Příběh čtenářky: Co všechno mi dělal můj agresivní manžel

Můj život zvenku vypadal jako reklama na kvalitní rodinný vůz. Byl elegantní, bezpečný a každá z mých kamarádek po něm toužila. Můj muž platil za symbol ideálního manžela. Seznámili jsme se už v mládí. On si dělal atestaci v místní fakultní nemocnici, já se věnovala studiu umění. Toho jsem brzy nechala a potom už jsem se soustředila jenom na podporu Lubošovy kariéry. Stal se výborným chirurgem a s jeho vzrůstajícím jménem stoupala i moje image. Během deseti let jsme měli krásný dům, každý své vozidlo, jezdili jsme na letní i zimní dovolenou… Ale hlavně jsme si pořídili našeho chlapečka – Denise. Potud ta povrchní pohádka.

Plíživé začátky

Asi by bylo nasnadě teď hovořit o tom, co bylo špatně. Nešlo jen o hádky v soukromí, šlo o permanentní stres a napětí v každodenním životě. Jeli jsme třeba na víkendový rodinný výlet, Denda ve věku tří let už začínal vnímat, a tak nás bavilo společně poznávat svět. Stejně jako jindy stačilo málo a Luboš rychle změnil náladu a začalo bezdůvodné dusno. „Je mi jasné, že přijdeme domů, uložíš dítě a půjdeš si číst knížku. Sobecký. Kdy ses celý večer starala jen o mě?“ Rádoby s humorem jsem mu to vrátila: „A kdy ty o mě?“ Pomrkávala jsem po synkovi, který při změně atmosféry zpozorněl.
„Maminka si představuje, že budu dřít jak vůl a pak jí ještě po večerech masírovat nohy. To je hloupý, nemyslíš, Deny?“ mrknul do zpětného zrcátka. Nemyslíš si, že je tvoje máma hloupá? Luboš mi permanentně dával najevo, jak jsem neschopná a hlavně – nevýznamná. Nula, co se jen fláká, a on to musí platit. Tak to nezapomínal prezentovat ani před synem.

Jsem k ničemu

Večer po výletě jsem Deniskovi přečetla pohádku, pak jsem rozsvítila světlo na chodbě a šla za Lubošem. Seděl ještě v bundě u televize a otevíral si víno.
„Možná že máš trochu pravdu,“ začala jsem smírně. „Tolik pracuješ. Mohla bych malého přihlásit do školky a vrátit se taky do práce… Možná by to nám to prospělo. Nám všem. Co myslíš?“
Ani se na mě nepodíval a jen utrousil mezi zuby: „Co ti ksakru chybí?“
„Chybí?“ nemohla jsem věřit svým uším. Pochopila jsem, že si nepromluvíme, že se pohádáme. Zase. Jak já už chtěla klid. Nebo aspoň chvíli klidu!
„Nechybí mi nic. Naopak mám obavy o tebe!“ snažila jsem se o smír.
„Kočičko, baví mě, jak vždycky všechno umíš nazývat tak, aby to vyznělo v tvůj prospěch. Jde tu o to, že nejsi ochotná nás tady doma podporovat. Starat se pořádně o Denyho, a připravit tak půdu pro to, abych naší rodině mohl nosit peníze a cítit se dobře… Že nic neumíš, jsem si zvykl, ale nemyslel jsem si, že si ještě budu muset ke všemu platit hospodyni.“

