Příběh čtenářky: Prokletí zvané lyže

Jenže pak mě jednoho dne posadili samotnou na plastikový „pekáč“ a strčili do mě, abych jela. Po chvilce hrůzy jsem se dole zastavila tím způsobem, že jsem vrazila ústy do červenobíle pruhovaného zábradlí oddělujícího svah od chodníku. Už je to dvaatřicet let, ale přesto si dodnes vzpomínám na ostrou bolest a explozi horké krve – vyrazila jsem si přední zuby, naštěstí ještě mléčné. Pak už mě sáňkovat nenutili a na lyže už mě vůbec nikdo nedostal. Až v sedmé třídě základní školy padlo to děsivé oznámení: Jede se na POVINNÝ lyžařský kurz! Většina spolužáků se těšila, zatímco já jsem se snažila onemocnět, abych se tomu vyhnula. Ovšemže marně…

Vzhledem ke svým „schopnostem“ jsem byla samozřejmě zařazena do posledního družstva. Nás, totálních nemehel, tam skončilo pět. A navrch Robin, který lyžoval tak výborně, že se nepotřeboval nic učit, ale zato to byl takový uličník a divoch, že se ho učitelé neodvážili pustit na sjezdovku, aby tam na jejich zodpovědnost někomu nesrazil vaz. Robinovi se naštěstí líbily moje kudrnaté vlasy, takže velkoryse nabídl, že se mi bude osobně věnovat. Tělocvikářka v důchodu, kterou s sebou vzali na výpomoc, to přijala s vděčností. Myslím, že se ráda zbavila jak Robina, tak mě. S chutí se pustila do výuky čtyř nešiků, kteří se na rozdíl ode mě chtěli naučit lyžovat, a mě nechala napospas Robinovi. Jeho péče spočívala v tom, že si mě postavil před sebe, chytil mě za boky a bravurně se mnou sjel mírný svah. Načež mnou zakormidloval k dřevěné boudě s občerstvením, kde jsme pak při čaji nerušeně hráli karty.

Druhý den jsem na Robinovu radu předstírala, že mám namoženou nohu, takže mě nechali v chatě. Robin totiž správně doufal, že se nad ním učitelé nakonec smilují a nechají ho rejdit na sjezdovce, kde mě pochopitelně nemohl potřebovat. Tak jsem šťastně vyvázla a mohla zbytek kurzu trávit s nohou v obinadle v chatě před televizí. Hodná paní kuchařka mi navíc nosila různé pochoutky, takže se mi pobyt na horách nakonec docela zamlouval. Doufala jsem ovšem, že tímhle zážitkem se kapitola „já a lyžování“ definitivně uzavřela. Ale to byl omyl. Člověk nikdy neví, co mu život chystá za překvapení…

SETKÁNÍ PO LETECH

Ve třiceti jsem se po pětiletém manželství rozvedla a zůstala sama s malou dcerou. Ačkoli ani její otec, natožpak já, jsme nebyli sportovně založení, o Amálce se odmalička říkalo, že je pohyblivá jako rtuť. Lezla po stromech, skákala, lítala s větrem o závod, metala kotrmelce i „hvězdy“, na které já jsem se nikdy nezmohla, prakticky sama se naučila plavat a jezdit na kole a… Pak nezbytně přišla ta chvíle, kdy mi oznámila: „Mami, všechny děti ze školky jezdí na hory a lyžují! Já chci taky!“ Chabě jsem namítala, že VŠECHNY děti jistě ne a že já lyžovat neumím. „Tak se to naučíme spolu!“ naléhala Amálka. Marně jsem se bránila…

A tak nastal den, kdy jsem po osmnácti letech znovu stála na vypůjčených lyžích na sněhové pláni bledá hrůzou. Vedle mě rozdychtěná dcerka na lyžích, které dostala od Ježíška a samou radostí na nich už od Vánoc „trénovala“ doma na koberci. Spolu s námi tam bylo ještě několik dalších maminek a tátů se svými potomky a všichni jsme čekali, až se dostaví instruktor pro výuku lyžování rodičů s dětmi. Když konečně s menším zpožděním dorazil, už jsem strachy skoro nedýchala a nevnímala nic kolem sebe. Z transu mě dostala až slova: „Kam jsi dala ty své nádherné kudrny, Markéto?“ Pokusila jsem se zaostřit zrak přes rudou mlhu, kterou jsem měla před očima. Ano, byl to on – Robin! „Já si teď vlasy žehlím,“ špitla jsem. „Mému bývalému manželovi se kudrny nelíbily!“ – „Ale mně se líbí!“ prohlásil, jako bych mu patřila. Pak se usmál na Amálku: „Ahoj, já jsem Robin. Co říkáš, nechceš se učit lyžovat jen se mnou? Že bychom mámu posadili do bufetu k čaji a nechali ji v klidu žít…“ Amálka se nejprve trochu zarazila, ale pak nadšeně kývla. „Tak jo, máma je strašně nešikovná, jen by mi to kazila,“ odpověděla důležitě. „Ale umí dobře hrát černého Petra i kvarteto,“ dodala, asi aby o mně řekla taky něco pochvalného. „To já vím, že karty by mámě šly,“ zasmál se Robin.

