsi nám chyběl…“
Mohla jsem jen mlčet a skřípat zuby. Nebo jsem mohla těch pár posledních chvil, kdy je u mě doma, zničit. Všechno se ve mně pralo. Musíš být rozumná, říkala jsem si. Neřvi. Máš, cos chtěla. Musela jsi mít ausgerechnet Belgičana, tak si teď holt zvykej na to, že máš polovičního Belgičana i syna. Zvykej si na nový život. Zase. Ale věděla jsem, že to neznamená o syna přijít, jen ho respektovat. Čeká mě hodně práce…