Příběh čtenářky: Složitá cesta za prací snů

Doma ve svém pokojíčku jsem rozesadila panenky a plyšáky – a už to začalo. Dostala jsem od rodičů tabuli a křídy, dokonce jsem je přemluvila, aby mi koupili deset sešitů – právě tolik jsem měla „žáků“. Psala jsem do nich úkoly, schválně s chybami, které jsem potom červenou propiskou opravovala. I díky tomuhle tréninku jsem sama měla ve škole výborné známky, nebylo pochyb, že půjdu studovat. A taky bylo jasné, že po gymnáziu to bude pedagogická fakulta.

SEN VERSUS SKUTEČNOST

Sen stát se paní učitelkou mě zkrátka neopustil. Tolik jsem se těšila, až nastoupím před třídu plnou dětí. Že bych snad mohla mít v téhle profesi problémy, nebo se jí dokonce děsit, nikoho nenapadlo. Jenže realita byla jiná. Dost dlouho jsem si dokázala namlouvat, že to není tak zlé, že to vydržím… Jenže to byl sebeklam. Konce svého třetího školního roku jsem se už vysloveně nemohla dočkat. Což o to, kolegyně a kolegové taky, jenže pro ně to bylo jen normální těšení na prázdniny, přirozená únava, z níž se za dva měsíce vzpamatují.

„Pokaždé je to stejné. Jak se blíží prázdniny, hučí mi v hlavě jako v úle. Nejradši bych tu havěť pozabíjela, připadá mi, že zlobí mně naschvál,“ svěřila se mi tenkrát starší kolegyně ve sborovně. Já jsem měla podobné pocity, jenže ona si na rozdíl ode mě dělala legraci. Učila už mnoho let a byla proslulá tím, že ji milují děti i rodiče, že žáky dokonale zvládá a dokáže je hodně naučit. Proto jsem chápala i to, co vzápětí dodala: „A na konci prázdnin už se zase nemůžu dočkat, až budu ve třídě! A když ty rošťáčky po dvou měsících uvidím, tak bych je pro změnu nejradši zulíbala!“

Tak tuhle touhu já jsem tedy rozhodně neměla. Zato pocit, že mi moji svěřenci dělají všechno naschvál a že mě jen provokují a že jsou záměrně zlí, mě psychicky úplně paralyzoval. Před vyučováním se mi chtělo zvracet, před žáky se mi třásly ruce, a když se ozval některý z rodičů, srdce se mi sevřelo hrůzou, že mi bude vyhrožovat nějakými stížnostmi a že se toho svého malého zločince bude chtít jen zastávat.

ČÍM DÁL TÍM HŮŘ

„To nic, Evičko, to se za pár let poddá. Vždyť učíte teprve tři roky,“ poplácala mě starší kolegyně útěšně po paži. Věřila tomu? Asi ne, snad jen myslela, že mi svými slovy pomůže. Já osobně jsem si už byla vlastně jistá, že se to nezlepší, že to překonat nedokážu. Křečovitě jsem se na kolegyni usmála, ale na slova jsem se nezmohla. Odpověděla jsem jen v duchu, víc sama sobě než jí: „No právě. Učím třetím rokem a je to čím dál horší. Přišla jsem plná ideálů a jen jsem je postupně ztrácela. Jak to bude za deset let, za dvacet, za třicet let? Teď už si nemohu namlouvat, že by se to mohlo zlepšovat, spíš naopak.“ Kolegyně zřejmě poznala, co mi běží hlavou, a znovu se na mě povzbudivě usmála. „Přes prázdniny si odpočinete, Evi, a uvidíte, jak se vám to zase v září bude líbit!“

Kolegyně byla jistě skvělá učitelka a moudrá žena, ale v tomhle se spletla. Jak se srpen chýlil ke konci, cítila jsem se hůř a hůř. K žaludeční neuróze se přidala nespavost. Když už jsem usnula, trápily mě děsivé sny, a hrnek s uklidňujícím bylinkovým čajem jsem musela držet oběma rukama, jak se mi třásly. Nikomu jsem o tom ale neřekla. Partnera jsem tehdy ještě neměla a rodiče jsem nechtěla strašit. Měli takovou radost, když jsem promovala, tolik věřili tomu, že pedagogická dráha je pro mě to pravé. Netušili, jak se trápím a co prožívám…

A tak jsem po prázdninách předstoupila už počtvrté před třídu plnou dětí a snažila se před nimi utajit, v jak zoufalém psychickém stavu jsem. Jenže ti malí uličníci jako by to nějakým instinktem vycítili – poznali mou slabost a obratem jí využili. Aspoň mně se to zdálo. Asi to ani nemohlo skončit jinak než tím, že jsem se doopravdy nervově zhroutila. Tu scénu, kterou jsem tenkrát, sotva v polovině září, ve třídě ztropila, než jsem s hysterickým pláčem utekla, jsem si během několikaměsíční psychoterapie přehrávala znovu a znovu. A příjemné to nebylo – právě naopak, byla to hrůza, trapas, zlý sen… Nikdy na to nezapomenu, chovala jsem se úplně nepříčetně. Děti na mě jen ohromeně civěly, asi ani jim to, co paní učitelka předvedla, nikdy nevymizí ze vzpomínek. 

