Příběh čtenářky: Koktá, no a co?

Ale ještě mu nebyly tři a najednou začal zadrhávat. Nejdřív jen maličko, skoro neznatelně, ale potom pořád víc a víc. Ačkoli jsem se původně chtěla vrátit do zaměstnání, rozhodli jsme se s manželem, že s Ládíkem radši ještě zůstanu doma, aby se mu ve školce děti nesmály. Tehdy jsme si neuvědomili, že tím ten problém jenom odkládáme. Byla to taková naše tichá dohoda – když budeme dělat jakoby nic, tak třeba koktat přestane…

PROBUDILA SE VE MNĚ LVICE

„Nekoktej, mluv pořádně,“ napomenula ho jednou tchyně, když u nás byla na obědě. Tehdy se malý Láďa poprvé zarazil a ve snaze mluvit plynně, se rozkoktal ještě víc. „Ba, ba, ba…,“ začal a zrudnul rozpaky. Než stačil doříci „… bičko,“ tchyně vyjela. „Ba, ba, ba! Co to je? Ten kluk koktá!“ Ládíkovi zůstalo sousto vězet v krku a do očí se mu nahrnuly slzy. Manžel sklopil zrak a ve mně se poprvé probudila lvice odhodlaná bránit mládě. S důrazem na každou slabiku jsem tchyni ledově odpověděla: „To, to, to se, se, se, ple, ple, pletete!“ Velký Láďa, můj muž zkoprněl. „Slyšíš to, Láďo?“ vybuchla tchyně. „Ona taky koktá! Kluk to má po ní! Četla jsem, že je to dědičné.“ Teď se i v manželovi probudil lev, který hájí svou rodinu. „My, my, my takhle mlu, mlu, mluvíme no, no, normálně!“ prohlásil. Ocenila jsem jeho statečnost – bylo to prvně v životě, co se své matce dokázal vzepřít. Tchyně uraženě odešla a my uklidnili malého Láďu, že se nic neděje. Jenže v tom okamžiku jsme si oba konečně uvědomili, že se něco děje a že to budeme muset řešit.

Prvních pár návštěv na logopedii přineslo jistý úspěch – Ládíkovi se sem tam podařilo říci větu skoro bez zakoktání. Ale pak se bohužel karta obrátila. Došlo k výraznému zhoršení – a to obvykle vždy den před tím, než jsme zase měli jít k logopedce. Nakonec Láďa každou návštěvu u ní obrečel a přestal mluvit. „Nenechám ho trápit!“ prohlásila jsem opět v roli lvice chránící mládě. „Ale vždyť půjde do školy, děti se mu budou posmívat,“ namítal manžel. „Vysvětlíme mu, že se posmívají jen hlupáci a že si z toho nesmí nic dělat,“ namítla jsem.

V MANŽELOVI SE PROBUDIL LEV

„Chlapec ale koktá,“ řekla vyčítavým tónem učitelka při zápisu do první třídy. „Trochu zadrhává, ano,“ připustila jsem. „Ale logopedie mu nepomohla. Třeba to přestane samo,“ zkusila jsem najít v jejích očích pochopení a sdílenou naději. „Zajdete si do psychologické poradny,“ odpověděla mi komisním tónem. „Dám vám kontakt. Musí se probrat váš rodinný život – jistě máte manželské neshody. Možná taky na dítě kladete příliš velké nároky nebo ho nepřiměřeně trestáte a ponižujete,“ dodala přísně. „Krucinál!“ vykřikl velký Láďa, v němž se probudil lev. „Jste cholerický!“ usadila ho učitelka. „Jestli takhle křičíte na chlapce, není divu, že koktá!“ Manžel zbrunátněl, až jsem se lekla, že ho raní mrtvice. „Já nikdy nekřičím! Já jsem velice mírný a klidný člověk!“ zařval manžel a malý Ládík se rozbrečel. „M, m, m, mamin, n, n, ko, n, n, nezlob se,“ vzlykal mi v náručí, ještě když jsem ho večer ukládala do postýlky. „Proč bych se na tebe zlobila, broučku?“ šeptala jsem mu do vlásků a tlumila slzy.

Další logopedka byla podstatně citlivější než ta předchozí. Ale po všech vyšetřeních, Ládíčka i nás s manželem, nám nedávala velkou naději. „Příčiny vzniku koktavosti dodnes neznáme. Víme o některých, ale právě ty na vaši rodinu neplatí. Chce to trpělivost, je možné, že časem dojde k určitému zlepšení. Ale musím vás upozornit, že mnoho případů zadrhávání v řeči se nepodaří odstranit nikdy. Doporučím vám vhodnou školu a dobrého psychologa. Ne, neohrazujte se, prosím – jde nám přece všem o chlapce.“  

VŠÍMÁŠ SI TAKY NĚČEHO JINÉHO?

