Příběh čtenářky: Hyeny mezi námi

Patří mezi ně i to, že senioři jsou bohužel snadnou obětí kriminality. Cynické zločince nedojmete, když jim řeknete, že ublížit někomu bezbrannému je to nejodpornější, co může být. Mnozí se brzy po návratu z vězení znovu pustí do trestné činnosti podobného druhu. To byl i případ podvodnice, která po návratu z výkonu trestu začala „úřadovat“ také v našem obvodě.

„Paní referentko,“ telefonoval mi jednoho dne do kanceláře pan Klusáček. „Marně čekáme, až přijde ta paní od vás a přinese nám objednané zboží. Dopoledne jsme jí na ně s manželkou dali sedm tisíc korun. Říkala, že bude během hodiny zpátky. A teď už jsou skoro tři… Zdalipak se jí něco nestalo?“ Místo abych vyhrkla „jaká paní od nás?“ nebo „jaké zboží?“, rovnou jsem se ke Klusáčkovým vypravila. Pánovi je dvaaosmdesát, paní je trochu mladší, ale téměř slepá. Finančně jsou na tom dost zle, takže jsem jim již vícekrát vyřizovala různé podpory. Mají sice hodnou dceru a dvě vnoučata, snaží se jim pomáhat, ale spíš v domácnosti – uklidí, donesou nákup, uvaří… Penězi nemohou, i oni mají hluboko do kapsy. To jsem už věděla z dřívějška, ale přesto to bylo první, o čem Klusáčkovi začali hovořit.

PODVODNICE BEZ SKRUPULÍ

„Naše Slávka, jako dcera, přišla o práci. To víte, je jí už přes padesát, nikde ji nechtějí. Na praxi a zkušenosti se holt dnes nehledí,“ lamentovala paní Klusáčková a já jen obdivovala, jak obratně mi se svým slabým zrakem servíruje kávu. Kde mi „moji staroušci“ nabídnou pohoštění, nemohu odmítnout – vím, že bych urazila. Snažím se jim to vynahradit tím, že vždy přinesu nějaké ovoce. Pan Klusáček hned navázal na manželku: „Péťa, jako vnouček, skončil v létě vyšší odbornou školu. Takže kvalifikaci má, ale toho zase nechtějí, že nemá praxi. A Blanička, vnučka, bude teprve za tři roky maturovat. Jejich táta se s těmi alimenty taky nepředá, tak si dovedete představit, paní referentko, že jim není zrovna hejsa!“ Pan Klusáček se na okamžik odmlčel, ale já jsem se hned nevyptávala. Ze zkušenosti vím, že je lepší nejprve nechat klienty všechno vypovědět, jak chtějí, i když je to někdy trošku zdlouhavé. „Ta paní od vás z úřadu nám tedy přišla jako posel z nebe,“ usmála se paní Klusáčková. „Posadila se, taky si s chutí dala kafíčko, a hned že vy prý o nás všechno víte, a že tedy bychom se hodili do toho… jak to říkala, táto?“ obrátila se na muže. „Projektu pomoci hmotným zajištěním!“ doplnil ji pan Klusáček důležitě. „Prý je to k lidem moc vstřícné…“

KRUTÁ PRAVDA

Když jsem se po skoro hodině konečně dozvěděla, co se stalo, přišla ta nejhorší chvíle – musela jsem říct, že žádná taková paní u nás na sociálním odboru nepracuje a že neexistuje ani žádný takový projekt. Ta zrůda – jiný výraz pro ni nenacházím – jim totiž tvrdila, že prý důchodcům můžeme poskytnout, cokoli potřebují. Ale musí si sami nakoupit zboží do domácnosti, které jim pak proti účtu proplatíme. A hned nabídla, že aby paní Klusáčková, když tak špatně vidí, nemusela věci vybírat sama, tak jen ať jí nadiktuje, co je třeba – ona bude tak „ochotná“, že to nakoupí, účet hned vymění za finance a do hodiny jim prý přinese, co si vybrali, a peníze k tomu. „Totiž ty peníze mi musíte dát předem,“ řekla jim ta „hodná“ paní. „Protože máte právo na plnění až do výše deseti tisíc a tolik já u sebe nemám…“ Klusáčkovi naštěstí taky tolik neměli, takže přišli „jen“ o sedm tisícovek. A ještě o naději, že dceři a vnoučatům udělají pěkné Vánoce. Vše, co si napsali do seznamu, totiž chtěli pro ně… „Tady to mám, manžel to psal přes kopírák,“ přinesla paní Klusáčková seznam. Bylo na něm ložní prádlo, záclony, DVD přehrávač, drogistické zboží…

