Když jsem nastoupila jako učitelka češtiny na základní škole, byla jsem jen o osm let starší než moji svěřenci – dostala jsem totiž dlouhodobý zástup v deváté třídě.
Mělo to své výhody i nevýhody – jako čerstvá absolventka pedagogické fakulty jsem sbírala zkušenosti stylem „šup do vody, uč se plavat“. Přestože jsem se snažila poznat své žáky co nejvíc, nešlo to snadno – byla jsem příliš mladá, a tak jsem většinou ulpívala na povrchu. Dodnes nevím, jestli můj nováčkovský pokus s Laurou dopadl dobře, nebo špatně.
Dlouho jsem přemýšlela, jaké téma mám zadat pro slohovou práci, která měla být poslední před přijímačkami na střední školy. Nakonec jsem se rozhodla pro to nejjednodušší: Jak trávíte jarní prázdniny?
ZAČALO TO SLOHOVKOU
Výsledky mě nijak nenadchly – až na jednu zářivou výjimku. Laura, holka, s níž puberta mlátila hlava nehlava, popsala zdánlivě obyčejný týden lyžování na horách tak neotřele, výstižně a poutavě, až mi to bralo dech. Pocházím z Jeseníků, takže hory miluji a znám. Nicméně jsem si musela přiznat, že tak dobře bych o nich asi napsat nedovedla.
Laura pochopitelně dostala jedničku, a navíc jsem její sloh přečetla nahlas celé třídě. Myslela jsem, že jí to udělá radost, ale ona se tvářila znuděně. Po hodině jsem ji na okamžik zadržela. „Vážně se ti to moc povedlo, Lauro!“ Pokývala hlavou a zamumlala něco, co mohlo být „děkuju“ stejně jako „trhni si nohou“. „Kam pojedeš na hory letos?“ zkusila jsem to jinak. Neodpověděla, jen podrážděně vyhrkla: „Můžu už jít, pančelko? Za chvíli bude po přestávce…“
Ve sborovně mi pak kolegyně vysvětlila, že Lauře před několika lety zemřela matka. Ovdovělý otec se nejprve k dceři upnul, ale vloni se zamiloval a podruhé oženil. Laura se najednou ocitla v pozadí. „Dřív na hory jezdili pravidelně, ale letos… kdo ví, jak to bude,“ nadhodila. Když jsem se po pozdním obědě vracela z jídelny, byly už šatny prázdné. Z jedné z nich jsem však uslyšela tiché vzlykání. Byla to šatna „mojí“ 9. A. Nejdřív jsem uvnitř nikoho neviděla. Až když mě zarazilo, že v koutě zůstala na věšáku bunda, všimla jsem si, že se v ní někdo schovává. Jako zvířátko v úkrytu tam plakala Laura! Po chvilce váhání jsem vyslyšela obyčejný ženský instinkt – beze slova jsem dívku sevřela do náruče. Na okamžik ztuhla, ale pak se uvolnila a schoulila se v mém objetí. „Letos s nimi nepojedu,“ řekla přerývaným hlasem. „Tátovi jsem na obtíž. Chtěl by jet na hory jen s ní, slyšela jsem, jak to povídal…“
Srdce se mi sevřelo lítostí. Pak mi hlavou bleskl nápad. Automaticky jsem promluvila ne jako učitelka češtiny, ale jako jen o pár let starší holka: „Hele, Lauro, víš co? Já se o jarňáskách chystám k mámě. Má v Karlově Studánce penzionek. Mám tam svůj pokojík, nebyl by problém do něj dát přistýlku. Nechtěla bys tam jet se mnou? Jeseníky možná ještě neznáš, jsou fantastické! Kdyby sis vzala taky běžky, mohly bychom si udělat túru na Červenohorské sedlo, tam je jako v ráji! Vlastně by tě to skoro nic nestálo. Vezmu tě autem, ubytování platit nemusíš, jídlo ti mamča taky počítat nebude. Jen kdyby ti táta dal na permici a něco na útratu…“ Překvapeně se na mě podívala. „Prachy mi otec dá, na těch mu nezáleží,“ vyhrkla. Pak jí to došlo a celá se rozzářila: „Jela bych s vámi moc ráda!“ Ještě ten večer jsem zatelefonovala jejímu otci, zda by se mnou dceru pustil. Jeho úlevné vydechnutí a překotný souhlas mě bodly do srdce – Laura měla pravdu, vážně je rád, že se jí zbaví!
ŽÁDNÁ HODNÁ HOLČIČKA!