Dnes už vím, že některé věci je lepší prostě přijmout a naučit se s nimi žít. Jenže to my jsme tehdy ještě nedokázali. „Proč já? Proč právě já mám mít koktavého syna a nechat se kvůli němu cizím člověkem zpovídat ze svého soukromí,“ rozčiloval se velký Láďa. „Tiše,“ napomínala jsem ho. „Ať tě Ládíček neslyší!“ Manžel vyskočil z postele. „Ládíček! Pořád jen Ládíček! Staráš se jen o něj a o jeho koktání! Já už tě nezajímám! A ten kluk nakonec taky ne – ty jen pořád posloucháš, jestli zadrhne nebo ne! Všímáš si na něm taky něčeho jiného? Třeba toho, jak rád poslouchá muziku, jak čistě si píská, jak přesně vyťukává rytmus?“ Zarazila jsem se – velký Láďa měl pravdu. Zatímco jiné matky řešily, zda dát děcko do hudebky, do výtvarného kroužku nebo na nějaký sport, já se opravdu zajímala jen o to, jak Ládík mluví a zda se mu někdo neposmívá… Vtom jsem zaslechla, jak se malý vedle v pokojíčku rozplakal. 

„Copak? Máš zlé sny?“ zeptala jsem se, když jsem si sedla na okraj jeho postýlky. „N, n, ne. Ale m, m, mami, já n, n, nechci, abyste se s t, t tátou kvůli mně h, h, hádali! Odpusťte mi t, t, to, že j, j, jsem k, k, kokta. Že než ř, ř, řeknu Lá, Lá, Láďa, vypadá to, jako k, k, když chci z, z, zpívat!“ Už už jsem zase v roli lvice vybuchla: „Kdo ti tohle řekl?“ Ale včas jsem se zarazila a převedla řeč: „Ty rád zpíváš, viď?“ Láďa smutně zavrtěl hlavou. „Já n, n, nemůžu z, z, zpívat. J, j, jen pískat!“ Ucítila jsem, jak se mi zase hrnou do očí slzy. „Tak něco zapískej,“ špitla jsem se staženým hrdlem. „Třeba tuhle,“ usmál se ve dveřích velký Láďa a začal pískat Yesterday od Beatles. Ládík se k němu přidal neuvěřitelně čistým tónem, ale najednou mávl rukou. „T, t, tati, to má b, b, být výš, t, t, takhle,“ předpískal otci melodii. „Asi máš pravdu, ty rozumbrado! Tak mě to zítra naučíš! Ale teď už spi! Nech maminku taky chvíli mně! A pořád nepobrekávej, přece jsi chlap!“ Malý Ládík se šťastně usmál. „T, t, to jo,“ usmál se a zavřel oči.

ON TO ZAPÍSKÁ!

Bylo by to příliš jednoduché, kdybych řekla, že Ládíkovým nástupem do hudebního oddělení základní umělecké školy se rázem všechno vyřešilo. Naopak, bylo to složitější a trvalo to dost dlouho. Nejprve nám jistý „veledůležitý“ pan učitel vysvětlil, že když chlapec nedokáže zpívat, nemůže udělat přijímací zkoušky, a tudíž tam nemá co dělat. „Nechceme, aby zpíval,“ vycenila lvice ve mně zuby. „Chceme ho přihlásit na zobcovou flétnu a na hudební nauku!“ Učitel zavrtěl hlavou. „Máme svá pravidla, paní! Tohle je výběrová škola. Uchazeč musí prokázat, že má nadání. Mimo jiné také přesně a správně zazpívat písničku, kterou mu předehraji na klavír! A to koktavý žák nemůže!“ Být skutečnou lvicí, byla bych po něm skočila. Ale snad i divoká lvice si uvědomí, že když má po boku svého lva, může to nechat na něm. „Sednout!“ řekl hrozivým hlasem můj „lev“ a ukázal zkoprnělému učiteli na stoličku u klavíru. „Zahrajte, co chcete,“ dodal už mírněji. „A ty poslouchej, pak to zapískáš,“ nařídil Ládíkovi. Oba dva ho poslechli – i když oba trochu roztřeseně. A tak byl Ládík přijat…

První rok byl těžký. Hudební nauka synka moc nebavila, takže nás stálo dost úsilí ho u ní přidržet. Hraní na flétničku se mu sice líbilo, ale zase se vyskytla jistá maminka, která prohlásila, že „ten koktavý“ nebude chodit do hodiny s její dcerkou, protože by to mohla „chytit“ od něj. A naneštěstí šlo právě o holčičku, do níž se náš Ládíček poprvé zamiloval. Ale ve druhém ročníku už to bylo lepší. A ve třetím nastoupil nový pan učitel, který rozpoznal Láďovo nadání a dokázal ho pro muziku získat zřejmě na celý život. Také ho přivedl k houslím, jež se nakonec pro našeho Ládíka staly osudem – minulý měsíc zakončil absolventským koncertem studium konzervatoře. Manžel pýchou ani nedýchal a já jsem si říkala, že ten Dvořákův houslový koncert a-moll hraje tak krásně hlavně pro mě. Ale jeho dívka, sedící vedle nás v hledišti, si jistě myslela totéž. „N, n, nádhera, Láďo,“ zakoktala se, když se mu po vystoupení vrhla kolem krku. „C, c, co k, k, koktáš, p, p, prosím t, tě?“ napomenul ji náš „virtuos“. „Promiň, to dojetím, víš,“ zašeptala a dlouze ho políbila. A my s manželem jsme si stiskli ruce a tiše čekali, až na nás přijde řada, abychom našeho Ládíka taky mohli obejmout.  

Příběh nám poslala Jana B.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected] 

Foto: Depositphotos (1)