Příběh čtenářky: Těžká volba

Svého budoucího muže Martina, Havrana, jak mu přezdívali kamarádi, jsem poznala před deseti lety. Tehdy nám bylo lehce přes dvacet a potkávali jsme se v jedné literární kavárně. Já studovala žurnalistiku, on práva. Já se kamarádila s Vlaďkou, on s Davidem. A ti dva se znali a seznámili nás. Nějakou dobu jsme se scházeli ve čtyřech jako přátelé, ale Martinovy černé vlasy a jeho modré oči mi natolik učarovaly, že pak už byl jen krůček k tomu, abychom zjistili, že je naše náklonnost vzájemná, a začali jsme se vídat jen ve dvou. Záhy bylo jasné, že k sobě patříme a Martin se nastěhoval ke mně do garsonky.

Ukrytá romantika

Na to ráno nikdy nezapomenu. „Snídaně do postele,“ usmál se můj Havran a pohladil mě po vlasech.
Překvapením jsem zamrkala. Tohle ještě nikdy neudělal.
„Děkuju, jsi úžasný. Ale… my něco slavíme?“ Chystala jsem se napít kávy a vtom jsem to uviděla. Blýskal se pod hrníčkem na podšálku. Prstýnek, který znamená jen jedno. Podívala jsem se na Martina.
„Vezmeš si mě?“ zašeptal.
„Ano! Ano, ano, stokrát ano!“

Byla jsem šťastná. Tak šťastná jako ještě nikdy. Netušila jsem, že je to dočasné. A možná, kdybych to bývala věděla, s odpovědí bych tehdy tak nepospíchala. Možná bych dokonce řekla „ne“.

Vdavky podle scénáře

Chtěli jsme svatbu malou, jen s přáteli. Možná někde na sjezdovce, u vodopádu, pak si zajet na výlet a užít si volno. Žádné stresy s měsíci příprav. Jenže…

„To jste se snad zbláznili,“ hřměla nad námi Martinova maminka, když jsme jí svůj záměr oznámili. Pak následoval výčet lidí, které by nepozvání na naši svatbu urazilo, naštvalo nebo pobouřilo. Zkoušeli jsme vysvětlovat, přesvědčovat, ale marně.

„Má jenom mě, lásko, zkus to pochopit,“ obhajoval Martin svoji matku. Ano, věděla jsem, že je jedináček, a tak jsem kapitulovala. Místo desítky přátel jsme nakonec měli hostů sto. Místo svatby v zimě, která by se nám oběma tak líbila, jsme se v červenci pekli na zámečku. Oficiálnější už to být nemohlo. Dlouhé nabírané šaty mě všude škrtily a chvílemi jsem měla sto chutí kopnout do toho pětipatrového načinčaného dortu. Měl to být náš den, jenom náš, ale byl to den známých, od známých po tetičky a strýce ze šestnáctého kolene. Ani jsem je neznala. Večer jsme z toho všeho byli oba tak unavení, že ani neproběhla svatební noc. Polkla jsem slzu hořkosti. No co, je to jen jeden den. Vždyť před sebou máme celé manželství, jeden den na tom nic nemění. Chyba lávky…

Vzhůru nohama

Dohodli jsme se, že s dětmi zatím počkáme. Nebylo kam spěchat. Chtěli jsme si užít svobodu cestování i noci, které lze celé prospat nebo promilovat. Na svatební cestu jsme se vydali do Thajska a to rovnou na měsíc. Užili jsme si jak rušné ulice Khao San, tak fantastické koupání na ostrově Ko Samui. Zpátky do Prahy se nám ani nechtělo. Jako bychom to tušili. Hned po příjezdu do našeho skromného bytu jsem se zarazila. Něco bylo jinak. Rozhlédla jsem se kolem sebe a úžasem oněměla. Všechno bylo jinak!

„Co… co to má znamenat?“ rozčilením mi přeskočil hlas. Sedačka, původně decentně béžová, měla teď rudý potah, moji milovanou knihovničku stlučenou ze starých prken nahradila soustava zdobných ratanových polic, ovšem největší šok mě čekal při otevření skříně.

„Ona se nám hrabala i ve věcech? V našich osobních věcech?“ skoro jsem křičela. Martin byl taky zaražený. Dal své matce klíče jen proto, aby nám zalévala kytky. To jsme ty dva fíkusy měli radši nechat uschnout.

„Dituško, klid, to se vysvětlí,“ snažil se zachovat rozvahu, jenže to už mé slzy skrápěly nový koberec s geometrickými vzory na podlaze. Nic ošklivějšího jsem ještě neviděla. Být to ve filmu, možná bych se i zasmála. Takhle jsem doufala, že je to jen sen, že jsem ještě v letadle a až se v Praze probudím, všechno bude na svém místě.

Ale nebyl to sen. V kuchyni na stole jsme pak našli od té ježibaby, jak jsem jí v duchu říkala, vzkaz: „Trošku jsem vám to tady vylepšila, abyste si mohli sem tam pozvat i návštěvu. Těším se na vás a zavolejte hned, jak se vrátíte, vaše máma.“ Dočetla jsem lístek a příšerně mě rozbolela hlava.

Dítě na cestě

Následující dny to nebylo o moc lepší. Ze samého stresu jsem začala každé ráno zvracet. Aspoň jsem to stresu přičítala. Až těhotenský průkaz mě přesvědčil, že příčina mých nevolností je jinde. S Martinem jsme se dohodli, že při nejbližší příležitosti svoláme celou rodinu, tedy mé i jeho rodiče, a všem najednou tu radostnou novinku oznámíme. Blížily se mé narozeniny, tak jsem napekla záviny, udělala chlebíčky a těšili jsme se na prima odpoledne. Jako první dorazila tchyně, pohledem sjela byt a přitočila se ke mně: „Víš, že má Martin alergii na prach?“

„Martin žádnou alergii nemá,“ ohradila jsem se. Věděla jsem to jistě, protože od svatby chodil do ordinace k mému otci.