Sama nabolest

Ten večer křičel. Marně jsem ho utěšovala, aby netřískal do věcí. Vždyť mohl vzbudit Denise! Nebyla to hádka, jakou bych neznala. Už jsem se viděla, jak v noci zase zametám střepy, spravuju židli a vůbec dávám byt do pořádku tak, aby to malý ráno nepoznal. Pokolikáté už?! Druhý den přišla na návštěvu kamarádka a já jí vyprávěla, proč jsme se pohádali. „Takže co ti provedl? Chce, aby ses starala o svoje dítě? Bóže, kéž by mě ten můj přemlouval, abych se nevracela do práce!“ „To se ti právě snažím vysvětlit. On mě nepřemlouval, on prostě nehodlal přistoupit ani na variantu, že o tom budeme diskutovat. On prostě zavelel jinak!“ O rozmlácených hrníčcích i své duši jsem pomlčela.
Jitka kroutila hlavou: „Všichni lidi se hádají o existenční věci.“ Jenže Jíťo, pro mě je existenční záležitost život beze strachu, křičela jsem v duchu, zatímco ona si jela svou: „Jsi zhýčkaná. Mám tě ráda, Hanko, ale musíš si uvědomit, kde jsou priority. Budeš dělat zle jenom kvůli tomu, že on má pravdu a ty si chceš něco dokazovat?“ Mlčela jsem. Prostě stačila sebemenší chyba a Luboš vypěnil. A svůj vztek si na mně vybil.
„Tak jsem slyšel, že ti David pomohl se sekáním trávníku…“ prohodil jednou po příchodu domů.
Sakra. Kdo se zmínil? Vždyť jsem přece souseda ze zahrady vyhodila!
„Chtěl, ale řekla jsem mu, že nepotřebuju.“
„Mám snad na čele napsáno PAROHÁČ?“ „Luboši, prosím tě, Denisek ti dosvědčí, že jsem to všechno udělala úplně sama, hrál si celou dobu na písku!“
Vzal otevřenou láhev vína a hodil ji proti stěně. Zítra budu malovat. Pak se otočil, dvěma kroky byl u mě a jeho zatnuté ruce se zastavily před mým obličejem.
„Mám? Mám ti rozbít držku za lhaní?“ prskal mi zblízka do obličeje. Přivřela jsem oči, ale slzy strachu se mi i tak začaly kutálet po tváři. Pláč Luboš nesnášel ze všeho nejvíc. Věděla jsem to, ale nešlo to zastavit. A pak ani příval jeho vzteku. Probudila jsem se někdy v noci na podlaze v kuchyni. V hlavě tisíc permoníků a ruce jako v ohni.

Hlavně správně

Začala jsem být čím dál víc ve stresu. Je uklizeno? Nezapomněla jsem mu nechat vyčistit oblek? Není synova nová hračka málo edukativní? A konečně: nezapálila jsem si snad za domem cigaretu? Při té vzpomínce jsem si přejela prsty po ruce. Ta modřina tam pořád ještě byla…
Postupně jsem si v duchu vytvořila seznam, kterého jsem se stůj co stůj držela. Jen neudělat chybu!

Na konci cesty?

Jednoho večera jsem čekala v koupelně, až si Denisek vyčistí zoubky (já tedy jako malá podváděla vždycky). Vypláchl si pusu a zeptal se: „Půjdeme zítra ven, nebo budeš zase dělat nějaký voloviny?“ Zůstala jsem jako opařená. Najednou jako by přede mnou stál Luboš. Malá kopie mého utrpení. Nedokázala jsem v tu chvíli udělat nic. Když malý odešel, zavřela jsem se v koupelně a brečela ve sprše. Byla jsem zmatená a zoufalá a v hlavě se mi pořád míhaly obrazy: jak mi zkroutil ruku za záda a já ležela obličejem k podlaze a brečela, jak jsem svůj diář našla v jeho kapse, když jsem se chystala vyprat mu džíny, jak mě přinutil vypít džus, do kterého plivnul… To všechno jsem si zasloužila, jak říkal. Kdybych… lépe vařila, uklízela, lépe vypadala… Kdybych byla zkrátka úplně někdo jiný nebo možná kdybych vůbec nebyla… bylo by všem líp. Cítila jsem všechen ten prožitý svazující strach a cítila jsem odhodlání si ublížit.

Za pět minut dvanáct

Najednou mi to všechno došlo. Nevzdám se. Na mně možná nezáleží, ale je tady můj syn. Potřebuje mě. S maximálním úsilím jsem se zvedla z podlahy sprchy a sáhla po osušce. Nohy jsem měla jako z olova. Dnes je ten den. Dnes nebo nikdy, pomyslela jsem si. Luboš byl na chirurgickém kongresu v Kodani a vrátit se měl za celé dva dny! Dost dlouhá doba.
Otevřela jsem dveře z koupelny a proti mně stál Denis. Zelené oči se na mě tázavě podívaly: „Ty brečíš, mami?“
„Ne, ne, broučku, jsem jen trochu nachlazená.“
„Aha,“ zamračil se a odpochodoval do svého pokoje. Počkala jsem, až usne, a pak jsem zapnula počítač. To, co jsem chtěla, jsem našla hned. Opsala jsem si číslo na papírek a pečlivě po sobě smazala stopy. Stránky jsem zavřela a vyčistila jsem internetovou paměť. Teprve pak jsem vyšla na balkon a na telefonu vyťukala číslo kamarádky Jitky.