Ale jestli jsem si myslela, že si s sebou vezu hodnou a vděčnou holčičku, Laura mě z toho rychle vyvedla. Sotva ke mně nasedla do auta, zamávala pětitisícovkou a řekla, že se nikoho o nic neprosí, že má „tohle“, a navíc platební kartu. Pak si nasadila sluchátka, pustila si muziku a už ani nepromluvila. Asi po hodině jízdy jsem s ní zatřásla. „Co je?“ řekla nakvašeně. „Lauro, nemůžeš si se mnou povídat? Víš, ta cesta je dlouhá, abych neusnula…“ Otráveně vypnula walkman a na moje pokusy o konverzaci reagovala: „Jo, ne, hmm, nevím…“ – „Možná bychom si mohly tykat, co říkáš? Myslím jen takhle v soukromí, pak ve škole by to asi nebylo vhodné,“ navrhla jsem váhavě. Pokrčila rameny: „Dobře.“ A zase ticho…
Až večer, když jsme sluply máminu báječnou večeři, konečně rozvázala. „Pojďme na diskotéku,“ navrhla zvesela. Zaváhala jsem, ale pak ve mně zvítězil smysl pro odpovědnost. „To ne, Lauro! Pokud vím, patnáct je ti sotva měsíc…“ – „Už mám občanku,“ namítla rozhořčeně. „No, ale na toulání po diskotékách máš ještě čas,“ prohlásila jsem striktně. Mnou navrhovaný program: televize, čtení, scrable nebo karty otráveně odmávla a vlezla si se sluchátky na uších do postele.
Ale druhý den na sjezdovce byla jako vyměněná. Jezdila jako ďábel a radovala se jako malé dítě. A večer pak celkem ochotně souhlasila s kartami a pak s televizním programem, u kterého usnula. Výlet na běžkách na Červenohorské sedlo ji přímo nadchnul. Sice se v cíli cesty urazila, že jsem jí nedovolila grog, ale náladu jí to nezkazilo.
NEHLEDEJTE MĚ!
Týden utekl jako voda. Chtěla jsem se vrátit do Prahy už v sobotu, abych měla čas na přípravy do školy, ale Laura mě přemluvila, že pojedeme až v neděli. Moje máma stála při ní. „Však ono se to nezblázní, Simono,“ řekly mi dvojhlasně. Poslední večer jsme si trošku protáhly, a tak jsem se ráno probudila dost pozdě. Lauřina postel byla prázdná. Ležel na ní pouze dopis: „Promiň, Simono, vlastně promiňte, paní učitelko – už vám zase radši budu vykat. Bylo to tady nádherné a moc vám za to děkuju. Ale vrátit se domů k tátovi a té jeho nechci. Zůstanu tady na horách. Mám občanku, najdu si práci. Prosím vás, nehledejte mě! A pozdravujte ode mě vaši maminku! Laura.“
Jejímu přání jsem pochopitelně nemohla vyhovět, ale říkala jsem si, že ji nejdřív zkusím hledat sama. Teprve v noci z neděle na pondělí jsem se obrátila na policii. Laura se o sebe sice snad dokáže postarat, ale co kdyby ne? Mohla by i zmrznout, někdo by jí mohl ublížit… Až k ránu jsem se s těžkým srdcem vracela do Prahy a děsila se, jak jejímu otci oznámím, že jsem mu dceru nedokázala ohlídat. Nechci tvrdit, že to s ním ani nehnulo, ale že by byl vyděšený, to taky ne. „Ona se na horách umí pohybovat a má peníze, takže se jistě někde ubytovala. Policajti ji určitě brzy budou mít. Jo, a promiňte, že vám holka přidělala starost. Jsem vám něco dlužen?“ Beze slova jsem zavěsila.
Nakonec měl pravdu. Lauru našli už v úterý – ubytovala se v Jeseníku a rovnou si tam i domluvila brigádu jako pokojská. Zůstává mi rozum stát, že nikoho nezarazilo, když si čerstvě patnáctiletá holka hledá práci a sama si pronajme pokoj, ale stalo se, nikomu do svědomí sahat nechci. Zodpovědnost za ni jsem měla já…
Když se Laura vrátila do školy, tvářila se, jako by se nechumelilo (byť se „chumelilo“ v doslovném i přeneseném smyslu). Ke mně se chovala zdvořile, ale odtažitě. Ředitelskou důtku za neomluvené hodiny přijala s pohrdavým výrazem. Když jsme se na konci roku loučily, skoro neznatelně se usmála: „Ještě jednou dík za ty hory! Bylo to super… Simono!“
Od té doby jsem Lauru neviděla. Nedávno mě jejich třída pozvala na sraz po deseti letech. Laura tam nebyla, ale jedna dívka mi řekla, že prý se s ní náhodou potkala v lázních Jeseník. Je prý vdaná a s manželem tam vedou penzion. Říkám si, že až pojedu za mámou, musím se na Lauru podívat. I když nevím, jestli by o to stála…
Příběh zaslala Simona R.
Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]
Foto: Depositphotos (1)