„Prosím tě, ty vaše testy, já ho znám. Má divný kašel,“ zamračila se a vrazila mi do ruky fungl novou prachovku. „Já ti chci jen pomoct, Dito,“ usmála se a podala mi další balíček: „Stejně jsem nevěděla, co ti koupit. Ten tvůj vkus je takový zvláštní…“

Nevím proč, ale při pohledu na Savo se mi okamžitě zvedl žaludek. Než jsem se vyzvracela, dorazili i ostatní.

„Chtěli bychom vám něco říct,“ zaťukal o hodinu později Martin do skleničky a vzal mě za ruku. „Čekáme miminko.“

„No to je paráda, Dituško, to mám radost,“ jásala moje máma. Tchyně zkameněla.
„V kolikátém jsi měsíci?“ zeptala se. Mimoděk jsem si pohladila lehce se vzdouvající bříško: „Začínám čtvrtý.“

„Proč jste to neřekli dřív?“ cedila skrz zuby. „Teď už je na všechno pozdě.“

Nechápavě jsem se na ni podívala: „Jak pozdě? Na co na všechno?“ Vtom jsem zachytila vyděšené oči mé mámy a rozzuřený pohled mého otce a najednou mi to došlo ve vteřině. Ona by mi to dítě snad chtěla rozmlouvat. Nebo rovnou vzít? Všechno se se mnou zamotalo. Obrazy na zdi, ratanová knihovna, havraní vlasy…

Nový život

Když jsem se probudila, všude kolem byla tma. Posadila jsem se a chtěla rozsvítit lampičku u postele. Nebyla tam. Pak někdo otevřel dveře a místnost zalilo bílé světlo.

„Už je vám lépe, paní Nováková?“ zeptala se sestřička. Aha, jsem v nemocnici.

„Ano, snad ano, ale co tady dělám?“

„Omdlela jste a vzhledem k tomu těhotenství bylo lepší vás hospitalizovat. Jen pro jistotu.“

„Kde je manžel?“ vzpomněla jsem si na muže.

„Byli tady s vaší maminkou, takovou černovlasou, celou dobu, ale pak jsem je poslala domů, “ usmála se.

„To není moje matka!“ stačila jsem ještě říct a pak už byla zase jen tma.

Zbylých šest měsíců jsem strávila v bílém nemocničním pokoji. Martin za mnou chodil denně, nosil mi ovoce a informoval mě o světě za mléčnými skly oken.

A pak se nám jedno krásné letní dopoledne narodila císařským řezem Natálka. Měla blankytně modré oči a černé havraní vlasy. „Ta je celá po mně, vidíš to, Martine,“ jásala tchyně při první návštěvě. Neviděla jsem ji půl roku. Můj muž mě šetřil a do nemocnice s sebou matku nebral. Ale po porodu jsem vyměkla, přece jen, je to babička.

„Gratuluju, Dituško, odteď už bude všechno jen dobré,“ tiskla mi ruku. Uvěřila jsem. Možná pod návalem poporodních hormonů, možná to byl poslední záchvěv naděje.

Poporodní blues

„Dito, jak jí stříháš ty nehtíky? Takhle jí porostou špatně, “ neslo se od dětské postýlky ke mně do kuchyně. Roztřásla jsem se. Co jsme se vrátili z porodnice domů, byla u nás tchyně dennodenně. Prý aby pomohla, protože Martin musel pracovat. Jenže místo pomoci se na mě od rána až do večera valila vlna kritiky. Neumím kojit, používám nevhodné plínky, špatně žehlím a tak dále. Získávala jsem dojem, že můžu úplně za všechno. S Havranem se o tom mluvit nedalo. I když jsem se snažila něco naznačit, uklidňoval mě, že už je přece stará a že to mám brát s nadhledem. Nešlo to.

„Ty už zase brečíš?“ překvapil mě známý hlas. „A copak kuchtíš?“ dodala tchyně a nahlédla do hrnce. Vařila jsem koprovku, ale nezmohla jsem se na slovo. „Že tys tam dala ocet místo citronu? No jo, to já hned poznám,“ pronesla pohrdavě a odkráčela do pokoje. Pak se naklonila nad postýlku a  zašeptala:„Maminka dělá ee, Natálko, ale neboj, ty to papat nemusíš, ty jsi ještě malá babiččina holčička.“

„Cože, co to povídáte? Co si to dovolujete?“ vyhrkla jsem v slzách. Já totiž tchyni vykala a to se nemůžete ani normálně pohádat, když ona mně tyká. Jen se ušklíbla: „Nevím, co jsi slyšela, říkala jsem, že je šikovná holčička.“ Vodopád slz už se nedal zastavit. Druhý den to pokračovalo a pak zase a znova.

Musím se rozhodnout

Dlouho jsem se držela jen díky antidepresivům, která mi předepsal lékař. Ale teď vím, že už to takhle dál nepůjde. Tchán před rokem zemřel a včera mi manžel oznámil, že bychom měli koupit větší byt, aby „maminka“ mohla být u nás. Sama to prý doma nezvládá. Natálce jsou tři, za pár týdnů půjde do školky a já stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života. Přijít definitivně o nervy, nebo o svého manžela? Vím, že ať udělám, co udělám, bude to špatně. Ale něco udělat musím. Už brzy.