NA ODPOR BYLO POZDĚ

Když jsem lyže s úlevou sundávala z nohou, pomyslela jsem si, že Robin je zřejmě můj lyžařský anděl strážný, který nedopustí, abych se trápila něčím, pro co jsem se rozhodně nenarodila. Jenže i v tomto případě jsem se pořádně spletla, neboť osud to chtěl zase jinak.

Hned nazítří mě totiž Robin překvapil zánovními běžkami. „Malou si zase vezmu na starost sám, neboj se,“ uklidnil mě. „Ale ty přece nebudeš celý další den vysedávat v bufetu. Kolik jsi vůbec včera těch čajů spořádala? Nemáš z toho v žaludku vřídlo?“ Zalapala jsem po dechu. „A co jako bych měla dělat?“ vykoktala jsem. Je fakt, že na čaj už jsem po včerejšku vážně neměla chuť. „No, přece učit se na běžkách!“ zasmál se Robin. „Bojíš se rychlé jízdy z kopce. Prosím, to beru. Ale po rovině přece strach mít nemusíš. Vybral jsem ti nádhernou lesní cestu, na té budeš trénovat,“ dodal, jako by se to rozumělo samo sebou.

Na odpor jsem se nezmohla – stejně už bylo pozdě. Jenže sotva jsem nazula běžky, v mžiku jsem byla na zemi, aniž bych se vůbec rozjela. „Vždyť to je hrozně nestabilní,“ vyhrkla jsem. „Ty lyže jsou moc úzké, neudržím se na nich!“ – „Ale udržíš,“ smál se Robin. A Amálka se k němu přidala: „Co je na tom, spadnout do měkkého snížku? Víš, jak mi to říkává babička – Nahoru nepoletíš a dole tě najdem!“

ZA ODMĚNU GROG

Nic jsem nenamítala, ale myslela jsem si svoje. Totiž že jakmile ti dva zmizí na stráni, já běžky sbalím a nejkratší cestou si to zase zamířím do bufetu. A tentokrát si dám místo čaje grog, abych se vzpamatovala a odměnila za prožité utrpení.

Měla jsem tu nejlepší vůli pobýt v bufetu asi dvě hodiny a pak se zase vrátit na lesní cestu, aby mě tam Robin s Amálkou našli na běžkách, až se budou vracet z výcviku na oběd. Jenže po prvním grogu jsem si dala druhý, pak ještě jeden a čtvrtý mi přinesl pan vedoucí sám. Prý vypadám, že ho potřebuju. Normálně nepiju skoro vůbec, takže pro mě byly čtyři rumy, byť naředěné horkou vodou, hned dopoledne trošku moc. Najednou jsem úplně ztratila pojem o čase. Tělem se mi rozlil konejšivý pocit pohody a tepla a zmocnila se mě příjemná únava. Ještě jsem zaslechla, jak z rádia vyhrává Yo Yo Band písničku „My jezdíme po kavárnách…“ a pomyslela jsem si, že s nimi rozhodně souhlasím. Potom jsem usnula.

MAMINKA „POD PAROU“

„Budete si muset milostivou odnést,“ slyšela jsem najednou jako z veliké dálky hlas vedoucího z bufetu. „Nějak ji to lyžování zmohlo!“ A pak mě Robin vzal do náruče a donesl do našeho pokoje v chatě. Amálka naštěstí vůbec nepochopila, že je maminka, jak se říká, „pod parou“, protože mě tak ještě nikdy neviděla. Vesele mi vykládala, jak jí lyžování jde a že odpoledne se už bude učit dělat obloučky na prudším svahu. Jen jsem se mdle usmála a opět jsem upadla do hlubokého spánku.

Nešla jsem samozřejmě ani k obědu, ani večer k večeři a byla jsem Robinovi moc vděčná, že se dokázal o Amálku postarat. Snad právě tím mě už tehdy přesvědčil, že nás dvě dobře zajistí i v budoucnu. O rok později jsme se vzali. Ale než jsem řekla ano, trvala jsem na tom, aby mi slíbil, že už mě nikdy nebude nutit lyžovat. Po té zkušenosti s grogy mi na to docela ochotně kývl. Od té doby trávíme zimní víkendy odděleně – on je s našimi dětmi (k Amálce nám přibyl malý Samuel) na horách a já zůstávám v Praze. Tady totiž mám pořád co dělat, takže nepotřebuju zabíjet čas u sklenice s grogem.

Příběh nám zaslala Markéta S.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)