Příběh čtenářky: Když děti mají děti

„Ty mi to oznamuješ, jako kdyby ses rozhodla odjet na last minute dovolenou, postavíš mě před hotovou věc, ale tohle je na celý život, závazek, nový život, co škola, kdo vás bude živit…“ zvyšovala jsem hlas. 
„Proboha, mami, ber to trochu s klidem, dnes se dá domluvit chůva i k miminu. Já mám tebe, David svoje rodiče, určitě nám pomůžete. S Davidem jsme spolu tři roky, máme se rádi, tak co se vlastně tak strašnýho stalo?“   
Davidovi bylo pětadvacet, dceři dvacet dva,  oba na vysoké a teď jako bonus byla Klára v pátém měsíci těhotenství. No ano, co se vlastně ‚tak strašnýho‘ stalo?

Bude ze mě babička?!

Večer, když už Klára odešla a já ležela v posteli, jsem si marně snažila navodit pocit, že jsem šťastná a těším se, že ze mě bude babička. Popravdě mi nevadilo, že jí budu v pětačtyřiceti, vždyť já rodila jen o rok starší, než je Klára teď. Moc dobře jsem ale věděla, že takhle k tomu dojít nemá a že Klářina a nejspíš i Davidova reakce je prostě nedospělá a  – řekněme si to na rovinu – nezodpovědná.

Poslední dobou jsem si mnohokrát kladla otázku, jestli jsem ji vůbec vychovala dobře. Zdrcená přísnou a direktivní výchovou svých rodičů jsem praktikovala naprostý opak. Chceš? Můžeš! I rozvod a s ním spojené trable jsem se snažila zvládnout tak, aby to Klárka téměř nepocítila. Dopřála jsem jí pohodlí a svobodu, nechtěla jsem, aby zažívala stejné stresy jako já, když jsem byla malá a měla strach, že jakmile jen jednou jedinkrát nepůjdu do hodiny klavíru, tak se dva měsíce nepodívám ven s kamarády. Možná té svobody bylo až příliš…

Sklízíme, co jsme zaseli

„Počkej, to ještě není celé,“ vyprávěla jsem druhý den v práci Hance, své dlouholeté kamarádce a kolegyni, čerstvé novinky ze života naší rodinky.
„Ještě mi pak přiznala, že už dokonce jednou těhotná byla, ale šla na potrat,“ znovu jsem se rozčílila.
„Proboha, a kdy?“ nestíhala nebohá Hanka sledovat tok událostí.
„Loni, já prý byla na dovolené, víš, jak jsme spolu byly na té Krétě, ještě s Bárou,“ připomínala jsem, „no tak prý ani nebylo, co mi říkat, než jsem se vrátila, bylo po problému,“ nalila jsem si do hrnku dnes už třetí kafe a přihodila raději ještě lžičku cukru navíc. Vypadá to, že energii budu zatraceně potřebovat.
„Víš, Blanko, já se vždycky snažila chápat, že chceš Kláře dopřát všechno, která máma nechce, ale sáhni si sama do svědomí… Možná to chtělo trošku pevnější ruku,“ opatrně říkala Hanka, aniž by tušila, že už jsem na to přišla sama.
„To už vím taky, ale co teď s tím? Já to vidím, školu nedodělá, David ji opustí a do toho dítě,“ kroužila jsem lžičkou v hrnku tak horlivě, až káva vystříkla.
 „Já ti to spíš říkám proto, abys teď neudělala stejnou chybu, abys jí tu cestu zase neusnadnila,“ utírala Hanka rozlité kafe.
„Musíš ji prostě nechat, ať vidí, že všechny průšvihy už si má žehlit sama a že jsou situace, kdy maminka nepomůže. Ať si ten čumák trošku nabije, chápeš?“
Čas běžel, až jednou přišla SMS: „Pocitej s mejdanem 15. prosince. Narodi se novy sef naseho gangu DJ alias David Junior.“ Poněkud konsternovaná jsem zírala na displej. Vzápětí mi mobil zazvonil: „Ahoj, mami, já ti chtěla zavolat, ale pak jsem ti to raději i poslala,“ smála se Klárka. „Tak to bude kluk,“ ujišťovala jsem se o pohlaví budoucího vnoučete.
„Jo jo, on se na ultrazvuku pořád nějak nechtěl ukázat nebo co, až dneska, bude to David po tatínkovi,“ vysvětlovala Klára.
„Já musím letět, chystáme se na víkend ještě do Alp, se Simonou a Markem.“ Šťastnou cestu jsem popřála již dávno ztichlému telefonu a povzdechla jsem si. 
Asi za týden jsem jí zkusila napsat, jestli nechce zajít na kafe. Volala hned zpátky, že se jí to nehodí, protože „jedou s Davem na týden na Mácháč a pak možná ještě na chatu k Mirce, no chápeš, až ze mě bude koule, těžko se budu ukazovat v plavkách“. Jen jí tu svobodu nech, mírnila jsem se v duchu. Sama přijde na to, že opravdový život není jedna velká party.