NOVÝ VÍTR DO PLACHET

Nějaký čas jsem byla doma na neschopence, ale pak psycholožka usoudila, že už jsem na tom líp a že mohu znovu do zaměstnání. Tedy – do nějakého jiného než do školy! „V některých případech sice radíme, aby se člověk pokusil svou nechuť a neodůvodněný strach překonat a zkouší to znovu a znovu, ale vám to nedoporučuju. Nemyslím, že je šance, že byste to zvládla. A pak, nejde jen o vás, ve hře jsou i děti, to musíme vzít také v úvahu,“ řekla mi.

Jako úřednice jsem pracovala tři roky. Moc mě to nebavilo, ale také mě to netrápilo a moje psychické problémy zmizely. Pak jsem se vdala a odešla na mateřskou. Sice jsme se s manželem dohodli, že budu s malou doma co nejdéle, ale já přece jen uvažovala, v jakém oboru časem zkusím štěstí. Asi podvědomě mě to táhlo pořád zpět k povolání učitelky, přestože jsem věděla, že na to nemám… Během procházek s dcerkou v kočárku jsem tak občas zajížděla ke knihkupectví s pedagogickou literaturou a prohlížela si ve výloze vystavené tituly. Jednou jsem tam potkala svého bývalého pedagoga z vysoké školy. Chvíli jsme si povídali a já se mu svěřila, že jsem u učení dlouho nezůstala a taky proč. Ani se netvářil překvapeně, ale nabídl mi, jestli teď, když jsem na mateřské, nemám zájem o postgraduální kurz, který fakulta právě vypisuje. Nasadil mi tím do hlavy brouka, takže jsem se ještě ten večer poradila s manželem, a nakonec jsem opravdu začala ve svých třiceti znovu studovat. A tehdy jsem si uvědomila, že mě učení zase chytilo. „Umíte vše výborně vyložit, uvádíte vynikající příklady, dokážete žáky motivovat, jste učiněný pedagogický talent,“ chválili mě při závěrečných zkouškách. „Jenže ve škole před dětmi neobstojím, nezvládnu je, bojím se jich,“ špitla jsem. „To nejste první ani poslední,“ usmál se na mě jeden z členů zkušební komise. „Ale postgraduál vás připravil také k vyučování dospělých. Co kdybyste to zkusila?“

Cítila jsem, že tohle by mohlo být to pravé pro mě, konečně bych mohla učit bez nerváků! A tak jsem se přihlásila do výběrového řízení na post učitelky ve večerní střední škole, a zvítězila. Věk žáků v mé první třídě se pohyboval mezi devatenácti až sedmatřiceti lety a společná jim byla snad jen touha získat maturitní vysvědčení, byť ho každý z nich potřeboval z jiného důvodu. Ti tedy rozhodně nezlobili, ale zato – unavení po dni stráveném v zaměstnání – div při výuce neusnuli. Občas mi připadali jako ti mí „žáci“ v dětství, panenky a plyšáci. Bylo těžké je probrat, udržet jejich pozornost a motivovat je k vlastní aktivitě, aby se doopravdy něco naučili. Jenže právě to mě ohromně bavilo. A baví do dneška.

Když jsem své první dospělé studenty dovedla k maturitě, nastupovala právě moje dcera do první třídy. Před školou, kam jsme ji s manželem slavnostně doprovázeli, jsem potkala bývalou kolegyni. Svěřila se, že pro ni naopak začíná poslední rok učitelování, na který se moc těší. Potom odchází do důchodu. „A co vy, Evičko? Nemáte nutkání se přece jen vrátit?“ S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. „Ba ne, zjistila jsem, že co se dětí týče, úplně mi stačí dcera. Ale na nový školní rok se taky těším – budu mít letos novou třídu, prý tam mám dokonce pána, jemuž táhne na padesát! A vedle toho sedmnáctiletou dívčinu!“ Kolegyně vytřeštila oči: „Panebože, to bych nezvládla, z toho bych se zbláznila!“ Usmála jsem se na ni: „No, a já zase z těch dětí. Asi je to tak, že každý umí něco…“

Příběh zaslala Eva Š.

Foto: Depositphotos (1)