Když se dozvěděli pravdu, paní Klusáčková se rozplakala: „Panebože, to přece není možné, aby byl někdo tak zlý! Za měsíc jsou Vánoce, a my nemáme ani dárky pro mladé, ani peníze…“ Panu Klusáčkovi se roztřásly ruce. „Ta ženská! Taková blondýna s drdolem! Dobře si ji pamatuju,“ sípal. Samozřejmě jsem se pokusila udělat, co se dalo, aby Klusáčkovi dostali nějakou finanční výpomoc. Na krásné Vánoční dárky pro mladé ale mohou zapomenout, říkala jsem si, když jsem od nich šla rovnou na policii. Na fotkách podvodnici nepoznali – i když, jak se později ukázalo, tam byla. Ovšem ne s blond drdolem, ale s tmavě hnědým klukovským sestřihem. Nepoznala ji ani paní Blahovičová, k níž zamířila s tímtéž fíglem. To měla zase jinou paruku – delší rovné černé vlasy.

BABI, DÁVEJ POZOR!

„Babi,“ kladla jsem na srdce své vlastní babičce. „Dej pozor, řádí tady taková ženská…“  Ještě jsem ani nedopovídala, když babička uraženě namítla: „Helenko, ty mě snad máš za nějakého důvěřivého nevzdělaného blázna!“ Marně jsem jí říkala, že pan Klusáček je učitel ve výslužbě, jeho žena bývalá účetní a paní Blahovičová inženýrka. A taky naletěli. To jsem ještě nevěděla o dalších podvedených touhle ženskou. Jenže pokaždé v jiné paruce a pod jiným jménem. Jen kafe – to si vždycky dávala stejné: „Prosím radši slabší bez cukru,“ říkala prý ve všech domácnostech seniorů. Sedmdesátiletou učitelku hudby, paní Janovcovou, obrala o čtyři tisíce (víc naštěstí doma neměla), manžele Hrbkovy, kterým je dohromady úctyhodných sto sedmdesát osm let, o celých dvanáct tisíc (toužili po nové sedací soupravě a ona jim ji slíbila). A bývalý výpravčí pan Zaháňka si ke svým osmdesátým Vánocům moc přál videokameru…

Těch případů bylo ještě víc – jen v našem obvodě dělala škoda, kterou napáchala čtyřicetiletá podvodnice Zdenka B., přes tři sta tisíc. Hodně prý jí „pomohlo“, že se tu lidé moc neznají, důchodci nemají možnost se poradit se sousedem, nikdo si nikoho nevšímá… Bylo to opravdu zoufalé – o to víc, že se to odehrálo v listopadu, kdy se ti staří lidé těšili na Vánoce – chtěli si buď sami dopřát něco lepšího, nebo obdarovat děti a vnuky. Na tom, jak budou tihle nešťastníci, jimž už toho do budoucna ani Ježíšek mnoho nechystá, trávit Štědrý večer, ale podvodnici nezáleželo. Jsem ráda, že ona ho už prožila ve vyšetřovací vazbě…

A právě dva dny před Vánocemi, kdy ji kriminalisté dopadli v bytě jejího přítele (prý to dělala hlavně pro něj – byl o čtrnáct let mladší), mi telefonovala moje babička. Než jsem stačila říct, že podvodnice, o níž jsem jí vyprávěla, už dohrála, bábi vyhrkla: „Helenko, právě tu u mě byl pan Jiří Hlaváček – štramák, to ti povím! Říkal, že s tebou chodil na střední školu a že prý byl tvoje první láska! No, líbil se mi – škoda, žes mi o něm neřekla…“

„Počkej, babi,“ skočila jsem jí do řeči. „Žádný Hlaváček se mnou na střední školu nechodil a o své první lásce, Tomášovi, jsem ti vyprávěla. Co chtěl ten Hlaváček?“ Má slova babičku zarazila. „No, co by?“ špitla. „Abych mu dala místo tebe dva tisíce. Zamlouvá prý pro celou vaši třídu abiturientský večírek. Potřeboval to rychle a tebe nemohl v kanceláři zastihnout. Inu, tak jsem mu to dala!“ Jen jsem zalapala po dechu… Údajného Hlaváčka nakonec rovněž chytili, stejně jako Zdenku B., ale ani jeden z nich nebude patrně nikdy schopen vrátit to, o co důchodce okradli. „Babi, poslouchej aspoň někdy pořádně, co ti říkám,“ šeptala jsem babičce, když jsem jí dávala knížku detektivních povídek, do níž jsem tajně vložila dvoutisícovku, aby aspoň ona neměla zkažené Vánoce…

Příběh nám zaslala Helena S.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)