Při Kláře zatím stálo štěstí. Zdravotní komplikace neměla, a tak kromě kouření a alkoholu nemusela měnit žádné zvyky. Horší to měl David. Protože bylo jasné, že Klára skončí s brigádami, musel si k poslednímu ročníku školy kromě magisterské práce nadělit také práci s lepším platem. Což nebylo úplně snadné, a hlavně: pochopil, že na člověka bez praxe, zato s nutností dokončit ještě minimálně rok studia nikdo nečeká. David byl z dobře zabezpečené rodiny. Zároveň ale jeho rodiče rozhodně nebyli tak pošetilí, aby mu jenom slepě dávali peníze. Očekávali, že bude studovat a pracovat na své kariéře. Jenže na nějaké rozvíjení kariéry nebyla právě vhodná chvíle, tak vzal zavděk místem prodejce aut. Smál se, že si aspoň procvičí obchod v praxi. Klára byla ke konci těhotenství už utahaná a adekvátně stavu přecitlivělá. Do toho David, který si v práci našel další známé, obrážel mejdany buď s partou ze školy, nebo z práce. Klára se začala cítit stranou dění; přece jenom její spolužačky neřešily, kde se dají koupit zdravotní kalhotky do porodnice. Jediné pozitivum bylo, že jsme spolu trávily víc času. Ale Klára měla stavět své hnízdo.

Už toho mám dost!

Pak se narodil David. A starší David se ukázal v porodnici jednou, jinak slavil. Vlastně si nejsem jistá, pro koho bylo Klářino šestinedělí horší; Klára byla úplně mimo. Bylo pochopitelné, že je unavená, vše se musí učit, ale tohle bylo opravdu hrozné. Sama neudělala nic. Jako by jen čekala, co řeknu já nebo Davidova matka. Musely jsme si vzít střídavě dovolenou a mladým pomáhat. Výsledek byl, že utahaní a otrávení jsme byli všichni. Klára z nás, malý Davídek z toho střídání a pohybu lidí a velký David byl otrávený, neboť měl pocit, že pořád jenom něco musí, a ještě mu do toho místo jedné ženské mluví hned tři. Navíc bylo jasné, že to takhle dál nejde. Musela jsem zase začít chodit do práce, dovolená končila i Davidově matce. Všechno jsem zvážila a pohlédla tvrdé pravdě do očí. Nechám je v tom vykoupat. Konec skládání plínek, vyvařování a chlácholení mrzuté dcery. 

A jak to dopadlo?

Na nejbližší víkend jsem ke Kláře svolala celou rodinu a řekla jim, že se domnívám, že odteď už by to mladí měli zvládat sami. Že se musejí naučit žít jako rodina. Ostatní se musejí vrátit do práce a ke svým životům. Babičky nemůžou suplovat roli rodičů. Nezastírám, byl to boj. Kláru stálo hodně sil, aby to zvládla a konečně dospěla. Mojí vinou to měla těžší, ze dne na den jsem jí přestala vyšlapávat cestičku. Ze začátku jsme se musely s Davidovou matkou držet navzájem, abychom jim nevlítly domů na generální úklid, nevozily navařená jídla… Ale Klára si postupně našla svůj režim; zjistila, že její svoboda prostě musí počkat a že představy o chůvě, které by svého milovaného Davídka svěřila, byly mylné. Přerušila školu; snad by asi zvládla studovat dálkově, ale zřejmě by nevydýchala spolužáky a kamarády z party. Neustále opakovat, že na víkend nepojede, na večírek nepůjde a na nákupy nemá čas, nebylo snadné. Svým způsobem ji chápu, ale musím zůstat neústupná. Navíc jí vadilo, že David se na rozdíl od ní tak neomezoval a alespoň jednou týdně vyrážel za zábavou. Nehnula s ním Klára, rodiče ani malý Davídek, který rostl před očima. Dokonce to jednu dobu vypadalo, že se s Klára s Davidem rozejdou. Pak jim paradoxně jejich přátelé promluvili do duše a sehnali rodinného kouče, který pomohl. A dnes? Musím mírnit svoji dceru, aby nebyla na Davídka přece jen tak přísná. Říká, že kluk potřebuje pevný řád. Že by se chtěla vyvarovat mých chyb?